Hrdina klubových scén Nobody Listen v rapperské povídce
Dalibora Demela a fotografiích Benedikta Renče
(česká a anglická verze)

 

Stál tam jako zamyšlený vykřičník. Přecházel jsem ulici během jedné ze svých bezvýznamných večerních pochůzek a všiml si ho cestou k protějšímu chodníku. Opíral se o zeď vedle klubových dveří, v černé mikině s kapucí a nápisem Nobody can be lost. Působilo to výhrůžně a zároveň nadějně. Jako v poslední době všechno.

Z klubu NOWHERE se drala hudba a cosi v jejím rytmu mě přimělo zastavit. Tepal jako srdce ve stavu okamžitého rozrušení. Tomu jsem rozumněl. Stál jsem a poslouchal, před klubem občas zastavil taxík, vystupovali nápadně oblečení muži a ženy. Některé tváře se mi zdály povědomé, možná z bulváru nebo porna, těžko říct. Páry, skupinky i samotáři mizeli uvnitř klubu, vchod občas zevnitř explodoval bleskem foťáku, tracky se přelévaly mezi náladami.

Chlápek v mikině se odlepil od zdi a pomalu vykročil mým směrem. Už se skoro zdálo, že mě mine a zmizí v šeru, ale ne, zastavil se a podíval se mi přímo do očí. Takhle večer na ulici to mohlo znamenat předehru k útoku. Na zlomek vteřiny mě zamrazilo za krkem, kolena se jako obvykle chystala měknout, ale včas zabrzdila: Vyslal ke mně pohled zraněného dítěte ve tváři dospělého chlapa, pohled, proti němuž ženy ani podobně smýšlející bytosti zatím nevyvinuly účinnou obranu. 


„Líbí se ti to?“ zeptal se docela klidně.

„Jo,“ kývl jsem a řekl mu o tepu, srdci a rozrušení. Zdálo se, že chápal, co mám na mysli. 

„Chceš slyšet víc?“ 
Zaváhal jsem, do klubů moc nechodím. Nevím, kam se postavit, jestli mít nebo nemít ruce v kapsách, a dokud se trochu neopiju, nedokážu navázat rozhovor. 

„Ukaž ruku,“ přerušil moje rozpaky, obepnul mi zápěstí černým proužkem plastu, kývl ke vchodu, a než jsem stačil zaprotestovat, že na to nemám hadry, byl jsem uvnitř. Dav mě unášel jako říční proud bezmocného brouka, v nejužším místě jsem se prokázal vstupním páskem a nechal se vlít do moře dole v sále. 
Tváře v blikajících světlech, ohlušující šum. S pocitem etnografa ztraceného v cizím kmeni jsem se přitiskl ke sloupu. Nikoho jsem neznal, což nebylo nic zvláštního. Podařilo se mi žít vcelku dlouho, aniž bych se s kýmkoli doopravdy seznámil.

Všude kolem se ale nejspíš znali všichni. 
Ženy se navzájem zdravily objímáním a smíchem, muži si podávali dlaně na gangsterský způsob. Tíseň v břiše povolovala. Svět se sice propadl do blýskavého přítmí, ale nakonec se zdál srozumitelnější než ten venku. Přítel, nepřítel, sex, nesex, co za to, pít, chutnat, nechutnat, extáze. 
To ta hudba. Zněla zvláštně, zároveň povědomě i nově, něco důležitého připomínala a navrhovala. Možná zapomenutý rytmický vzorec, který z rozptýlených dnů vymizel, nebo klesl hluboko, mimo dosah. Teď se ale něčeho velmi starého na dně mé mysli dotkl, cítil jsem to jasně, ale oči ještě zůstávaly zavřené. Etnograf zatím doporučoval splynout, zůstat ve střehu – a najít bar.

Proplétal jsem se mezi lidmi k pultu u protější stěny a snažil se tvářit uvolněně. Ve dvacetiletých kalhotách z odřeného manšestru a triku jsem do zdejšího dress codu zrovna nezapadal. A právě když jsem se probojoval doprostřed sálu, hudba se stáhla do backgroundu, světla přestala blikat a rozsvítila se obří kostka spuštěná ze stropu. Zamrzl jsem uprostřed pohybu jako mýval přistižený v obýváku nad kočičí miskou, ale nikdo si toho nevšímal, samozřejmě. 
Šum ztichl, hlavy se zaměřily na modré stěny kostky a objevila se na nich obří tvář se známým dětským pohledem.

Vybuchla atomovka nadšených výkřiků. 
Nevím, jestli je muž z obrazovky slyšel, žádné pódium tu nebylo. Mlčky vysílal svůj pohled ke každému zvlášť, jako by seděl před kamerou někde ve starozákonním sklepě a chystal se zástupům zvěstovat svůj zákon.


„Vítám vás,“ začal Nobody.

„Jooooo!“ zajásalo publikum.

„A… Chci vám říct pár věcí,“ zamyslel se a odmlčel. Sál ztichl.
„Dnes večer…“ vyšponoval napětí.
 Pár dvojic se na sebe podívalo, ramena se pokrčila, obočí odstartovala k čelům. 
„…se tu budou dít věci,“ prohlásila tvář v hlasitém aplausu publika uklidněného, že nemusí čelit žádným složitostem. Ještě ale nebyl konec. 

„Dost z vás bude zítra někdo jinej,“ pokračoval. „Dřív, než se probudíte. Mnohem dřív, mnohem dřív, ale jinak, než jste zvyklí, jinak, jinak, než jste, jinak, než jste,“ slova získávala rytmus, a pak se rozjela hudba a „ten motor zní jako stádo koní, když projíždíme skrz naskrz celou zemí… sám svůj pán neposlouchám rozkazy, ride or die už nejde zastavit, ride or die už nejde zastavit.“ Všichni ten hypnotický track znali a Nobodyho tvář na displeji vystřídala divočina barev.

Pohyby a nejspíš i zorničky všech se zvolna prolínaly do transu. Beaty rozhryzávaly mysli jako rypadlo s milionem zubatých lopat a odnášely hlušinu myšlenek – takže když jsem konečně dorazil k baru, vypravil jsem ze sebe jediné heslo:
 „Caipirinhu, prosím.“
Barman na tom byl nejspíš stejně, protože se omezil jen na kývnutí a sadu artistických pohybů.
 Opřel jsem se o pult, sklenka v ruce pomohla, bylo to jako držet pěstní klín uprostřed divokého světa. Rozhlédl jsem se. Pár holek začínalo tancovat, zatím úsporně, večer teprve začínal. Jinak všude v dohledu obvyklý vzorek klubové populace: kachní rty a vesmírně úzké nosy, přitažlivé tváře bez úprav, veteránky s dravými výrazy, něčí odstavené kamarádky čekající na šanci, kluci, starší tygři, hrdinové internetu, černé brýle, žluté brýle, péřovky, zlaté řetězy, všichni se převlékli za nejpřitažlivější tvory, jaké uvnitř sebe našli. 


Hodil jsem do sebe koktejl na ex, objednal si další a vykukoval zpoza sklenky. Sál se pomalu zaplňoval, tanec zrychloval – a pak jsem si jich všiml. 

Mezi figurami se občas objevila dvojice chlápků v černých mikinách s kapucí s nápisem Nobody can be lost – stejných, jako měl vykřičník na chodníku. Na ochranku moc hubení a daleko od vchodu, na uklízeče moc brzy. Přišli k někomu z hostů, nechali si ukázat cosi na zápěstí a po pár vteřinách ho odváděli pryč z parketu. Marketing? Někde bokem jim nabídnou parfém? Odvezou je vytuněným rollsem do obří vířivky? Nechal jsem sál zezlátnout přes limetkovou sklenici druhé caipirinhy, zaposlouchal se do hudby a uvažoval, co tu dělám. Žádné odpovědi. 


