Situace už byla dost napjatá, protože lidé kolem mě se mylně domnívají, že základním znakem slušného člověka je chodit do zaměstnání. Vydržel jsem to přes vánoční svátky, ale po Novém roce už jsem se musel po něčem poohlédnout.

Zrovna jsem si na záchodě pročítal twitter (Co tam tak dlouho děláš? Jsi tam dnes už potřetí!), když jsem si všiml podivné diskuze nad vypsanou pozicí ředitele odboru komunikace na ministerstvu zdravotnictví. Všichni diskutující se shodli, že jde o práci pro sebevraha, protože to je už dopředu obětní beránek za něco, co se nikdy nemůže povést. Někdo dal dokonce odkaz na web, kde byla pozice inzerovaná, takže jsem se mohl hned přihlásit.

Byl jsem ve výhodě, zatím se přihlásili méně než čtyři lidé. Nijak jsem se neznepokojoval vypsanými požadavky, protože všechny tři dovednosti potřebné pro výkon významných funkcí ovládám: excelové tabulky, základy angličtiny i umění předstírat. Je mi jedno, kolik za to bude peněz, umím z každé práce vytěžit maximum. Na ministerstvu se zaručeně dostanu k cenným informacím, k cenným kontaktům i ke kancelářským potřebám. Nemohl jsem prodělat. O svou pověst jsem přišel už dávno. Navíc povinnosti, které budu mít, rozhodně nebudou nijak náročné.

Budu odpovědný za komunikaci v rámci očkování proti covidu. Vzhledem k tomu, že každý ministr k uvedené problematice vydává vlastní stanovisko na vlastním informačním kanálu, veškerá moje práce bude spočívat v tom, že na nějaké poradě někomu něco řeknu a ono si to pak bude žít svým životem. Předpokládám, že někdy v březnu se objeví první závažné problémy, v dubnu bude situace neúnosná, v květnu mou agendu převezme Havlíček a v červnu mě odvolají a národ tak bude znát viníka celé zpackané situace.

Jenomže to už já budu mít plný notes cenných kontaktů, na flešce nahrané zpeněžitelné informace a s kancelářskými potřebami si budu moci otevřít velkoobchod. A pro své blízké budu alespoň půl roku slušný člověk. Nevidím jediný důvod, proč by to nemělo vyjít.

 

Text: Jiří Roth, Foto: Energepiccom a Lukas / pexels.com