Když vyšla první cestovatelská kniha Jiřího Peňáse Cestovní výpravy pro starší a pokročilé, zhltl jsem ji na posezení. Přiznávám, že jsem neznal tyhle příběhy z Echa, kam je Jiří píše. Jako autor dvou cestopisů jsem v ní pro sebe objevil zcela nový literární útvar. Zaprvé mě to čtení neskutečně baví. Zadruhé závidím Jiřímu ten přesah, který v každé kapitole nacházím. Za třetí se dozvím hodně zajímavého. Za čtvrté mě to motivuje k tomu, abych se do popsaných míst zajel někdy podívat. A konečně zapáté poznávám místa, která důvěrně znám, ze zcela jiných úhlů pohledu. Pro příznivce Jiřího Peňáse zde přetiskuju rozhovor, který jsem s ním vedl u příležitosti vydání první knihy. A vy si běžte objednat druhý díl zápisků z cest s názvem Výpravy pro blízké i vzdálenější.

Když jsme si tak nad knihou povídali, Jiří Peňás se podivil, proč podobné výpravy nepodniká víc lidí, a ptal se: „Co dělají ve volném čase?“

Takové cestování zabere dost času, ne?

Zas tak moc ne, podle toho, co v životě preferuješ. Kdybych lepil ze sirek bitevní lodě, tak to zabere asi víc času. Nebo kdybych se věnoval závodnímu vzpírání nebo alkoholismu. Já myslím, že vedle zcela intimních věcí a četby je někam chodit nebo jezdit na výpravy nejlépe a nejzábavněji strávený čas. Člověk od určité doby už nehoní holky a třeba přestal i s pitím, tak se dá na takové výpravy.

Jak vznikl tento formát?

Zajímá mě krajina, zajímá mě, co s ní udělal člověk – esteticky a historicky. Vlastně mi to přijde nejzajímavější, co lidé provedou s tím kusem země, který jim spadne do klína. Jestli ho vylepší, nebo zprzní. Nikdy mě neomrzí na to hledět.  A já jsem novinář, psal jsem a píšu cosi jako kulturní publicistiku, tak jsem hledal způsob, jak spojit reportáž nebo historickou esejistiku s určitým sklonem k poučování, který v sobě mám. V novinách, kde jsem byl zaměstnaný, jsem si vymohl, že si můžu svoje cestopisy psát, jak budu chtít. Nejdřív to vycházelo na internetu, v Echu už to vychází normálně na papíře. Když to vycházelo už skoro dva roky, tak jsme z toho udělali knížku.

Co myslíš, čím je tento formát pro čtenáře zajímavý?

Myslím, že u lidí existuje chuť číst si něco, co není úplně odborný, ale není to ani klasický průvodce typu kam na výlet, kam vlízt, co se údajně nesmí minout, kde se najíst… Tohle není bedekr.  Myslím, že ti moji čtenáři, většinou milí a inteligentní lidi, oceňují trochu osobnější přístup: prolínají se v něm dojmy, popisy, výpisky z četby, drobný zážitky, reflexe. Když se někde ocitnu, tak se snažím si o tom něco přečíst, ale ne v průvodcích nebo na internetu, nýbrž literaturu, beletrii, která je s tím spojená. Mě vždycky zajímala historie, a když někam přijedu, tak se jdu hned podívat na kostel, obhlídnu radnici, kašnu, podívám se po sochách svatých. Čechy toho nabízejí hodně: bohužel často v poničeným stavu. Střední Evropa je ideální místo pro lidi, jako jsem já. Kdyby mě teď dotáhl někdo třeba, já nevím, do Přelouče, budu se snažit tam zůstat pár hodin, všechno obejít, co nejvíc si toho prohlídnout, nějakou dobu se zabývat Přeloučí, a pak o tom napsat článek.

