Bouřliváci i ustrašenci!

No a co? Koho to všechno zajímá? Zákony, pravidla, lidští brouci, kteří se neustále snaží někomu vyhovět a uhájit si svou bezpečnou existenci. Nakonec jsem měl pravdu, když jsem se už v raném mládí rozhodl vybrat si ze života krev se šťávou a to ostatní – vylouhované kosti ustrašených a krutých měšťáckých existencí a akademické vzdělání – nechat těm, jimž život sám nestačí nebo ho neumějí prožít, jak by chtěli. A v tomtéž jsem se i mýlil. Protože z téhle perspektivy na obojím záleží jen málo.

Já si ovšem dozajista vybral (nebo mi snad byl souzen?) ten zábavnější příběh, i když vykoupený mnoha „nahnilými kocovinami, které se po flámech dostavovaly, kdy jsem zvracel, krkal, prděl a smrděl“, jak se světu neopomněla svěřit má druhá žena Boženka, dej jí pánbů raději její vlastní nebe na opačném konci vesmíru. Ano, lidé jako já – přecitlivělí, vnímaví a vnitřně rozbolavělí, lidé, pro něž byl usedlý život s pravidelným příjmem nereálná, odporná a zároveň mučivě přitažlivá představa, se musejí proti nárokům světa nějak obrnit. Já našel alkohol, bezbřehé šukání a poezii. Pokud jde o náruživost, přibližně v tomhle pořadí, i když první dvě položky bylo možné kdykoli prohazovat. A navíc jsem žil ještě v dobách, kdy lidé věřili na různé světonázory a brali je vážně.

Takže když spojíte neschopnost a neochotu zařadit se do společnosti a soustavně pracovat, fantazii jako proříznutý vak na vesmír, z něhož neustále něco propadává, a nepřestajnou nabídku ochotných žen, vyjde vám komunistický anarchismus. Neboli druh svobody, který najdete ve slovníku. Něco, za co vás počestní vesničané nenávidí a jednoho dne se pod vašimi okny zjeví s vidlemi a pochodněmi. Stejná síla vás pošle do lapáku. Taky jsem si něco poseděl. Na Borech například. Takže vím, že v base se nikdy nikdo nenapraví, naopak se utvrdí v tom, že pravda a bůh jsou na jeho straně, protože jinak by musel odložit i poslední zbytky sebeúcty – a to je horší než smrt.

Skromně přiznávám, že svou přezdívku Bouřlivák jsem si zasloužil, i když jsem se stářím trochu unavil – záměrně neříkám, že zmoudřel. I když mě vyhazovali, i když mě zavírali, i když jsem sám prchal před rozezleným houfem buranů, sám sebe jsem musel obdivovat za to, že jsem to všechno přežil. Bez peněz, bez boha, s morálkou tak rozvolněnou, že se podobně jako mořská pěna na vrcholcích vln neustále převalovala na hraně neexistence. Politika, samozřejmě, to bylo vždycky fantastické jeviště pro různě pochroumané duchy, včetně toho mého. Ale i tam jsem měl jistou odvahu.

Spoluzaložil jsem KSČ, a když začali vystrkovat rohy Gottwaldovi bolševici a ztratili jsme nezávislost, vykopli mě i odtamtud. A pak zase přijali zpátky. Cirkusová manéž malých velkých myšlenek. Bylo krásné to brát i nebrat vážně a ostřelovat to všechno z pušek a kanonů poezie. Sám nejsi nic. A hrdý buď. Jak bych si v roce 1906, když mě pro nemorální život, pohrdání církví, místní samosprávou a jinými autoritami vykazovali z počestné obce Řečkovice, mohl myslet, že mým jménem budou jednou v čítankách strašit nevinné děti. Je to hanba. Nechutná, bolševická hanba. Gellner, Toman, Mařka Majerová – všechna ta anarchistická elita, ozvláštněná filckami a kapavkou, měla najednou své chladně kamenné kapitoly v učebních osnovách. To je prostě… naprostá a absurdní poezie života, který je nakonec nejvyšší formou podivně organizované anarchie vůbec. 

Nazdar! S. K. Neumann

Stanislav Kostka Neumann

1875–1947

„Předák pražských anarchistů St. K. Neumann, stoupenec pařížských dekadentů v životě a práci, opustil tyto dny ženu a děti a odjel se svou milenkou B. Hodačovou do Vídně. K provádění podobných světáckých dobrodružství není třeba, aby byl člověk anarchistou.“ Takhle o budoucí komunistické modle a národním umělci psala 15. listopadu 1904 Národní politika. Nicméně přes všechny politické výstřelky a osobní nezkrotnost, která mu vynesla přezdívku Bouřlivák, byl tehdy devětadvacetiletý Neumann už básníkem se čtyřmi vydanými sbírkami se slušnou reputací v pražských anarchistických kruzích. Proti církvi, proti maloměšťáctví, proti teistickému uvažování – klasika. Už od střední školy publikoval ve studentských časopisech, které i vydával, akademicky nepříliš úspěšné roky prožil mezi radikální mládeží, což mu nakonec v částečně vykonstruovaném procesu s Omladinou vyneslo čtrnáct měsíců basy. Po ultraradikálních začátcích mírně, ale opravdu jen mírně zkrotl – náboj jeho díla ostatně částečně zrcadlí i osobní život. Takže když se svou druhou ženou Boženou Hodačovou na pár let zakotvil v Bílovicích nad Svitavou a dostavilo se něco jako osobní štěstí, mohla vzniknout vitalistická sbírka Kniha lesů, vod a strání. Relativní idylku přerušila první světová válka, S. K. N. v ní mimo jiné účinkoval jako řidič sanitky na albánské frontě a po návratu a vzniku republiky se stal poslancem Revolučního národního shromáždění za socialisty. V roce 1921 spoluzaložil KSČ, autorsky i vydavatelsky se věnoval proletářské poezii i politologické teoretické stati z pozic marxismu-leninismu a založil agitační větev proletářské poezie. Psal i vědecko-popularizační práce s příznačnými názvy Dějiny ženy, Dějiny lásky a Francouzská revoluce. V roce 1929 spolu s dalšími umělci podepsal tzv. Manifest sedmi, který požadoval odvolání nového vedení v čele s Klementem Gottwaldem. Následovalo vyloučení ze strany a členství mu bylo obnoveno až v roce 1938. Kromě zástupů milenek jeho životem prošly tři, řekněme, hlavní ženy: Kamila Krémová, vydavatelka ve své době populární edice Knihy dobrých autorů. Matku herce Stanislava Neumanna (dětinský král z Pyšné princezny) opustil kvůli Boženě Hodačové, která se mu později pomstila knihou pamětí, jež za dob socialismu nesměla vyjít. Památka na S. K. Neumanna jako komunistického barda nesměla být poskvrněna opileckými scénami a pohlavními neduhy všeho druhu. Od roku 1924 až do smrti žil s překladatelkou Lídou Špačkovou, která byla stejně stará jako Neumannova dcera Soňa. Druhou světovou válku prožil na venkově, aby nedráždil gestapo, a po osvobození se dočkal titulu národní umělec. A dlouhé a idealizované přítomnosti v učebnicích české literatury.

 

Text: Dalibor Demel, Ilustrace: Jiří Roth