„Bene!“ vykřikla holka z titulní strany těsně přede mnou, předvedla dva dlouhé divadelní kroky a objala chlápka ob jednu barovou stoličku vedle. Další konverzaci překryl track, ale dlouho netrvala. Holka odplula a chlápek zůstal zády opřený o bar, na krku placatý černý foťák. Občas ho rychle někam zamířil a cvakl. Vypadal v pohodě, nad věcí a trochu zasmušile, to se mi líbilo. Jako někdo zvyklý nedívat se jen zevnitř ven, ale spíš opačným směrem. A v obou směrech už toho možná viděl víc, než by si přál.


„No ty vole, miláčku!“ přihlásila se další návštěva, příliš extravagantní, než abych ji tu popisoval. A za chvíli další. Orloj žen z horních instagramových pater. 
Využil jsem pauzy mezi návštěvami a na pozdrav zvedl sklenici se zbytkem koktejlu.

„Promiňte,“ odvážil jsem se, „to jsou všechno vaše…“

„Ne,“ pochopil, na co se ptám, a usmál se.

Chvíli jsme konverzovali o modelkách a věku, kdy už jsou přitažlivější na fotce než naživo.

„Heleďte, a kdo vlastně jste?“ dal mi taktně najevo, že jsem se zapomněl představit. Chystal jsem se k obvyklé vizitce, jenže něco uvnitř zamrzlo.

„Nevím, asi nikdo,“ ale vážně jsem nechtěl filozofovat.

„Tak to jste tu správně,“ zasmál se, i když v té chvíli jsem význam jeho odpovědi ještě nemohl docenit.

„Víte, já jsem tady spíš náhodou,“ pokračoval jsem, „takže…co je to vlastně za párty?“

„Nobody Listen má novej projekt.“

„Jo, ta hudba má zvláštní…“


Nestačil jsem dokončit, protože mezi mě a Bena kleslo ženské tělo.

„Čau Bene.“

Ještě o třídu výš než všechny předcházející. Oblečená víceméně do tetování, helma krátkých černých vlasů. Silikonové úpravy nula, afektovanost nula, rty sto, tělo a nohy sto. U pasu červenobílý šátek nebo utěrka, jakou moje babička vytahovala z trouby pekáč buchet a nesla mi je pod nos. 
Okamžitě mě zaujala.

„Já už se z toho všeho poseru, ty vole,“ řekla, čímž si mě definitivně získala. Bena neobjala, zjevně od nikoho nic nechtěla, jen tak stála zády opřená o lokty a mlčela.


„Čau Kate,“ řekl Ben. „Co je?“

Jenom lehce zavrtěla hlavou a pomalu čelistmi zpracovávala žvýkačku jako kovboj před zásadním výrokem filmu. Nebylo v tom nic rozhozeného a už vůbec ne hysterického. Jako by jen promluvila za nás za všechny – a vzápětí jsem si všiml, jak Ben zvedá foťák, míří za moje rameno a mačká spoušť. 
A pak stáli u nás, dva kapucíni v mikinách. Nobody can be lost.


„Dobrý večer,“ oslovil jeden z nich Bena a Kate hlubokým profesionálním hlasem, „pokud jste připraveni, můžeme začít.“

Ben a Kate pomalu vstali.

„Vaše náramky, prosím,“ ozval se ten druhý a načetl čipy z jejich zápěstí do malého tabletu.
„V pořádku, pojďte.“ 

Ben se odlepil od pultu, ale na poslední chvíli se zarazil, Kate už nám ukazovala inkoustovou galerii na zádech.


„Vy už jste byl, nebo teprve půjdete? Koukám, že to máte taky VIP,“ ukázal na mou ruku s koktejlem. 
Stejný pásek jako oni, úplně jsem na něj zapomněl.

„No tak asi bych mohl…“ zauvažoval jsem s neurčitou obavou.

Chlápek v kapuci se ke mně obrátil a zjevně odhadoval můj věk a kondici: „Jen vás musím upozornit, že to dost zatěžuje kardiovaskulární systém.“

Kate se otočila a opřela o mě zvědavý pohled.
„
Moje systémy jsou v naprostým pořádku,“ řekl jsem. 

„Dobře, jak myslíte,“ přiblížil čtečku k mému zápěstí. Píplo to. 



Cestou přes sál a pak po schodech do podzemí už Kate ani Ben nepromluvili a já se na nic neptal. Dvě patra dolů, samet ze stěn zmizel, zůstaly jen cihlové zdi. Zastavili jsme se před kovovými dveřmi s rudým nápisem VIP SECRET SHOW. 
Jeden z kapucínů položil prst na čtečku a dveře se otevřely do dlouhé chodby. Až teď jsem si uvědomil, že hudba, která nás z reproduktorů doprovázela celou cestu dolů, změnila náladu. Blížila se k vlastním základům, jako by katedrála nacházela svůj kámen, ale neměl jsem čas o tom uvažovat, události zrychlovaly. 
Vešli jsme, po stranách chodby další dveře jako v podzemním hotelu. 


„Pro vás trojka,“ obrátil se ke mně náš průvodce. „Tady pán a paní mají sedmičku a jedenáctku.“ 

S Benem a Kate jsme se rozloučili pohledem, já se s rozbušeným srdcem odšoural před vyleštěnou kovovou trojku na dveřích a uvažoval, jestli je tohle konec – a jak to teď vidím, vlastně jsem se moc nespletl.

Dveře se otevřely, aniž bych se dotkl kliky. Vešel jsem jako pyrotechnik a hned se trochu zapotácel. Hudba zesílila, ale neohlušovala, možná proto, že místnost měla měkkou houpavou podlahu i stěny.

„Dobrý den, vítáme vás v programu Nobody can be lost,“ ozval se odněkud ženský hlas a hudba se stáhla do pozadí. 
„Odložte si prosím do spodního prádla, oblečte kombinézu a nasaďte přilbu.“


V rohu místnosti se podlaha otevřela a vyjel panel se složeným černým skafandrem a helmou. Trochu se mi ulevilo, ve virtuální realitě jsem už byl, ale tohle vypadalo na něco mnohem… 


„Šaty prosím uložte do panelu, po skončení cesty je znovu najdete na stejném místě,“ pokračoval hlas a odmlčel se. Udělal jsem, co chtěl. Kombinéza vypadala nepoužitě, přilnavá druhá kůže posetá nenápadnými senzory. 
„Položte se prosím na podlahu doprostřed místnosti, nasaďte si přilbu, a jakmile budete připraven, stiskněte spínač v oblasti čela.“


Chvíli jsem stál s helmou v podpaží a se srdcem přestěhovaným do krku, neschopný pohybu. Hlas svou větu zopakoval.

„Tak do prdele dobře, jo!“ dodal jsem si nahlas odvahy, jak nejlíp jsem uměl. 
A pak jsem si sedl doprostřed místnosti, nasadil helmu, položil se, zhluboka vydechl a jediným plavným pohybem stiskl bod uprostřed čela.

Když na tuhle chvíli vzpomínám ze své nové identity, musím uznat, že začátek byl vážně efektní, ale nikdy by vás doopravdy nepřipravil na to, co následovalo. Na to by vás nemohlo připravit nic. 
Uvnitř přilby se nejdřív objevil modrý prostor s trojrozměrnými na horizont protaženými nápisy NOBODY CAN BE LOST a FIND IT NOW. 
Uklidnil jsem se, bude to hra. Lehce rozpixelovaná skutečnost s poděkováním sponzorům na konci. Jenže nic rozpixelovaného ani hravého v tom nakonec nebylo. 
Úvodní titulky zmizely a já stál znovu před klubem, v dokonalé replice města. 
Hudba naléhala a propalovala se mi do hlavy. Kdybych mohl uvažovat, nejspíš bych myslel na různé délky mozkových vln zorchestrovaných do elektronické symfonie.


