Někdy na přelomu března a dubna Míša odjela na víkend k rodičům a já šel běhat sám. Místo sprchy jsem si pak napustil vanu a vylouhovaný a vlhký jako čolek zalehl jen v županu na gauč a překládal scénář k dokumentu o amerických pouštních ještěrkách, zatímco desítky litrů vody s koupelovou pěnou se trubkami chatrnými jako céva těsně před mrtvicí řítily do temnot. A pak se ozval ten zvonek.

Kdyby Míša neodjela. Kdybych si dal místo té debilní vany sprchu. Kdyby odpad pod vanou neměl 50, ale třeba jen 45 let, možná bych teď byl spokojený strejda s krásnou mladou ženou a zajištěným stářím. Ale nejspíš ne, protože kromě starého a staršího je tu i ten nejstarší život pohřbený v nejhlubší kobce paměti.

Cestou ke dveřím jsem zakopl a narazil si patu o práh mezi obývákem a předsíní, bolelo to jako prase, dal jsem si to rovnou do kosti. Ale otevřel jsem. Otevřel jsem ty dveře a uviděl ji. Tmavé vlasy, vpředu delší a vzadu vystříhané do něčeho, co vzdáleně připomínalo třicátá léta. Velké oči a výraz úřednice. Určitě přes čtyřicet. Už jsem ji tom baráku párkrát potkal.

„Dobré odpoledne, nerada vás ruším, ale bydlím bohužel patro pod vámi, jak možná víte,“ řekla odměřeným hlasem i tónem.
A pak mi s ledovým výrazem sdělila, že jí už několik minut teče ze stropu voda a že mi předem děkuje, že s tím něco udělám.
Dívala se na mě jako na uličníka a okamžitě mě tím podráždila, protože tyhle arogantní studené typy mám vždycky chuť zmrskat provazem namočeným v octu a přinutit je k proměně v kňourající holčičky. Ne že by postrádala důvod k nervozitě, ale něco v ní bylo špatně. Podivně. Jinak. Jako by tam stála v brnění, které zakrývalo cokoli lidského. Cokoli ženského. Tuhá krev v chladných žilách. Široká ramena, štíhlá, džíny natlakované hezkým oblým zadkem, ale v postoji něco zápasnického. Okamžitě mě zaujala, i když vizuálně to nebyl můj typ. Měl jsem těžko zvladatelnou chuť chytit ji jednou rukou za ty černé pačesy nebo rovnou pod krkem, druhou jí nacpat mezi nohy a zjistit, kdo žije pod tím úředně ověřeným skafandrem. Tyhle silácké myšlenky a instinkty ale rychle skončily, protože sirotek, který se v nemocnici rozplakal nad matčiným chladnoucím tělem se probral, obrátil se k té ženě a jeho drobné dětské končetiny ztuhly hrůzou.

O dva týdny později jsem ji na své umolousané posteli šukal zezadu až bušila temenem do zdi, s ukazováčkem až po kořen v jejím zadku. Ryčela a kvílela přitom jako vyšinuté zvíře a já se snažil, aby nepřestávala. Ten její zběsilý řev mi dělal dobře. Voněla, potila se a střídavě prokusovala roh polštáře. Na zádech jí měl brzy chřestit řetěz a kus traverzy přesně jako to měla ráda, moje dětství po osmačtyřiceti letech překotně balilo hračky na cestu do minulosti – a v protisměru se blížila smrt.

Text: Dalibor Demel

Foto: Engin Akyurt na Unsplash