Každé ráno probíhal na pláži řeckého resortu Kinetta Beach nelítostný souboj o lehátka v první řadě. Ivě se dařilo pravidelně vyhrávat díky její schopnosti brzy vstávat, ale toho rána ji Pavel, který přijel teprve včera, předběhl. Srazili se u lehátka současně. Iva, stále ještě zdrcená z rozvodu se svým lustrem, se zahleděla výhružně na Pavla. Pavel, který si přijel léčit smutek z úmrtí své manželky, samičky agamy vousaté, po jejímž boku strávil posledních osm let do okamžiku, než vypoukla své oči naposledy, neměl sílu bojovat a raději se smutným pohledem opustil lehátko i Ivu. Ta se chvíli dívala na jeho vzdalující se žalem shrbená záda, a pak se za ním rozběhla. Pavel ovšem její nabídku přenechání lehátka nepřijal a odešel k baru. Iva se chtěla tedy vrátit k lehátku, ale na něm se už rozvaloval tlustý a zpocený chlap z Ostravy, takže následovala Pavla.

Chvilku si jen tak povídali, jen tak povídání se změnilo ve vzájemnou zpověď, která se přes oběd a večeři protáhla do nočních hodin, aby se ráno Iva probudila v objetí Pavla. Bylo to po hodně dlouhé době, kdy se milovala naposledy s člověkem. A protože jejich osudy si byly hodně podobné, strávili zbytek jejího pobytu spolu. Když Iva odjížděla – Pavel ji následoval za pět dní – svatosvatě si slíbili, že se znovu setkají v Čechách.

Iva patřila k čelním ekologickým aktivistkám. Nezisková organizace ROPA, pro kterou pracovala, byla financovaná z mizerných dotací ministerstva životního prostředí a ze štědrých příspěvků společnosti montující solární systémy. V letadle při návratu domů se jí ale v hlavě nehonila práce, nýbrž pohnutá historie, kterou rozvodem (jako důvod uvedla nepřekonatelný odpor – to jen dokazuje, jak je vymaštěná) s milovaným lustrem uzavřela. Ten lustr si přivezla z prodejny EGLO, když ještě tento rakouský výrobce spolupracoval s výstředním německým designérem Haraldem Glööcklerem (ne, toto opravdu není skrytá reklama, tyhle lustry se naposledy vyráběly před deseti lety). Od první chvíle si lustr zamilovala, a když si ho konečně pověsila do pokoje, cítila se poprvé v životě opravdu šťastná. Její vztah s lustrem se ovšem negativně podepsal na vztahu s matkou. Ta, když viděla, k čemu její dcera vzhlíží, po názorovém rozchodu před deseti lety se s ní rozešla i fyzicky. Pravila, že takovou odpornost si může do bytu pověsit jen člověk lačnící po pravidelných migrénách, a že dokud bude lustr viset u Ivy doma, ona tam nevkročí.

To byl pro Ivu jasný signál, že lustr je něco mnohem víc než jen bytový doplněk. Stal se z něho symbol a zároveň partner, který vnášel do jejích všedních dní světlo. Rozhodla se tedy, že se za něho provdá. První její cesta vedla na libereckou radnici, protože v Liberci bydlela a pocházela z nedaleké Chrastavy. Liberečtí úředníci ovšem neměli pro její vztah pochopení a dost nevybíravě ji poslali do prdele. Stejným směrem ji poslal i advokát, který měl jejím jménem zažalovat městskou radnici. Obvolala většinu radnic a městských úřadů a uspěla až v Brně. Tam jí okamžitě slíbili, že ji s lustrem oddají. Iva tedy opatrně sňala lustr ze stropu a vypravila se na svatební obřad do Brna.

Iva byla první v řadě brněnských neobvyklých partnerství stvrzených svatbou. Patřil mezi ně i Pavel, který si bral samičku agamy vousaté, kterou láskyplně a nepříliš originálně oslovoval Milunko. Úředníci v Brně mají smysl pro originalitu a oddávající se během obřadu se slzami v očích chvějícím se hlasem tázal lustru, zda si dobrovolně bere Ivu M. za manželku. Iva ovšem nebyla zdaleka nejoriginálnější – neobvyklé svatby se časem přesunuly do kategorie běžné a oddávající se už dávno nepředháněli v tom, kdo u toho bude přítomen.