Od zdi se odlepila postava v mikině se známým nápisem – tentokrát ale originál z ulice a kostky.

„Tak jsi tady,“ řekl Nobody a podal mi ruku.

„Jo,“ řekl jsem a rozhlédl se.
„Co se teď bude dít?“

„To já nemůžu vědět, jsme ve tvý hlavě,“ pokrčil rameny. „Tohle je tvůj svět a moje hudba, a právě se teď protnuly, takže si vem, co potřebuješ. Cestou jsi něco ztratil a teď máš šanci to najít,“ ukázal na nápis na mikině. 

„Co najít?“ začínal jsem tušit, tvor na dně se začínal protahovat. U chodníku jsem si všiml chopperu, dal se nastartovat pohledem, motor zněl jako stádo koní nebo bizonů, nejmíň dvanáctistovka s válci do V. Fajn. Nobodyho beaty vytvářely s kovovým bubláním vtipný dvojhlas, musel jsem se začít smát. 

„Tak jeď,“ rozloučil se. „A hlavně…“

„Co hlavně?“

„Fakt dobře poslouchej. Může to vypadat různě, třeba jako silnice, ale ve skutečnosti – je to hudba. Takže ride or die, kámo.“



To už jsem slyšel ze sedla. Sundal jsem z řídítek helmu s oranžovými pruhy, kopl tam jedničku a vyrazil do nočního města a pak ven do krajiny. Byla to fantastická jízda. Stroj poslouchal na každé hnutí těla, řítil jsem se nočním tichem jako delfín mořským proudem. Xenon vpředu osvětloval pole a louky stovky metrů daleko. Zdálo se mi, že jedu hodiny, serpentiny v horách, táhlé kopce, stvořené pro let v nízkých výškách.
 A v jedné z lesních zákrut… Přední kolo se smeklo na jehličí nebo slimáčí stopě a kmeny smrků osvětlené reflektorem motorky letící někde dole se obludnou rychlostí zvětšily. Ride or die? A pak se setmělo až na samotný počátek tmy a nebylo nic.

Probral mě zvuk. Jemný rytmus známý dešťovým kapkám a písku dosedajícímu na dno oceánu, přesně jsem chápal, co měl Nobody na mysli. Hudba zněla i dusnem, šerem a tlakem v hlavě, v každém obrazu tepala beatová krev. Pootevřel jsem oči, víčka fungovala, žiju. Tvor na dně mé mysli se už probudil, protahoval si končetiny a poslouchal. Tenhle track pocházel z jeho vlastního světa, rozuměl každému šelestu, každý zvuk mluvil, mlha je dobrá, země potřebuje vlhko. Voda vyžene z hlíny rostliny a houby, dají se jíst, nebo zabíjejí, musíte je znát. 
Chtěl jsem si promnout oči, ale nešlo to, prsty narazily na cosi pevného a tvrdého, jako bych měl hlavu zavřenou v jeskyni. Rychle jsem se posadil a zaznamenal, že to jde docela snadno. Horečně jsem si osahával hlavu, byla větší než obvykle a nic jsem necítil, ani v prstech jsem neměl dost citu, a někam zmizely vlasy. A pak jsem nahmatal výčnělek, zatáhl za něj a mlžná stěna vyletěla k obloze. Kolem stál les ve slunečním šerosvitu a mně konečně došlo, že přezka je pod krkem, strhl jsem si černo-oranžovou helmu s právě vyklopeným plexi a rozhlédl se.
Z příkopu trčela část řídítek a světlo chopperu, připomínaly lesklé paroží složeného jelena a velké osleplé oko. Zvláštní dvojitý svět, mýma očima se díval někdo jiný, zatímco moje tělo se válelo ve vypolstrované kóji v podzemí klubu Nowhere.

Moje tělo? Naše?

Pomalu jsem si vybavoval pocit, kdy na mě les zívl a já mu vletěl do tlamy, jako když velká kočka skáče na srnu nebo člověka. Jenže to nebylo všechno. To kolem rozhodně nebylo všechno. Proč jsou tu stromy tak daleko od sebe? Znal jsem divočejší lesy, živější, jiné, v pravé ruce něco chybělo: Koktejl? Oštěp? Sekyra? 
Tvor uvnitř sílil, naše vzpomínky splývaly stejně jako dva tracky namixované do sebe, slyšel jsem ty silné energické beaty a nad nimi nervní hudbu včerejšího dne. Moje Velká noční hudba. Intervaly a rytmy vytvářely nový kontrapunkt, nemohl jsem si pomoct a zařval.
Pomohlo to, musel jsem svůj obvyklý zastřený hlas rozšířit do basu s rezonujícími dutinami. Přidal jsem pár jasně vyslovených neznámých slov, praštil pěstí do hlíny, vstal a zkusil se projít. 

Tělo se začínalo ozývat, bolelo mě stehno a taky jsem si nejspíš narazil žebro. V pořádku, mám spoustu času. Byl jsem tady, ale něco ze mě zůstalo i tam a teď se tyhle dvě části shledávaly a to vůbec nešlo snadno, nejsme v marvelovce.

Tohle kolem nebyl můj obvyklý svět. Něco chybělo, něco přebývalo – a to jsem byl pořád jenom v lese.
Držel jsem řemínek helmy, pohupoval jí jako nějakou zbraní z kamene a kůže. Kdybych našel dostatečně velký valoun, určitě bych ji uměl vyrobit.

Track se vrátil k základnímu beatu, nervní linka se přizpůsobovala rytmu bušení srdce probouzeného divokého tvora, neskonale odolnějšího než moje denní já. 
A tenhle tvor věděl, že všechno je OK. Mohl jsem chodit – i přes bolest. Mohl jsem ji přemoct, nevšímat si jí a dát všem modřinám najevo, kdo tu velí. Koho budou poslouchat. Protože bolest nechce přežít, naražená kyčel nechce přežít, ale já chci. Já jo. A za každou cenu, jako všichni.

Vzal jsem helmu a vrátil se k motorce zapasované v příkopu. Oběma rukama jsem sevřel pravé řídítko, zhoupl se v kolenou a odlepil stroj od země. Černě lakovaný výfuk bude muset na kosmetiku, ale jinak jsme to víceméně přežili oba. Otočil jsem klíčkem a motor se ozval chrchláním dvanáctistovky, zněla jako zpomalený a zesílený ryk medvěda.
Na hraně dalšího pádu jsem z příkopu vyjel na lesní cestu. Dřív nebo později se musí s asfaltkou setkat, odněkud ty traktory a lesní stroje přijet musely – tak jednoduše jsem toho složitého kybernetického rána uvažoval a ohleduplně, s minimem plynu nechal gumy koulet po uježděném štěrku. A pak jsem ho uviděl stát uprostřed cesty. 
V dobře střižené zelené uniformě a s moderní palnou zbraní. Zastavil jsem pár metrů před ním a zhasl motor, opřel motorku, sejmul helmu a po ní i kuklu. To všechno na znamení respektu a míru. U lidí z národa Non Player Character nikdy nevíte.

