Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi.
Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou.
Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

MOHLO TO SKONČIT VRAŽDOU!
P.B. Whalen

PRAHA – Tak nás naše ženy nakonec opustily. Byli jsme unavený. Všechno dávalo čím dál tím menší smysl; děj dramatu, pokud nějakej byl, se už skoro nedal rozluštit.

Nějakej děj to asi mělo, ale zdálo se, že scénář jsme s Kirbym zapomněli někde v nějakým baru. Možná nás vymazali z mailing listu.

Ale Kirby a já jsme byli umělci. Nenechali jsme se sebou jen tak vláčet.

Navzdory všemu jsme pořád byli opravdoví chlapi z masa a kostí, co platili ohněm a ocelí. Byli jsme jedni z posledních chlapů, co se snažili o to, aby věci zůstaly opravdový.

Společnost byla duševně chorá, od hlavy až k patě – a my jsme si vzali za svou svatou povinnost bojovat nejen za její zachování, ale i za její omlazení.

Na zastávce tramvaje jsme se objali. Neviděli jsme se roky. Rád tě vidím, zlato! Koupili jsme tašku piv a šli ke mně domů.

„Spousta tvých Vonnegutů už brzo nebude nikoho zajímat,“ řekl Kirby.

„Mých Vonnegutů?“ Řekl jsem. „Říká kdo – ty? Který? Modrovous? Groteska? Řeknu ti, kdo nebude nikoho zajímat: Tom Wolfe. Je to totální ubožák, Kirbe – špicl ze špicelský centrály, přepsaný nesmysly, který prosazujou agendu vládnoucí moci! Jeho sestra Virginia je mnohem, mnohem zábavnější. A ne, furt se jí nebojím.“

 „Cože?“

„Stejně, co na tom záleží? Warhol byl lepší spisovatel než malíř. Gore Vidal a Mencken dokázali házet cihly, po kterejch zůstávaly krvavý modřiny, ale pořád jako by jim chybělo to vražedný něco – něco, co tě fakt zabije, víš? Vždycky máš nakonec pocit, že tomu něco chybí.“

„Warhol nikdy nic nenamaloval, ty hovno,“ řekl Kirby, kterej od svých dvaceti let věřil, že je ztělesněním Dalího i Kafky. „Denně toho namaluju víc než Warhol za celej svůj život. Proč se nepřijdeš podívat na moje nový obrazy? Máš pak něco?“

„Já ti nevím, člověče – ty furt podvádíš s tou věcí s projektorem? Jak z toho projektoru obkresluješ ty hovna? To je fake, chlape. Kvůli tomu se mi nelíbila tvoje poslední výstava. Vypadalo to jako falešná malba. Prostě to není opravdový, ty šmejde. Je to v rozporu se vším, co prosazoval Heidegger. ‚Pravda je subjektem i objektem daného díla, ale dvojznačnost je skrytá a výsledek je historický’. Něco takovýho. Sám bych to neřekl hůř, ať už je to cokoli.“

„Heidegger? Nemáš náhodou namysli Naci-gger? Ježíši, toho chlapa nesnáším. Toho by měl nenávidět každej. Proč ty ne?“

„No tak, člověče! Heidiho nenávidím ještě víc než ty – je to čirá špína!“

Kirby se stále tvářil uraženě. Zamračil se, dopil pivo a hodil prázdnou láhev na zeď. Odrazila se a dopadla na koberec, nerozbitá.

„Jdi do prdele, to, co dělám, je stejně skutečný jako jakákoli jiná malba,“ řekl Kirby. „A navíc se to prodává. Určitě víc než tvoje literární vlhký sny. Já musím prodávat, chlape. Potřebuju prachy. K čemu to bude, když se to neprodá? Už jsem něco prodal.“

„Chceš říct, že už ses taky zaprodal?,“ řekl jsem. „Tak kdo to kupuje? Za kolik?“

„Pět tisíc korun.“

„Blbost,“ řekl jsem. „Kdo, nějakej vtipálek?“

Jmenoval nějakýho chlápka, nějakýho tupce s konexema z uměleckýho světa. Ale bylo to složitý. Byl na to nějakej proces. Ten chlápek zřejmě ještě nezaplatil. Vypadalo to jako další napůl pravdivá Kirbyho historka.