Můj první dojem z knihy byla naštvanost. Že toho tolik víš… 

To je trochu mylný dojem… No, ale myslím, že už jsem poměrně zkušenej darmošlap, takže něco možná vím. Ale samozřejmě že v době Wikipedie je spousta věcí snazších. Takže pochopitelně se podívám, co se tam píše, vygoogluju si, co se o tom místě dá zjistit, ale snažím se velmi úpěnlivě, aby nezůstalo jenom u toho, aby tam bylo něco navíc. Myslím, že zásadní je osobní otisk. Tak se snažím napsat, jak to tam působí, jakou to má atmosféru, nebo třeba koho jsem tam potkal… Mojí snahou je udělat z toho miniaturní dobrodružství. Je zajímavý přijet do nějakého města v Maďarsku nebo Polsku, o kterém nevím skoro vůbec nic, a ani jsem ho neviděl na obrázku, a být překvapenej… Ve světě se kvůli tomu, jak jsou všichni neustále propojení on-line, ztratilo takové to překvapení. 

Když jsem byl poprvé v Benátkách, propadl jsem depresi, že jsem zdaleka nezvládl vidět všechno…

Je dobrý si říct: Nemůžu poznat všechna města v Itálii, ale vyberu si jich pár, která můžu poznat docela dobře. Kdybych já jel do Benátek, určitě bych o nich chtěl něco napsat, ale toho bylo napsáno už tolik, že bych si připadal trapně. Takže je výhoda raději napsat něco o Lanškrouně. To, o čem jsi ale mluvil, tak tomu se říká Stendhalův syndrom – on to první popsal, když navštívil Florencii. Je to takový památkový overkill. První den jsi nadšený, druhý den taky, třetí den už z toho začíná být trochu blbě a další dny už při pohledu na památku zvracíš. 

To je jako v Praze, ze které jsou cizinci nadšení a my už to vůbec nevnímáme. Když jedu tramvají, pokaždé objevím něco nového.

Ano, to je moje doporučení: jít po Praze a zvednout hlavu. To, co je na těch barácích, je často překvapení. Na nich jsou nápisy, různé hlavy, sochy, výjevy: to byla svého druhu vlastně literatura. Stojí to za to, ale je jasný, že většina lidí to mine. Taky kdyby všichni koukali po střechách, tak to nedopadne dobře.

Děláš si cestovní itinerář, nebo jsou tvoje výpravy náhodné?

Jsou víceméně náhodné. Je to omezené mým časem, protože normálně pracuju v časopise Echo, takže většinou jezdím v sobotu, v neděli a samozřejmě o prázdninách. Jasně že by bylo hezký projet Itálii odshora dolů, zůstat tam třeba dva měsíce… Ale já nemám žádnýho sponzora…

Exotické země tě nelákají?

Nejsem exotický cestovatel. Nikde jsem pořádně ve světě nebyl. Nejdál jsem byl na takovým výjimečným výletě v Americe, v Kalifornii, v Oregonu, Utahu, Coloradu…, tam to bylo senzační a hrozně se mi tam líbilo. Přišla mi jako úžasná země, ta Amerika, jak přírodou, tak civilizací, ale třeba do Afriky nebo do Asie mě to nějak netáhne. Já jsem v tomhle konzervativní. Mně stačí ta Evropa. Rád jezdím do Německa, do Rakouska. Němci mají úžasný muzea a galerie a kulturní cestovatel si to užije. Celá západní Evropa je naplněná krásou a její kulturní odkaz je mohutný. Snad to ještě chvíli vydrží.

Právě v exotických destinacích mívám pocit, že je to všude stejné… Nemáš stejný pocit v Evropě?

Ne, já si myslím, že je to všude trochu jiné! Je to jiné v posunu. Myslet si, že je to všude stejné, odporuje tomu buddhistickému: Když tě to nudí, tak tomu věnuj víc pozornosti. Pak si všimneš, že to vůbec není nudný a že každá věc se trochu liší. Všude v západní nebo střední Evropě se něco zajímavýho stalo. Všude mají nějakého zajímavého spisovatele, malíře, nebo tam byla bitva… 

Cestuješ sám?

Jak kdy. Ale víceméně jo. Je to takový nejkomfortnější způsob cestování.