„Dobrý den,“ oslovil jsem ho a chtěl pokračovat, ale byl rychlejší.
„Co tady s tím krámem děláš?“
Díval se na mě přimhouřenýma očima, z jeho tónu jsem nepoznal, jestli to myslí dobrosrdečně, nebo výhrůžně, ale to tykání se mi nelíbilo. Pořád jsem mu ale dával šanci.
„Měl jsem nehodu, támhle v tý zatáčce,“ ukázal jsem za sebe k silnici.
„Tak nehodu,“ zavrtěl hlavou a zasmál se. „Kecy. Já tě viděl, schválně jsi jel mimo silnici. Takže nehodu máš teď. Víš, co je to lesní zákon?“
Teď už mi to došlo. Byl to NPC idiot.
„Lesní zákon? Jako že silnější sežere slabšího?“
„Ne. Jako že zákon zakazuje vjezd motorových vozi… Jo tak ty si budeš dělat prdel?“
Pomalu obešel motorku a podíval se na značku.
„Takže nám sem jedeš dělat bordel až z Prahy, jo? A ještě jsi drzý, jo?“
„Řekl jsem vám, že jsem měl nehodu,“ dostal poslední příležitost, ale už jsem helmu pustil z objetí lokte, zachytil ji za řemínek a nechal houpat nad zemí. Protože ten muž nechtěl mír, ale nechtěl ani bojovat. Chtěl jen zvítězit. A to můžete jen v jasné přesile nebo když máte výhodu překvapení. Nic takového tu nenastalo a Nobodyho elektronický génius poslal do tracku varovné napětí nejhlubších basů.

„Tak na takový my tu nejsme zvědaví,“ řekl nicméně ten imbecil a pomalu sundal flintu z ramene. Jeden z nejživějších NPC, jaké jsem poznal.
„Vypadni od té hajtry, jestli nechceš mít plnou řiť broků,“ vyzval mě a poodstoupil. 
Poslechl jsem ho a odhadoval vzdálenost, nutnou sílu a rychlost švihu. Stál jsem teď asi pět kroků od něj i od motorky, za jejím zadním světlem. Tvořili jsme víceméně rovnostranný trojúhelník a myslivec měl na výběr ze dvou bodů ve stejné vzdálenosti. Což znamenalo, že se nemohl soustředit na oba zároveň.

„Tak dávej bacha, co se stane každýmu, kdo mi tu bude jezdit s motorkou po lese,“ dal mi ponaučení, zatímco zlomil brokovnici, a aniž ze mě spustil oči, pečlivě do obou hlavní zasunul patrony. Stihl ještě cvaknout zpátky, začít zbraň zvedat k tváři a vybírat na motorce místo, kam to našije. Pak už nic.


V okamžiku, kdy se zaměřil na stroj, jsem sevřel řemen helmy, švihl jí šikmo nad levé rameno a po jediné zkušeně provedené otočce kolem hlavy se karbonová integrálka obludnou rychlostí vydala k jeho tváři.
Když použijete tenhle druh zbraně, musíte okamžitě vyběhnout za ní a zabodnout kořisti nůž do krku, protože kámen zvíře jen na pár mrknutí oka omráčí. Zaváhání znamená ztracenou šanci a hlad. Když mi tvrdý, ale na můj vkus příliš lehký rotující balvan vylétl z ruky a oranžové pruhy na něm vytvořily iluzi ohnivého prstence, bleskově jsem vyrazil. Bota mi při startu podklouzla, takže jsem mu poskytl víc času, než bych chtěl. A kořist měla samozřejmě taky své reflexy, takže postřehla, že se k ní zleva cosi blíží. 
Pootočil hlavu, aby mohl nebezpečí lépe zaměřit – což bylo dobře: Dostal karbonovou koulí přímo do rypáku a mně odpadl boj o brokovnici.

Hudba vybuchla hroznem beatů z oblastí velkoleposti a pudové síly, už jsem doopravdy začínal chápat, co jsem (taky) zač, jakou prehistorickou bestii jsem tu vyhrabal z hlíny a mlhy. A teď se dožadovala, abych ji protáhl ohněm skutečného boje.
NPC myslivec pustil flintu na zem, chytil se oběma rukama za obličej a pak už jsem dorazil já a docela jednoduše ho složil. Mnohem snadněji než raněného srnce, jemuž musíte občas zlomit vaz, ještě když stojí na všech čtyřech, snadněji než muže zvyklé na rány. Tenhle nic z toho neznal, protože trochu bolesti a krve není těžké překonat, když vám jde o život.

Zakrývat si tvář a s ní i oči beztak uslzené kvůli zásahu do nosu je to nejhorší, co můžete udělat. 
On ale nevěděl, že mu jde o život – takže teď ležel pode mnou, s hlavou a krkem pevně sevřenou mými koleny. U nosních dírek se mu nafukovaly bubliny z krvavého hlenu, praskaly a vznikaly nové. Snažil se kroutit a škubat sebou, ale byla to nečistá síla. Bez flinty neměl nic, neuměl nic, celý rozměklý se hroutil. Krev mu stékala po tlustém krku, na plomby v zubech dopadaly sluneční paprsky, z očí mu tekly slzy a něco mi svým ubohým způsobem vyčítal. Nebylo příjemné na něm sedět, takže jsem se trochu posunul, zaklekl mu ruce a natáhl se pro helmu. Je lehká, ale tvrdá, pět nebo šest ran do obličeje by mělo stačit.

Zvedl jsem přilbu oběma rukama nad hlavu a chystal se uzavřít své vítězství, ale pak – nešlo to. 
Rytmické basy zmizely, zůstala jen přelévavá melodie, taková jednoduchá písnička, ozvěna ze zapomenutých časů ozvláštňovaná zvonkohrou.
Nedokázal jsem udeřit, bylo by to jako zabít dítě, jako brutálně zhasnout odlesk sama sebe. Cítil jsem jeho smrtelnou hrůzu: Rozšířené oči a zoufalá grimasa, kdy se vám život z plného lesku sesype do šrotu, kdy vás všichni opustí a ve smrtelně důležité chvíli zůstanete sami.

Zkusil to a znovu marně – možná se chtěl prodrat mezi muže a přinést domů trofej, ale znovu to nevyšlo. Možná chtěl bránit svůj les před vetřelcem, ale znovu to nevyšlo a teď mu ještě rozbili nos.
Přesunul jsem helmu pod loket, poplácal ho po tváři a vstal. Nehýbal se a dál vzlykal. Sebral jsem ze země brokovnici, chvíli bojoval s mechanismem, a když se zlomila, vyndal jsem patrony a strčil je do kapsy. 
Teď už se opíral o lokty a s červeným soplem na rtech mě pozoroval.

„Dej mi zbytek patron,“ požádal jsem ho.
„Proč? Co chcete dělat?“
Nejdřív jsem myslel, že je to překvapivý pokus o odpor, ale i přes krvavý ksicht jsem pochopil, z čeho má strach.
„Neboj. Dej mi ty patrony.“
Chvíli se hmoždil s opaskem pod zeleným kabátem a pak mi roztřesenou rukou podal podlouhlou sumku. Trhl jsem suchým zipem a byly tam, srovnané jako oddělení novorozenců. Hodil jsem ji na druhou stranu cesty, oba jsme slyšeli, jak dopadla. Podíval se na mě, zdálo se, že se mu ulevilo.

Mlčky na mě zíral. Možná přemýšlel, možná ne, pro mě to tam skončilo a algoritmy NPC se zjevně vyčerpaly. Uzavřená věc, další epizoda a jedna z prvních, na kterou jsem nebyl sám, znovuobjevený tvor v mé mysli teď odpočíval a rozhlížel se.
Zmáčkl jsem startér, pomalu se rozjel a po pár desítkách metrů hodil brokovnici do kopřiv v příkopu. Za chvíli se objevil můstek přes příkop, spojení s asfaltovou vlásečnicí. Cesta se otevřela, nobody can be lost.

