Doufám, že jste přežili až na práh třetího tisíciletí a uchováte si ve vaší složité době jasnou hlavu i orientaci. Všiml jsem si, že vaše prezidentské i sněmovní volby opět rozhodli šťastní lidé, kterým nebyla násilím vnucena vzdělanost.
Když si člověk koupí modré auto, je překvapený, kolik modrých aut po silnici jezdí. Nenapadne ho, že je jenom začal vnímat pod vlivem toho, že si takové auto koupil.
Bloumal jsem po anglické pláži, v listopadu, k večeru, jako smažič hranolků z Východu jsem měl nárok na jeden volný půlden v týdnu. A pak – zaleskla se v písku.
Bože! A to jsem chodil do tanečních, nervózně se soukal do bílých rukaviček a roztřeseným hlasem se ptal nedostupných panen s uhry poprášenými pudrem jako dětské prdelky, jestli smím prosit.
Lide dotleskali a populární zpěvák rozdával autogramy. Postavil jsem se do fronty, takhle zblízka jsem ho viděl po třiceti letech. „Vaše písničky mají pořád sílu,“ podal jsem mu fotku.
Mnohokrát ve svém životě jsem se nechal vtáhnout do zbytečného boje. Do boje s pochybnostmi o mně a mých činech, které měli ti druzí. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že pochybnosti cizích lidí mám přenechat jim.
Pozor, dnes přichází můj coming out: v posledních několika letech jsem se přistihla, že si občas položím otázku, nač vlastně žena mého příjemně pokročilého věku v 21. století potřebuje muže.
Začněte jednotlivcem a než se nadějete, zjistíte, že jste vytvořili typ. Začněte typem a zjistíte, že jste vytvořili… nic. Je to tím, že jsme všichni divné bytosti.
Napadlo by vás v době Ikey, Sconta nábytku a XXXLutz ta ta ta ta, že bývaly časy, kdy skříň, neboli almara byla nejcennějším majetkem rodiny? Předmětem, který skrýval veškerá hmotná i nehmotná tajemství?
„Tak takovou příšernost tady stavět nebudeš!“ Když jsem se nastěhoval, Jindra vypadal jako soused v pohodě.
„To je na tu podezdívku k plotu jak jsme se dohodli,“ mluvil jsem tiše a mírně.