Společnost bývá pro tento typ cestování rušivá…

No samozřejmě, to pak nemůžeš říct, že tady zůstaneš, když to toho druhého evidentně nebaví. Zejména ženy. Pro určitý typ žen je to tak, že chtějí vidět krásná místa, ale mě přitahují i zcela neturistická místa. Mám třeba v plánu podívat se do hornoslezskýho katovickýho uhelnýho revíru, kde je spousta industriálních staveb a vil uhlobaronů. To lze lépe prozkoumat, když člověk není odkázaný na posudek někoho, koho to prostě nezajímá. 

Koukám, že na krku máš fotoaparát…

Ten nosím pořád. Já nejsem žádnej fotograf, ale je to takový mobilní deník.

Vracíš se k těm fotkám často?

Docela často. Ono je zajímavé podívat se, kde jsi byl a co jsi dělal třeba před deseti lety v lednu. Andy Warhol si taky pořád fotil, on měl polaroid a pod každý snímek si napsal, koho potkal. 

Vést si deník vyžaduje určité vlastnosti…

No jistě, člověk musí být trochu narcis a taky trochu nostalgik. Dlouhá léta jsem si vedl deník, dnes bych ho už nechtěl vidět, mě pak ta potřeba zaznamenat si nějaká duševní hnutí omrzela. Ale ta vizualita, jak se svět proměňuje, nejen my, jak tloustneme, stárneme, ale celkově, jak lidi vypadají, jaký nosí čepice, jak vypadají baráky, kde člověk byl…, to je zajímavý. Spousta věcí zapadne do nenávratna a fotografie pomůže obnovit pocity a vzpomínky. Na to mám ten foťák.

A vracíš se taky takto ke svým textům?

Občas. Dalo by se říct, že jsem si je psal taky proto, abych si udělal vlastní hesla. Tím jsem chtěl mít k dispozici rychlý zdroj informací, takový rezervoár. A tím, jak je toho už dost, tak je z toho vlastně jakýsi sumář.

Máš na cestách z něčeho strach?

Osobně ne. Nebo jen z banalit, že něco ztratím, třeba kreditku a bude to mrzutý. Jinak si samozřejmě myslím, že svět jde do háje nebo se mění způsobem, který není úplně nejlepší. My už to tady zřejmě doklepeme v nějaké současné podobě, ale pro další generaci to už může být dost těžký. Věřím, že se určitý části světa stávají neobyvatelnými, ať už z důvodů ekologických, nebo demografických, a obávám se, že na svět přicházejí těžký časy. Že na to ta naše civilizace není připravená a že se vzdá bez odporu. Ale jinak se ničeho nebojím. Každej má mobil…

Právě… Skoro nostalgicky vzpomínám, jak se cestovalo dřív, když jsi vypadl z domova a od té chvíle nikdo nevěděl, kde jsi, dokud jsi se nevrátil.

Ustrašenost přišla s možností kontrolovat.  Lidi si sami strkají hlavu do oprátky. Taky je to ale věc kultury. Všiml jsem si, že na Západě jsou myslím lidé v užívání mobilů zdrženlivější, netelefonují tolik na veřejnosti, není slušnost třeba hulákat do telefonu ve vlaku. Já jsem se třeba zařekl, že v tramvaji se nikdy nebudu dívat na mobil.

Máš pro svoje výpravy doma nějaké předpřipravené zavazadýlko, kde je vše potřebné?

Moje cesty nejsou dlouhodobý – tři čtyři dny, nanejvýš tak týden. Beru si jen pár věcí, a hlavně knížky. V těch penzionech ručník je a tričko si když tak koupím.

Co při svých cestách nesmíš za žádných okolností zapomenout?

Nabíječky… A vždycky si chci přivézt nějakou věc z místa, kam jedu. Třeba ponožky nebo tak. Něco drobnýho si koupím. 

Děláš si během výpravy poznámky?

Ani ne, spíš si fotím. Dřív jsem si zapisoval, ale dneska si všechny nápisy nebo cedule vyfotím. Při psaní to používám jako zdroj. Protože článek píšu poměrně začerstva, tak to nějak držím v hlavě. Snažím se, aby to v tištěné verzi vypadalo jako z toho období, kdy časopis vychází. Abych nedával do zimního vydání letní fotky. Píšu kontinuálně.  

 

Text: Jiří Roth, Foto: autor a Ondřej Tylčer