Přidal jsem, kopl tam dvojku, najel na silnici a pak se konečně doopravdy rozjel a vyrazil na dlouhou cestu domů. Nakonec ale netrvala ani minutu. 
Sotva jsem vykličkoval na hranici lesa a polí, světla a tmy i nových a starých vzpomínek, přední kolo ze silnice najelo do modravého prostoru osazeného nápisem CONGRATULATIONS, YOU MADE IT! 
A pak se rozblikal další nápis s odpočtem: NEW LEVEL STARTS IN 5…4…3… – a spolu s nulou v helmě zhaslo a ozvala se hudba. 
Jiná a zároveň stejná. Tahle patřila nahoru na parket, ale když jste se dobře zaposlouchali, našli jste v ní všechno, včetně kamenů v letu i zrnek písku rozeznívajících dno moře.


Sundal jsem přilbu a rozhlédl se po tmavé místnosti: klid a bezpečí, ale to se změní. Stáhl jsem kombinézu a oblékl své staré šaty. Budu potřebovat změnu šatníku, ale něco bylo jinak už teď, přesně jak předpověděl Nobody promítnutý na kostku. 
Cítil jsem na kůži každou nit a směs parfémů nachytaných nahoře v sále, slyšel vodu proudící v trubkách ve zdi, vítr ve vzduchotechnice voněl elektřinou, plísní a tělem vysušené krysy.

Vystoupal jsem po schodech, párty pokračovala, tanečníků a tanečnic přibylo, stejně jako opilců, ze záchodů vanul koks pančovaný odčervovacím práškem a cukrem. 
Zaznamenal jsem cvaknutí závěrky. Ben se opíral o zeď na druhé straně klubu, orloj s objekty touhy znovu tikal. Pozdravili jsme se pohledem stejně jako s Kate uprostřed parketu, odlesk světel z grills na její dvojce vpravo nahoře nešlo přehlédnout. Nevím, co si zdola přinesli oni, já se svěřovat nechtěl, staronový nález se pořád ještě prošíval s přítomností a k tomu se dá jen mlčet. Mlčet a poslouchat.

„Kde máte identifikační pásek, pane?“
Otočil jsem se, kluk z ochranky, možná budoucí gorila, ale teď ještě ne. Měl pravdu, pásek byl pryč, nejspíš jsem ho urval při zápase s NPC myslivcem. 
„Ztratil jsem ho,“ slyšel jsem svůj hlas, zněl trochu cize, ale zvyknu si.
„No jistě…“ zvedl obočí. „Tak pojďte se mnou.“
 Stál na schodu k parketu, vedle hlavy nástěnná lampa, unavený, nervózní povolené břicho, pach nevyhnutelné porážky. Tři nebo čtyři způsoby, jak se ho zbavit. Ale dneska už toho bylo dost.

Otočil jsem se a zamířil k východu, ani jsem se nemusel otáčet a zjišťovat, jestli mě sleduje.
Hudba dál vysílala vlákna nových vzorců ve verzi srozumitelné všem, daly se docela dobře zachytit, zrcadla ve vstupní hale odrážela líbající se pár, na chodníku několik postav vyhlíželo své taxi. 
Chvíli jsem tam postál, nohy pevné jako nikdy v životě. Sám uprostřed směrů, v pachu nočních zvířat, popelnic a dokonale odemčené budoucnosti. Nobody can be lost. Rozhlédl jsem se, jestli tam někde nepostává – ale ne, byl někde jinde, ve své vlastní hlavě.
 Vytáhl jsem mobil, abych si taky zavolal odvoz, ale něco v barvách aplikace a povaze nálezu ze sklepa klubu Nowhere mě přinutilo znovu ho zastrčit do kapsy. 

A pak jsem zhluboka nasál vzduch, zesílil svůj nejhlubší rytmus a vyklusal do rozsvíceného města. 
 


NOBODY CAN BE LOST

He stood there like a pensive exclamation mark. I crossed the street during one of my meaningless evening rounds and noticed him on my way to the opposite pavement. He was leaning against the wall next to the club’s door, wearing a black hoodie that read Nobody can be lost. It looked both menacing and hopeful. Like everything lately. Music was pounding out of Club NOWHERE, and something in its rhythm made me stop. It was beating like a heart in a state of immediate agitation. I understood that.

I stood and listened, a taxi would sometimes stop in front of the club, and conspicuously dressed men and women would get out. Some faces seemed familiar, maybe from the tabloids or porn. Hard to say. Couples, small groups and loners disappeared into the club. From within, the flash of a camera would sometimes explode, tracks flitted between moods.
The bloke in the hoodie peeled away from the wall and stepped towards me. It almost seemed as if he would walk past me and disappear into the murk, but no, he stopped and looked me straight into my eyes. On the street tonight like this, it could have been a prelude to an attack. For a split second I felt a chill go down my spine, my knees about to go soft as usual, but I hit the brakes in time: He sent me the look of a wounded child in the face of a grown man, a look against which women and like-minded beings have not yet developed an effective defence. 


“Do you like it?” He asked quite calmly.

“Yeah,” I nodded and told him about heartbeat, heart and excitement. He seemed to understand what I meant. 

“Wanna hear more?”
I hesitated. I don’t really go to clubs. I don’t know where to stand, whether or not to have my hands in my pockets, and until I get a bit drunk, I can’t strike up a conversation. 


“Let’s see your hand,” he interrupted my awkwardness, wrapped a black band around my wrist, beckoning towards the entrance, and before I could protest that I wasn’t dressed the part, I was inside. The crowd carried me along like a helpless beetle in a river current, and at the narrowest point I showed my entrance wristband and let myself be swept into the sea below in the hall. 
Faces in flashing lights, deafening noise. Feeling like an ethnographer lost in a foreign tribe, I leaned against a column. I didn’t know anyone, which was nothing unusual. I had managed to live long enough without ever really having met anyone. But everyone here probably knew each other. 
Women greeted one another with hugs and laughter, men shook hands gangster-fashion.

The tightness in my stomach loosened up. Although the world fell into a shimmering twilight, it eventually seemed more comprehensible than the one outside. Friend, enemy, sex, no sex, what for, drink, try, don’t try, ecstasy. 
It’s that music. It sounded strange, at once familiar and new, reminding one and suggesting something important. Perhaps a forgotten rhythmic formula, which had faded from the scattered days or had sunk deeply, out of reach. But now something ancient from the bottom of my mind touched me and I sensed it clearly, although my eyes remained closed. For the time being, the ethnographer recommended staying alert – and finding the bar.

I weaved my way through the people to the counter at the opposite wall, trying to look relaxed. In twenty-year-old trousers of threadbare corduroy and a T-shirt, I didn’t exactly fit the local dress code. Just when I’d made my way to the centre of the hall, the music faded into the background, the light ceased flashing and an enormous cube released from the ceiling lit up. I froze in mid-motion like a raccoon caught in the living room over the cat bowl, but no one noticed, of course. 
The noise died down and heads focused on the blue sides of the cube, and an enormous face with a familiar childlike look appeared on them. 

An atom bomb of delighted cries exploded. 
I don’t know if the man on the screen heard – there was no podium. He silently sent a look at everyone separately, as though he were sitting in front of a camera somewhere in an Old Testament basement, about to preach his law to the crowd.


“Welcome,” began Nobody.

