Tento týden mě v tramvaji chtěli pustit sednout celkem třikrát. Nejprve mladá studentka, pak dva muži. A tak je čas na kosmetiku, kam jsem se vypravila na pražský Smíchov.
Barre byl záhul a občas se mi třásla kolena. Zajímavá směs strečinku, baletu, posilování, pilates, ale i jógy, k tomu nějaké pomůcky. A pěkně svižně do hudby.
Teď už jde jen o to, jak mu to říct, aby z toho nebyla moc velká scéna. Ale, sakra, snad má taky právo strávit víkend podle svého. Po všech těch dnech, kdy pracuje a ještě kmitá v domácnosti.
Začalo to tím, že si koupil kabriolet. S modrou metalízou. Pak přestal nosit ta úděsná, vytahaná trička s obrázky dávno zaniklých metalových skupin, ve kterých vypadal jako zastydlý puberťák.
Zastavte čas a poslechněte si Adelitu od otce klasické kytary Francisca Tárregy. Zní jako vzpomínka na někoho, koho jste kdysi znali a možná byste ho chtěli poznat víc – ale už je pozdě.
Na dovolené v Rakousku jsme v uplynulém týdnu stihli s M vyrazit na tamní venkovské golfové hřiště „jen“ dvakrát. Hřiště fajn, byla jsem pouze lehce nesvá při pohledu na všechny ty seniorské flighty.
Takže jsem sedl ke kompu, zapálil si a zadal do Googlu: Jak najít vnitřní ženu. Po hromadě psychologických knih, které jsem rovnou zavrhnul, protože tolik času nemám, se vynořilo něco, co slibovalo rychlou nalejvárnu.
Mohla odpovědět, že se samozřejmě do zrcátka podívala a navíc není příliš pravděpodobné, že ve dvě v noci v zahrádkářské kolonii přehlédne přijíždějící auto, ale místo toho způsobně odpověděla: „Ano, prosím.“
