Sypou se na mě, zaplavují mě, prostupují. Cítím stav blízký požehnání, ale není to kvůli nim. Zní americky. Já ale s doširoka otevřenýma očima bázlivě vstupuji do tvého intimního světa. Do reality, ve které jsi propadl podmanivému kouzlu melodie a zapomněl jsi pro ni na sebe. Cítím se výjimečně. Tvé oči extaticky polykají jednu tečku černobílého příběhu za druhou a ruce se podle nich zmítají v podivném tanci na stejně bipolárním tanečním parketu. Stiskají a povolují, běhají, vyskakují, hladí. Mračíš se, ponurý, a hned zase ožíváš. Celé tvé tělo se poddává tomu rytmu, tvoříš se svým pianem jednotu a já nemůžu než žasnout. Pozoruju tě, unešeného hudbou, a oči mi zakrývá mlha dojetí nad tvojí krásou. Nad mírou tvého odevzdání, tvé smyslnosti, nad hloubkou jdoucí za artikulované horizonty. Neznám tě, nemluvíme stejným jazykem. Rozumím tvé hudbě. Žiju s tebou, cizincem, těch pár hodin díky ní. Dávám ti sbohem s posledním dozvukem. 

Přicházím znovu. Máš jinou tvář. Tvé ruce vyměnily souhru horizontálního dua za sofistikovanost naprosté rozlišnosti. Divokého staccato stisku určujícího kvalitu budoucího zvuku dochází naplnění v táhlém i ostrém tahu podmaněného smyčce po vibrujících vertikálách strun tklivého violoncella. Nemluví mou řečí. Zní americky. 

Vlny tvých zlatých vlasů ti padají do tváře, lepí se na červeň smyslných rtů a ty otevíráš bránu země uložené v černobílých symbolech a s ní i sebe sama. Opět zavíráš oči do obyčejné reality, unesena magií melodie. Tvé já se rozpouští v jednotě s tvým vyvoleným nástrojem. Vaše těla tvoří dokonalý pár. Zavěšuji se do momentu. Očekávám příchod výjimečnosti. 

Něco však nesedí. Tvé oči mají divný výraz. Není tvůj! I etuda tančícího obočí vypadá známá, povědomá. Tentokráte se ale ztrácí v nejasné logice neexistujícího příběhu. Ještě chvíli tě pozoruju, zaneprázdněnou hudbou. Zmatená. Odkud to vše znám? Je to ukradené? Vypůjčené? Naučené…?! U srdce mě píchne podezření. Už nevnímám, nejsem s tebou. Nemůžu. Uštkla mě možnost zrady. Odcházím.

Cítím se slabě, ale žene mě touha. Obsedantní touha vniknout do tvého světa. Nechat se unést. Splynout. Na chvíli nebýt. 

Přicházíš sebejistě, ale s pokorou. Víš, že v tomhle není krása tvého úkolu. Čekáš. Ladíš se, nadechuješ a kladeš svou lásku pod bradu. Moment absolutního ticha. Napětí. Společná harmonie dvou protilehlých stran rozeznívá tóny ve fyzickém prostoru horizontu a tvé tělo vrhá mimo osu. Síla vlastního tónu tě odhodila za vertikálu a ty se propínáš a zakláníš a tvá viola tě spolu se mnou unáší do vypůjčeného světa, který není černobílý. Rozumím mu, zní česky. Mluvíš ke mně a já poslouchám. Viola a ty, ty a viola. Jste společnou entitou. Tvé oči nejsou cizí. Ani nemůžou. Zavíráš je, je to příliš osobní. I já své zavírám. Vím, že jsem v bezpečí. 

Jsem doma. Všude, kde jsi ty.       

Text: Jana Koláriková, Foto: Dane Deaner a Calum Macaulay / Unsplash.com