“Yeeeaah!” shouted the crowd jubilantly. 
“And… I want to tell you a couple of things,” he considered and paused. The hall fell silent.
“This evening…” he amped up the tension. 
A few couples looked at each other, shoulders hunched, eyebrows shot up at foreheads.
“…things are going to happen,” announced the face to the loud applause of the public reassured they wouldn’t have to face any complexities. But that wasn’t the end. 


“Many of you are going to be someone else tomorrow,” he continued. “Before you wake up. Much sooner, much sooner, but different from what you’re used to, different, different from what you are, different from what you are,” the words gained rhythm, and then the music began and “that motor sounds like a herd of horses when we go through the whole country…our own bosses. I obey no commands, ride or die, there’s no stopping, ride or die, there’s no stopping now.”

Everybody knew that hypnotic track and Nobody’s face on the display was replaced by a wilderness of colours. Everyone’s movements and probably their pupils slowly coalesced into a trance. Beats pierced through minds like a backhoe with a million jagged spades and took away the debris of thoughts – so when I finally reached the bar, I only uttered a single password: 
”Caipirinha, please.”


The barman was probably on the same wavelength, limiting himself to but a nod and a set of artistic movements.
I leaned against the counter, the glass in my hand helped. It was like bunching up a fist in the middle of a wild world. I looked around. A couple of girls started to dance, sparingly for now, the evening was just beginning. Otherwise, you could see everywhere the usual sample of the club population: duck lips and endlessly narrow noses, attractive faces without make-up, veteran girls with predatory expressions, girlfriends set aside, waiting for a chance, lads, older tigers, internet heroes, dark glasses, yellow glasses, feather boas, gold chains. Everyone was dressed up like the most attractive beings they could find within themselves. 


I knocked back my cocktail at once, ordered another and peeked from behind the glass. Slowly, the hall filled up, the dance picked up pace – and then I noticed them. 

Among the figures, a couple of lads would sometimes appear, in black hoodies that read Nobody can be lost – the same as the exclamation mark on the pavement was wearing. Too skinny and far away from the entrance for security, too early for cleaners. They approached one of the guests, asking to be shown something on his wrist, and removed him from the dancefloor after a few seconds.

Marketing? Do they offer them perfume somewhere in the sidelines? Do they take them, in a tuned-up Rolls, to an enormous jacuzzi? I let the room turn golden over the lime glass of the second Caipirinha, listened to the music and wondered what I was doing here. No answer. 


“Ben!” shouted a cover girl just in front of me, taking two long theatrical strides and hugging a bloke against a bar stool nearby. Another conversation covered the track, but it didn’t last long. The girl drifted away, and the bloke remained leaning against the bar, with a flat camera around his neck. He sometimes aimed it somewhere quickly and clicked. He looked relaxed, on top of things, and a little brooding. I liked that. Like someone used to looking not only outwards, but more the other way round. And in both directions, he’d perhaps seen more than he had liked.


“Hey there, love!” another visitor, too extravagant to describe here, announced herself. And after a moment, another one. An astronomical clock of women from Instagram’s upper echelons. 
I took advantage of the pauses between visits and greeted by raising the glass with the remainder of the cocktail.


“Excuse me,” I dared, “those are all yours…”

“No,” he understood what I was asking about and smiled.
We chatted for a while about models and the age when they’re more attractive in a photo than in real life.

“Hey, who are you?” He tactfully let me know that I had forgotten to introduce myself. I was going to give my usual business card, but something inside me froze.

“I don’t know, probably nobody,” but I really didn’t want to get philosophical. 

“Well, you’re in the right place,” he smiled, although at that moment I still couldn’t appreciate the significance of his answer.
“You know, it’s more by chance that I’m here,” I continued, “so…what kind of a party is this?”

“Nobody Listen has a new project.“Yes, that music has a weird…”

I didn’t manage to finish, because a female body slipped between me and Ben.

“Hi, Ben.”

Even a class higher than all the previous ones. Dressed up more or less in tattoos, a helmet of short, black hair. Silicone adjustments zero, affectation zero, lips one hundred, figure and legs one hundred. At her waist a red-and-white scarf or dishcloth like the one my grandma would use to pull a baking pan of buns from out the oven, which she would then carry to under my nose. 
She made an immediate impression on me.


“Man, I’m gonna lose my shit from this all pretty soon,” she said, with which she definitely won me over. She didn’t hug Ben, and clearly wanted nothing from anybody. She just stood there, back propped on her elbows and kept quiet.

“Hi Kate,” said Ben. “What’s up?”

She only lightly shook her head and slowly worked the gum with her jaws, like a cowboy before a crucial line in a film. There was nothing agitated about it and certainly nothing hysterical. It was as if she had spoken for all of us – and the next thing I noticed Ben raising his camera, aiming behind my shoulder and releasing the shutter. 
And then they were standing behind us, two Capuchins in sweatshirts. Nobody can be lost.


“Good evening,” one of them addressed Ben and Kate in a deeply professional voice, “if you’re ready, we can begin.”

Ben and Kate slowly rose.

“Your wristbands, please,” came the other and loaded the chips from their wrists into a small tablet.
“Ok, come on.” 

Ben departed from me with a look, peeling himself from the counter, but froze at the last moment. Kate now showed us the ink gallery on her back.
“
Have you already been or are you just about to go? I see you’ve also got a VIP,” he pointed at my hand with the cocktail. 
The same wristband as theirs. I’d completely forgotten. 

“Well, I think I could…” I considered with an uncertain foreboding.
The bloke in the hoodie turned to me and sized up my age and condition: “I just have to warn you that it’s quite a strain on the cardiovascular system.”

Kate turned to me and leaned a curious look on me.


“My systems are just fine,” I said. 

“Okay, whatever you think,” he brought the reader closer to my wrists. It beeped. 

On the way through the hall and then down the stairs to the basement, neither Ben nor Kate spoke and I didn’t ask about anything. Two floors down, the velvet from the walls disappeared, leaving only brick walls. We stopped in front of a metal door with a red sign reading VIP SECRET SHOW. 
One of the Capuchins put his finger on the reader and the doors opened into a long hallway. It was only then that I realised the music accompanying us on the speakers the whole way down had changed the mood. It was approaching its very foundations, as if a cathedral had found its stone, but hadn’t had time to consider it. Things picked up pace. 
We walked in, another door on the side of the corridor like in an underground hotel. 


“Three for you,” our guide turned to me. “This lady and gentleman have seven and eleven.” 

Ben, Kate, and I parted with a look, and I shuffled, heart racing, in front of the polished metal three on the door, wondering if this was the end – and, as I see it now, I wasn’t really far from the truth.
The door opened without my having touched the handle. I entered as a pyrotechnician and immediately got a bit sweaty. The music got louder but wasn’t deafening, maybe because the room had a soft rocking floor and walls.


“Hello, welcome to the program Nobody can be lost,” a woman’s voice sounded from somewhere and the music faded into the background. 
“Please remove your clothing down to your underwear, put on your coveralls and helmets.” 
In the corner of the room, the floor opened and a panel with a folded black spacesuit and helmet came out. I was somewhat relieved; I’d already been in virtual reality, but this looked like something far more… 
“
Please put your clothes into the panel, and after the journey ends, you’ll find them in the same place,” continued the voice and paused. I did what it wanted. The coveralls looked unused, a sticky second skin dotted with unobtrusive sensors. 

“Lie on the floor on the middle of the room, put on your helmet, and as soon as you’re ready, press the switch in the forehead area.”


I stood awhile with the helmet under my arm and with my heart in my throat, unable to move. The voice repeated the sentence.

“Hell, yeah!” giving myself courage aloud as best I could. 
And then I sat in the middle of the room, put on the helmet, lay back, exhaled deeply, and with a single swimming motion pressed the button in the middle of my forehead.
When I remember that moment from my new identity, I must admit that the beginning was really showy, but it would never have prepared you for what was to come.