Dopili jsme tu tašku piv a vyrazili ven do nějakýho podniku. Nic moc se tam nedělo. O půlnoci zavřeli a my šli do sportbaru o ulici dál. Pili jsme pivo a panáky becherovky a sledovali příšerný a nekonečný fotbalový zápasy. Tenhle sport očividně potřeboval víc násilí.

Řekl jsem Kirbymu, že jsem si v poslední době párkrát vyšel s milou holkou z Massachusetts – první americký kozy, kterejch jsem se dotknul po víc než patnácti letech. Pracovala v Prague Business Gazette, takovým zpomaleným deníku, kde Kirby před mnoha měsíci taky pracoval.

„Ta holka byla milá, mluvila plynně třema jazykama, ale byla zmatená,“ vysvětloval jsem. Pořád se vzpamatovávala z nějakýho přítele, kterej se odstěhoval zpátky do Bostonu, aby pracoval pro nějakej právnickej časopis. Arogantní chlap, ze kterýho se vyklubal taky idiot a krutej člověk.

A ne, zatím se mnou nešukala – udělala mě jen pomalu, zdánlivě nezkušeně, rukou. Chtěla jen ležet nahá v posteli, povídat si o smutnejch věcech a nechala mě masírovat jí prsa. Měla pocit, že jsem zajímavej, a chtěla mě líp poznat“. Tvrdila, že si není jistá, jestli říkám o svým životě „pravdu“ – nebo spíš jestli vůbec „mám ponětí o pravdě“ o svým životě. Na tom asi něco bylo.

„Je jí teprve třicet,“ řekl jsem, „ale připadám si kvůli ní starej, Kirbe. Možná už je zničená. Může se to stát – rychlá, kluzká spirála vedoucí k odevzdanosti a porážce. Představuju si ji, jak chodí bosá, má smutný oči, buclatý nohy a dlouhý tričko a jí zdravou ovesnou kaši z plastový nádoby, zatímco se snaží skoncovat s depresema. Nevidím s ní budoucnost.“

„Jsi opravdovej pomocník,“ řekl Kirby. „Tak jak se člověk zbaví depresí?“

„No,“ řekl jsem, „podle mých zkušeností je to v podstatě otázka toho, jestli chlastáš málo nebo moc. Musíš zjistit, kde se v tomhle spektru nacházíš, a udělat příslušný změny. Pak už je to docela jednoduchá záležitost: pít hodně kafe a vody, jíst hodně jablek a co nejvíc souložit – v podstatě s kýmkoli a s čímkoli, ale dávat pozor, abys nikoho nepodrazil. To je hrozně důležitý. Taky chodit hodně pěšky, když je to jen možný, a snažit se pořádně spát. Dodržuj tyhle zásady a věci se poměrně rychle obrátí k lepšímu. Mně se to děje právě teď.“

„Debile,“ řekl. „Co z toho jsi ty – chlastáš příliš málo nebo příliš moc?“

„Jak kterej den.“

„Jdi do prdele.“

Přešli jsme k hovoru o tom, že obě naše ženy měly deprese a všechno zničily. Ani jeden z nás neudělal nic, co by způsobilo rozchod. Byli jsme v tom úplně nevinně. Ale teď jsme měli starost, že naše děti jsou v prdeli kvůli jejich nezodpovědným, narušeným matkám. Matky jim dávaly špatné lekce. Rozvody způsobovaly našim dětem hluboké psychické rány. Kirby a já jsme se shodli, že jsme se nikdy nevyrovnali s rozvody našich vlastních rodičů.

„Ale moje podělaný dětství ve mně zanechalo bojovnýho ducha,“ řekl jsem. „Buď se v tobě probudí bojovnej duch, nebo se začneš vymlouvat a stane se z tebe kaše.“

„Zanechalo v tobě ducha, co se bojí každý kundy,“ řekl Kirby.