V Brně se nechala oddat i Božena Němcová z Bystrce (se slavnou spisovatelkou nemá nic společného), která si vzala akvarijního sumečka s latinským jménem Acanthodoras cataphractus. Pro oddávajícího bylo těžké jméno vyslovit, a tak položil otázku, zda si paní Božena Němcová bere dobrovolně AKVÁRIUM se sumečkem, načež Božena Němcová odpověděla ano. Tím si trochu zkomplikovala život, protože když sumeček chcípnul a ona se tedy domnívala, že ovdověla a chtěla se po čase vdát znovu, tak narazila. Úředníci zjistili, že svatební obřad se uskutečnil s akváriem, a to stále ještě existuje. Musela se tedy nejprve nechat rozvést, což jí soud umožnil až po majetkovém vyrovnání, na které Božena Němcová ovšem neměla peníze. Prodala tedy domek po rodičích v Bystrci a polovinu peněz nacpala do akvária. Jenže tím, že se rozvedla a prodala domek, nemělo akvárium střechu nad hlavou, a tak ho Božena Němcová postavila v Bystrci na sídlišti k popelnicím. 

Akvárium plné peněz tam stálo dvě hodiny (tady je vidět, jak jsou lidé nevšímaví), než si ho všimnul bezdomovec Nikolaj Semjonov a vzal si ho. Nechte si laskavě ty kecy o přistěhovalcích. Nikolaj Semjonov byl čistokrevný Moravák narozený v Židenicích. Za své jméno mohl poděkovat ruskému vojákovi, který na konci druhé světové války během vítězného tažení na Prahu znásilnil v Brně Nikolajovu babičku, která do té doby nepoznala muže. Ač šlo bezesporu o odporný, zavrženíhodný akt, Nikolajova babička za něj byla vděčná, protože kvůli svému vzhledu (zásadně neměla v bytě zrcadlo) by jinak byla odsouzena dožít jako panna. Z vděčnosti pak svého syna pojmenovala po násilníkovi. Ne že by se jí onen chrabrý voják představil, ale jak tak přirážel s kalhotama na půl žerdi, vypadla mu z kapsy vojenská knížka. Budiž babičce ke cti, že se vojáka nikdy nesnažila kontaktovat (bylo by jí to stejně k ničemu, protože Nikolaji Semjonovovi přejel poslední den války tank hlavu, když usnul na silnici sťatý na plech). Její syn pak stejně pojmenoval svého syna, našeho bezdomovce, který tak snadno přišel k majetku. Za peníze akvária si koupil garsonku v Brně Bystrci, nechal se přejmenovat na Ludvík Šulin a s typicky moravským jménem snadno získal práci v brněnské Prefě, kde se podílí na vývoji chemického složení betonových směsí. 

Iva po rozvodu s lustrem majetkové problémy neměla, protože ještě před sňatkem prozíravě uzavřela předmanželskou smlouvu. Jenom musela přečkat krátké období, kdy s ním stále sdílela svůj dvoupokojový byt, než si lustr najde něco jiného. 

Pavel se těšil z dovolené domů na svou novou lásku Ivu. Milostný románek, který mezi nimi v Řecku vzplanul, ho přesvědčil, že láska mezi mužem a ženou má něco do sebe. Jestli vás napadá totéž co mě, pak moje odpověď zní: Nevím. Opravdu netuším, jak si lustr nebo samička agamy vousaté plnily své manželské povinnosti. U lustru bych to možná ještě pochopit dokázal, lesklé výčnělky ukrývající žárovky a připomínající pestík tropické orchideje mohly snadno nahradit mužský pohlavní úd, ale jak to dělal Pavel se samičkou agamy vousaté a jejím lepkavým jazykem, vážně nechci vědět. 

A tak se na brněnské radnici 12. listopadu téhož roku odehrála vskutku prazvláštní svatba, kdy si muž Pavel bral ženu Ivu.

Text: Jiří Roth
Foto: Megan Stallings/unsplash.com; Raimond Spekking a Toni Segers/Wikimedia Commons
Ikona: Mužská věc