Nothing could prepare you for that. 
At first, a blue space appeared inside the helmet, with the three-dimensional words NOBODY CAN BE LOST and FIND IT NOW stretched across the horizon. 
I reassured myself that it would be a game. A lightly pixellated reality, with thanks to the sponsors at the end. But in the end, there was nothing pixellated or playful about it. 
The opening credits disappeared and I was standing in front of the club again in a perfect replica of the city. 
The music became more insistent and burned into my head. If I could think, I’d probably think about various lengths of brainwaves orchestrated in an electronic symphony. 
From the wall, the figure in the sweatshirt with the familiar sign peeled itself off – but this time it was the original from the street and the cube.


“So you’re here,” said Nobody and shook my hand.

“Yeah,” I said and looked around. “What’s going to happen now?”

“I can’t know that, we’re in your head,” he shrugged his shoulders. “This is your world and my music, and they’ve just fused, so take what you need. You lost something on the way and now you have a chance to find it,” he pointed at the writing on the sweatshirt. 

“Find what?”

I started to guess and the creature at the bottom started to stretch. I spotted a chopper at the curb, which could be started up by sight, the engine sounded like a herd of horses or bison, at least a 12-cylinder V-twin. Nobody’s beats made a funny duet with the metal gurgling. I had to start laughing. 

“So now,” he said goodbye. “And the main thing…”

“What main thing?”

“Listen really good. It might look different, like a road, but in fact – it’s music. So, ride or die, mate.”



I heard that from the saddle. I removed a helmet with orange stripes from the handlebars, kicked it into first and rode off into the night city and then out into the country. It was a fantastic ride. The engine listened to every motion of my body; I sped through the still of the night like a dolphin in an ocean current. The Xenon illuminated ahead the fields and meadows hundreds of metres away. It seemed to me as if I’d been riding for hours, serpentines in mountains, these hills, created for flight at low altitudes.
And in one of the forest curves… The front wheel bent on pine needles or a slug’s trail, and spruce trunks, illuminated by the motorcycle’s reflectors, flying somewhere below, grew with monstrous speed. Ride or die? Then it grew dark to the very beginning of darkness, and then there was nothing.

A sound woke me up. The gentle rhythm familiar to raindrops and sand settling on the ocean floor, I understood exactly what Nobody had meant. The music echoed even through the stuffiness, the gloom and the pressure in my head, the beat’s blood pulsating in every image. I opened my eyes, my eyelids worked, I’m alive. The creature at the bottom of my mind awoke, stretched its extremities and listened. This track originated from his own world, understood every murmur, every sound spoke. Mist is good, the earth needs moisture. Water forces from the earth plants and mushrooms which can be eaten or can kill. You have to know them. 
I wanted to rub my eyes, but couldn’t, my fingers bumped against something firm and hard, as if I had my head closed in a cave. I quickly sat up and noticed it was quite easy. I feverishly felt around my head, which was larger than normal and felt nothing. I didn’t even have enough sense in my fingers, and my hair had disappeared somewhere. Then I felt a protrusion, pulled it, and the misty wall flew up into the sky. The forest stood around in the sun’s twilight, and I finally realized that the buckle was below my neck, pulled off my black-and-orange helmet with its just-upturned plexi and looked around.

Part of the handlebars and the chopper’s light were sticking out of the ditch, reminiscent of the shiny antlers of a folded deer and a big blind eye. An unusual dual world, someone else was looking through my eyes whilst my body was rolling around in a padded cubicle in the underground of Club Nowhere. My body? Ours?

I slowly remembered the feeling when the forest yawned at me and I flew into its snout, like when a large wildcat leaps on a deer or a person. But that wasn’t all. That certainly wasn’t all. Why are all the trees here so far from one another? I’d known wilder forests, more lively, different; something was missing in my right hand. Cocktail? Spear? Axe? 
The creature within strengthened, our memories fused just like two tracks mixed into each other, I heard only those strong energetic beats and above them the nervous music of yesterday. My Great Night Music. The intervals and rhythms formed a new counterpoint, I couldn’t help it and screamed.


It helped; I had to expand my usual muffled voice into a bass with resonating hollows. I added a couple of clearly-articulated unknown words, slammed my fist into the earth, rose and tried to walk around. 

My body started to respond; my thigh hurt and I’d also probably knocked a rib. Alright, I’ve got plenty of time. I’ve been here, but part of me has remained, and there and now these two parts have found one another. And it wasn’t at all easy – we aren’t in a Marvel flick.

This wasn’t my usual world. Something was missing, something was lingering – and I was still only in the forest.
I held the strap of my helmet, rocking it like a weapon from stone and leather. If I’d found a roller large enough, I’d certainly have been able to make it.

The track returned to its basic beat; the nervous line adjusted to the rhythm of the heartbeat of an awakened wild creature infinitely more resilient than my daily I. 
And this creature knew that everything was OK. I could walk – despite the pain. I could overcome it, not notice it and let all the bruises know who was in charge here. Who they’d obey. Because pain doesn’t want to survive, a bumped hip doesn’t want to survive, but I do. I really do. And at any cost, like the rest.

I took my helmet and returned to the motorcycle tumbled in the ditch. I gripped the right handlebar with both hands, bent my knees and pushed the machine off the ground. The black lacquered exhaust-pipe will have to go for a do-over, but otherwise we’d both more or less survived. I turned the key and the engine echoed with the rattle of the twelve-speed, sounding like the slowed and amplified roar of a bear.

On the verge of another crash, I pulled out of the ditch onto the forest road. Sooner or later, it would have to meet the asphalt, those tractors and forest machines had to have come from somewhere – so I simply contemplated that difficult cyber morning and considerately, with a minimum of gas, let the tyres roll over the rutted gravel. And then I saw him standing in the middle of the road. 
In a well-cut green uniform and with a modern firearm. I stopped a few metres in front of him, turned off the motor, leaned the motorcycle back, removed my helmet and then my balaclava. This was all in a sign of respect and peace. You never know with people from the Non-Player Character Nation.

“Hello,” I addressed him and was about to continue, but he was quicker.
“What are you doing here with that thing?”
He was looking at me with squinted eyes, I couldn’t tell from his tone if he meant it in a good-natured or threatening way, but I didn’t like his familiar tone. But I was still giving him a chance.
“I had an accident in that turn over there,” I pointed behind me towards the road.
“Oh, an accident, then,” he shook his head and smiled. “Bullshit. I saw you. You were driving off the road on purpose. So, you’ve had an accident now. Do you know what forest law is?”
Now I realised. This was an NPC idiot.
“Forest law? You mean that the stronger devours the weaker?
“No. I mean the law forbids entry to motor vehicles… Oh, so you’re going to take the piss?”
He slowly walked around the motorcycle and looked at the licence plate.
“So, you’ve come here from Prague to make a racket, right? And you’re being cheeky on top of it, like?”
“I told you I had an accident,” he got a last chance, but I’d already released the helmet from the grasp of my elbow, caught it by the strap and let it dangle over the ground. Because that man didn’t want peace, but nor did he want to fight. He just wanted to win. And you can only do that when you clearly have the upper hand in numbers or when you have the advantage of surprise. Nothing like that was happening here and Nobody’s electronic genius sent a warning tension of the deepest basses into the track.
“We’re not interested in anyone like that here,” the imbecile said nonetheless and slowly unslung the shooter from his shoulder. One of the liveliest NPCs I’d ever met.

