„Tady to teda žije,“ řekla. Proplétali jsme se k baru mozaikou pachů. Nebylo těžké je přečíst i pod parfémy, většinou šlo o základní pudy. Hudba byla moc hlasitá a poněkud tupá.
Tady bych problém neviděl. Problém vidím v hlavách těch, kteří jim to tam hodí. Jde o blíže nespecifikovanou a nevyzpytatelnou lidskou masu, kdy hloupost většiny vykupuje utrpení menšiny.
Fotka přes celou stranu a zoufalství nad úmrtním Největšího soudruha ever. Nejdříve komouši páchali sebevraždy nad smrtí Stalina, o týden později si rvaly vlasy, že nás opustil soudruh Gottwald.
Mám pocit, že moje látky mají společné jmenovatele dva: jedním je přátelství a potom radost ze života navzdory něčemu. K tomu ve svých filmech tíhnu. Jde mi o energii, kterou obsahují.
Příběh se vzpouzel, nechtěl ze stránek knihy ven, nechtěl na jeviště. Na jevišti jsou skuteční lidé, kteří vyslovují slova, jež by měla dávat nějaký smysl. Příběh by měl mít nějaký smysl.
Ohlédl se na ohlodanou půlku toho cizího chlapa. Takhle nějak skončí taky, ale teď ještě ne. Takže vzal ženu za ruku a odvedl pár metrů z dosahu smradu a much.
Když si z hlediska svého času projdete vztah s partnerkou, zděsíte se. Více než polovinu života věnujete věcem, které nechcete dělat, které vás nebaví nebo které nenávidíte.
Ve chvíli, kdy jsem se s vyplazeným jazykem a rajčatovou kůží vypotácel z finské výhně a skočil do ochlazovacího bazénku, vystoupili na břeh a dali se do klusu mezi štíhlými kmeny. Poprvé doopravdy spolu.
Nobody Listen v rapperské povídce: „No ty vole, miláčku!“ přihlásila se další návštěva, příliš extravagantní, než abych ji tu popisoval. A za chvíli další. Orloj žen z horních instagramových pater.