„Kterej líže všechny kundy,“ odpověděl jsem.

„Jdi do hajzlu!“

Shodli jsme se, že z těch dvou exmanželek to byla Kirbyho žena Larisa, která zřejmě trpěla těžšími depresemi / šílenstvím. Už léta byla fixovaná na Hitlera a holocaust – četla o tom knihy a navštěvovala historické památky. Přemýšlela, jestli náhodou není Židovka. Kromě toho měla pořád špatnou náladu.

Dalším problémem bylo tvrzení Larisiny matky, že Larisin otec je ve skutečnosti Karel Gott.

Kirby říkal, že zatímco se jeho rozvodové řízení pořád táhlo, šel na rande s viceprezidentkou české pobočky společnosti Barker-Baldwin, ať už to bylo cokoli (výrobce faxových zařízení pro spotřebitele, jak jsem se dozvěděl později). Kirby vyprávěl podivnou, spletitou historku o tom, jak rande bylo domluvené přes nějakého obskurního společného známého – ano, třetí stranu – po týdnech e-mailů.

Z celé věci se vyklubala děsná dřina. Ta dáma byla strašně osamělá a strašně tlustá. Byla ale bohatá a profesně úspěšná a zaplatila večeři.

Kirby říkal, že v restauraci i po večeři pil, jak rychle jen dovedl. Když se vrátili k ní domů, byl úplně na šrot. Přiznala se, že doufala, že se na ni vrhne. On úslužně rozhrnul tělesné záhyby a našel mohutnou pulzující prohlubeň, do které spadl v domnění, že je to jeho mužská povinnost.

A tak udělal, co bylo v jeho silách, aby splnil požadavek – ale nebylo to mistrovské dílo, jak prozradil. Ostatně nikdo neměl důvod být pyšný. Ale k čemu vlastně byla pýcha? Být pyšný byl hřích a jeden z podvodných ideálů společnosti.

Každopádně, ta viceprezidentka po vší té námaze odmítla udělat vůbec cokoli, natož aby to Kirbymu nějak oplatila. Kirby tvrdil, že se prostě převalila a zavřela oči.

Kirby se cítil zneužitě a zklamaně. Oblékl se, vzal z její poličky tři láhve vína a popadl pětisetkorunovou bankovku, která byla v hrnku v kuchyni. Za hotovost si vzal taxíka a odjel domů.

„Nejsem gigolo,“ řekl mi. „Já na tyhle sračky prostě nejsem.“

„Chápu tě, chlape. Nejsi žádná levná děvka – neprodáš se za dva dolary – to teda sakra ne! No, tak jsi jí aspoň prodal obraz?“

„Ne – ale to je vlastně dobrej nápad, dík. Ona si ho koupí, o to se postarám. Přinutím ji jeden koupit, nebo jí uříznu hlavu. Minimálně za deset tisíc. Prachy na to má.“

Byly skoro tři hodiny ráno a sportbar začal zavírat. Dali jsme si poslední rundu. Kirby opakoval, že bychom měli jít k němu podívat se na jeho obrazy. Potřebovali jsme chlast, ale bylo pozdě. Kirby řekl, že může sehnat láhev Johnnieho Walkera z herny pod jeho bytem. Znal chlápka, kterej tam dělal noční směny. Nebylo by to levný, ale nabídl se, že to koupí, protože fakt chtěl, abych viděl jeho nový obrazy.

„Dobře, chlape.“

Účet za taxi do Holešovic jsme si rozdělili. Kirby zašel do zeleně osvětlené herny a vyšel z ní s velkou lahví Johnnie Red. Vyjeli jsme výtahem k němu domů.

Všude kolem byly Kirbyho umělecký krámy – po celý podlaze plátna, kbelíky a štětce. Kolem byly taky rozházený zpola naplněný různý krabice – Larisa a děti se zřejmě právě stěhovaly.

Kirby vyndal z lednice pár piv a chodili jsme kolem, usrkávali z piva a lahve Johnnieho a zapalovali si cigarety.