“Get away from that clunker if you don’t want an arse full of buckshot,” he challenged, and stepped away. 
I listened to him and calculated distance, necessary force and speed of swing. I now stood about five steps away from him and the motorcycle, behind its rear light. We formed a roughly equilateral triangle and the hunter had a choice of two points from the same distance, which meant he couldn’t focus on both simultaneously.

“”Now watch what happens to anyone who rides a bike through the woods,” he instructed me as he broke the shotgun, and without taking his eyes off me, carefully inserted cartridges into both barrels. He still managed to click back, start raising the gun to his face and pick a spot on the motorcycle to sew it in. And then nothing.

The moment he focused on the machine, I gripped the helmet strap, swung it diagonally over my left shoulder, and after one expertly-executed swing around my head, the carbon integral headed towards his face at monstrous speed.

When you use this kind of weapon, you must immediately run after it and stick a knife in the neck of your prey, because the stone will stun the animal only for a couple of blinks of an eye. Hesitation means a lost chance and hunger. When the hard, but to my taste, overly-light rotating boulder flew from my hand and the orange stripes on it created the illusion of a fiery ring, I took off at lightning speed. My shoe slipped on take-off, giving him more time than I would have liked. And prey also has reflexes of its own, so it noticed that something was approaching it from the left. 
He turned his head, so he could better assess the danger – which was good. He took the carbon ball right on his snout, and for me that put paid to a fight over the shotgun.

The music exploded with a grape-bunch of beats from the realms of magnificence and instinctive power; I was now really beginning to understand what kind of prehistoric beast I’d (also) dug from out of the dirt and fog here. And it was demanding that I draw it through the fire of a real fight.

The NPC dropped the shooter on the ground grabbed his face with both hands, and then I arrived and put him down quite easily. Much easier than a wounded deer, whose neck you occasionally have to break, even when it’s on all fours, easier than a man used to being hit. This one knew nothing of that, because a little pain and blood isn’t hard to overcome when your life is on the line. Covering your face and, with it, your eyes that are teary anyway because of a blow to your nose is the worst thing you can do. 
But he didn’t know his life was on the line – so now he was lying under me, his head and neck tightly clasped by my knees. Bubbles of bloody mucus were inflating at his nostrils, bursting and creating new ones. He tried to squirm and jerk, but it was impure force. Without the shooter he had nothing, couldn’t do anything; all softened up, he collapsed. The blood ran down his thick neck, the sunlight fell on the fillings in his teeth, tears ran from his eyes, and he was blaming me for something in his pathetic way. It wasn’t pleasant to sit on him, so I shifted a little, kneeled on his hands and reached for the helmet. It’s light, but hard. Five or six blows in the face should be enough.

I raised the helmet over my head with both hands and prepared to finish my victory, but then – I couldn’t. 
The rhythmic basses disappeared, only a flowing melody remained, a simple song of sorts, an echo from forgotten times, echoed with chimes.

I couldn’t strike; it would’ve been like killing a child, like brutally extinguishing a glimmer of myself. I could feel his deadly terror. His widened eyes and the desperate grimace when your life collapses from full brilliance to scrap, when everyone abandons you and you are left alone at a mortally important moment.
He tried and tried again in vain – perhaps he’d wanted to make his way through the men and bring home a trophy, but again it didn’t work. Maybe he’d wanted to defend his forest from an intruder, but it didn’t work, and now he’d got his nose broken to boot.
I moved the helmet under my elbow, patted his cheek, and stood up. He didn’t move and kept sobbing. I took the shotgun from the ground, struggled with the mechanism for a little while, and when it broke, I removed the cartridges and stuffed them into my pocket. 
By now he’d propped himself on his elbows and was watching me, with red snot on his lip.

“Give me the rest of the cartridges,” I demanded.
“Why? What do you want to do?”
At first, I thought it was a surprising attempt at resistance, but through his bloody mug I understood what he was afraid of.
“Don’t worry. Give me the cartridges.”

He fumbled with the belt under his green coat for a moment, and then handed me an elongated pouch with a shaky hand. I tugged the Velcro and there they were, lined up neatly like a ward of newborns. I threw them on the other side of the road and we both heard them fall. He looked at me and seemed relieved.

He stared at me silently. Maybe he was thinking, maybe he wasn’t; for me it ended there, and the NPC algorithms had clearly run out of steam. A closed matter, another episode, and one of the first in which I hadn’t been alone. The rediscovered creature in my mind relaxed now and looked around.

I pressed the starter, slowly started to ride, and after a few dozen metres I threw the shotgun into the nettles in the ditch. In a moment, a bridge over the ditch appeared, connecting with the asphalt hairpin. The road opened; nobody can be lost.
I accelerated, kicked it into second, hit the road, finally got going in earnest and started the long drive home. But in the end, it didn’t last even a minute. 
No sooner had I forked the line between woods and fields, light and darkness, and new and old memories, than the front wheel rolled off the road into a bluish space emblazoned with the words CONGRATULATIONS, YOU’VE MADE IT! 
Then another sign flashed with the countdown: NEW LEVEL STARTS IN 5…4…3… — and went out along with the zero in my helmet, and the music came on. 
Different, but simultaneously the same. This music belonged to the dancefloor, but when you listened carefully, you found everything in it, including stones in flight and grains of sand sounding on the ocean floor.


I removed my helmet and looked around the dark room: quiet and safe, but that would change. I removed the coveralls and put my old clothes back on. I’d need a change of wardrobe, but something had already changed, just as Nobody, projected on the cube, had predicted. 
I could smell every thread on my skin and the mixture of perfumes trapped upstairs in the hall, hear the water running in the pipes in the wall, the wind in the air conditioning smelled of electricity, mould, and the body of a desiccated rat.

I ascended the stairs, the party continued, the dancers and dancing girls increased, as did the drunks; the toilets reeked of coke cut with deworming powder and sugar. 
I noticed the click of a shutter. Ben was leaning against the wall on the other side of the club, the astronomical clock with objects of desire started ticking again. We greeted each other with a glance, and the same with Kate in the middle of the dance floor, the glare of the lights from the grills on her twin on the top right couldn’t be missed. I didn’t know what they’d brought from below, I didn’t want to confide, the old find was still stitching with the present, and you couldn’t but be silent about it. Be silent and listen.

“Where’s your identification wristband, sir?”
I turned around, there was a lad from security, possibly a gorilla-to-be, but not yet. He was right, the wristband was gone; I’d probably ripped it off during the tussle with the NPC hunter. 
“I’ve lost it,” I heard my voice, which sounded a bit foreign, but I’ll get used to it.
“Yeah, right…” he raised his eyebrows. “Right, come with me.”
He stood at the stairs going to the dancefloor, a wall lamp next to his head, a tired, nervous loose belly, the smell of inevitable defeat. Three or four ways to get rid of him. But it had been enough for today.

I turned and headed for the exit, not even having to turn around to see if he was following me.
The music continued to send out threads of new patterns in a version understandable to all, they were easy enough to pick up, the mirrors in the lobby reflected a couple kissing, a few figures on the pavement were looking out for their taxis. 
I stood there for a moment, my legs firmer than they’d ever been in my life. Alone in the middle of the directions, in the smell of night animals, rubbish bins and a perfectly unlocked future. Nobody can be lost. I looked around to see if he wasn’t standing around there somewhere – but no, he was somewhere else, in his own head.
I pulled out my mobile and also called a ride, but something in the colours of the application and the nature of the find from the basement of Club Nowhere forced me to shove it back into my pocket. 
And then I sucked in a deep breath of air, amped up my deepest rhythm, and trotted out into the lit-up city. 


Text: Dalibor Demel
Překlad/Translation: Pavel Šuba
Foto/Photo: Benedikt Renč
Ikona: Jiří Roth