Tak jsem po sto letech zase něco okomentoval na Facebooku. Nic zvláštního, profil Ministerstva kultury připomněl osobnost režiséra Jiřího Frejky, který po únoru 1948 neunesl tíhu doby a zastřelil se. A já k tomu napsal: Ti komunisti zničili tolik lidí a pořád se derou k moci. No sklidil jsem za to hafo reakcí, které se – jaký div – zastávaly hlavně komunistů. A tak si říkám spolu s klasikem – To, že jsme se nepoučili z minulosti, znamená, že ji musíme prožít znovu? 

Říkám si, co je na tom komunismu tak imponující, že se k němu tolik lidí hlásí? Je to stále stejná písnička – touha po životě bez starostí. Jistě, nikdo nemůže Kateřinu Konečnou vinit z nějakých zločinů padesátých let, ale to, že třímá v rukách stále stejný rudý prapor, je dostatečný důvod, proč jí nevěřit ani nos mezi očima. A mávnout rukou nad komunistickým řáděním jen kvůli tomu, že to bylo dávno – jak mi řekl jeden jejich stoupenec – je stejně naivní, jako si myslet, že Andrej Babiš začne od zítřka mluvit pravdu. Přirozenost ani vidlema nepotlačíš, praví staré rčení. A jestli je komoušům něco přirozené, tak je to zcizování majetku, lidských práv a odstraňování třídních nepřátel. 

Předvolební agitace KSČ v roce 1946.

Ve stanovách KSČM se píše, že programovým cílem je socialismus a že program KSČM vychází z dialektického a historického materialismu… (Vybráno z článku II. odstavec 4). Přesně tohle jsem se učil na základce před padesáti lety. V programu strany se pak píše, že se zdaní bohatí, že se zavede státní komerční banka a že vzniknou strategické státní podniky. Nebyl něco podobného i Košický vládní program? A v deklaraci o socialismu nás strana přesvědčuje, že společnost, která vykupuje blahobyt menšiny bídou většiny ztrácí své historické opodstatnění. O blahobytu menšiny s rudým odznakem na klopě v dobách socialistických bychom si tu mohli dlouze vyprávět.  

Nepochybuju o tom, že na kandidátkách KSČM či Stačilo se objeví lidé, kterým je myšlenka socialismu ukradená, protože jenom potřebují platformu pro budování vlastní kariéry. To se ostatně potvrdilo i u hnutí ANO, kdy k estébákovi nalezli lidé z regionů, kteří toužili ukořistit křesla v orgánech samosprávy. Tady bych problém neviděl. Problém vidím v hlavách těch, kteří jim to tam hodí. Jde o blíže nespecifikovanou a nevyzpytatelnou lidskou masu, kdy hloupost většiny vykupuje utrpení menšiny. Sociální sítě mají přes všechny nevýhody jednu výhodu – nemilosrdně nám ukazují mentální stav společnosti. Vůdkyně KK může stokrát říkat, že dnešní strana je jiná než ta minulá, ale pokud její příznivci chtějí názorové oponenty věšet na kandelábry nebo se chlubí tím, že si vedou seznamy odpůrců, s nimiž zúčtují, pak se obávám, že se letos opravdu vrátíme o pár desítek let zpátky a celý ten marasmus si hezky zopakujeme.

Text: Jiří Roth
Foto: National Archives (archive.org), wikimedia commons, volné dílo
Ikona: Mužská věc