Hned nazítří jsem usedl k počítači. Přivítal mě systém na registraci vozidel k technické kontrole a navedl mě na první bod registrace – určení vozidla.
„Možná jsem ti zachránil život, ty pitomče,“ řekl jsem mu. „Stačilo blbě trefit válce a měls ty odražený broky v břiše.“ Nasadil jsem si kuklu a ještě než jsem se zavřel do helmy, dostal poslední doporučení.
Vzrušením a rychlostí se mi chvěje celé tělo. Taktak se držím na nohách. Nemůžu to už vydržet a propadám v hysterický smích. Los! Na zadku! Na sněhu! Kopcem dolů! Zapomínám na důvod i nevyhnutelný konec své cesty.
Vzhledem k tomu, že každý ministr k uvedené problematice vydává vlastní stanovisko na vlastním informačním kanálu, veškerá moje práce bude spočívat v tom, že na nějaké poradě někomu něco řeknu a ono si to pak bude žít svým životem.
Spoluzaložil jsem KSČ, a když začali vystrkovat rohy Gottwaldovi bolševici a ztratili jsme nezávislost, vykopli mě i odtamtud. A pak zase přijali zpátky. Cirkusová manéž malých velkých myšlenek.
Sypou se na mě, zaplavují mě, prostupují. Cítím stav blízký požehnání, ale není to kvůli nim. Zní americky. Já ale s doširoka otevřenýma očima bázlivě vstupuji do tvého intimního světa.
Zajímá mě krajina, zajímá mě, co s ní udělal člověk – esteticky a historicky. Vlastně mi to přijde nejzajímavější, co lidé provedou s tím kusem země, který jim spadne do klína. Jestli ho vylepší, nebo zprzní.