Zdálo se, že Kirby se změnil v sentimentálního malíře neurčitých dívek. Bylo nad slunce jasný, že jeho metoda spočívá v promítání fotografií krajiny nebo budovy a jejich obkreslování na plátno. Pak vzal další fotku, obvykle Larisy, a její obrys obkreslil přes to. Pak to přemaloval křiklavými neony a zasmušilými odstíny bordó, přidal několik žalostně do očí bijících surrealistických čar ve stylu Dalího a voilá – na jeho bankovním účtu se zázračně objevilo 5000 Kč.

(Jedním z Kirbyho nejvytrvalejších tvrzení o jeho důvodu ke slávě bylo zatčení před Dalího muzeem ve Španělsku. Hned po příjezdu do Figueres potom, co dva týdny cestoval stopem přímo od Kafkova hrobu v Praze a cestou konzumoval jen chlast a drogy, se nějak šíleně a za sténání zhroutil. A taky po cestě nespal. Svázali ho a odvezli na americkej konzulát, kterej mu půjčil peníze na letenku domů do Kalifornie. Do půl roku byl zpátky v Praze.)

Kde byly ty znetvořené hýždě vznášející se v jakémsi vnitřním prostoru; rohaté, zubaté ženy pronásledované tlupami vztyčených penisů; vyhublí muži s andělskými křídly plazící se nelítostnou pouštní krajinou, které byly typické pro Kirbyho raná – a podle mého názoru nejlepší – díla?

„Tady,“ řekl jsem a ukázal na jednu z jeho nových prací. „To je fakt dobrý.“

Na obrazu byla skupina mladých žen, některé byly nahé, jiné v průsvitných šatech a na vysokých podpatcích, jako to nosí šlapky, a povalovaly se nebo postávaly v ozdobeném tanečním sále se sloupovím. Ženy byly nakreslené – nebo obkreslené – téměř celé, ale každá do jiné míry vybarvená. Jedna z nich měla například svůdnou červenou na ústech a pastelově modrou košilku, ale zbytek byl jen skica. Levitovala kousek nad podlahou, osvětlená strohostí bílého plátna, svůdná, ale stále nejistá, trpělivě vyzývající diváka, aby doplnil prázdná místa.

Člověk si představil duchy – nebo tvrdohlavé, nevýslovné odmítání těchto mihotavých postav připojit se ke „skutečné existenci“. Pozadí tanečního sálu bylo naopak z větší části dokončeno, až na lustr, stůl a část podlahy, která zůstala napůl vybarvená, napůl načrtnutá.

Výsledkem byla podle mého názoru pozoruhodně vyvážená kompozice, která byla v podstatě nestabilní a působila jako sen – rozhodně víc než ta snová, přeplácaná, přemalovaná psychedelická póza, která kompromitovala většinu ostatních Kirbyho nových prací.

Kirby se vedle mě rozzlobeně postavil. „Ještě to není hotový, ty vole.“

„Ne, myslím, že je,“ řekl jsem. „Já bych na to nesahal. Už ani jeden tah štětcem.“

Kirby se okamžitě rozzuřil. Vrazil mi svůj ksicht do obličeje a zařval. „Hele, ty kreténe: Nebudeš . . . . mi . . . . říkat. . . . jak . . . . mám. . . . malovat!“

Začal jsem vykoktávat svou pohotovou odpověď, když Kirby popadl třicet centimetrů vysokou bronzovou sochu dobře stavěnýho nahýho chlapa a začal s ní hrozivě mávat směrem ke mně. (Dříve ten večer mi vysvětlil, že tuhle poměrně těžkou a dost cennou sošku ukradl jednomu mrtvému českému sochaři Larisin křivácký otec, který obchodoval s uměním – bohužel už také po smrti).

Zamával jsem na něj lahví Johnnieho. Mlčky jsme na sebe zírali.

Znuděně jsem si lokl z láhve. V tu chvíli se Kirby náhle vrhl dopředu a divoce švihnul sochou.

Uhnul jsem mu z cesty, otočil se a hnal se za ním. Když se chtěl otočit zpátky, švihl jsem pravou nohou a praštil ho špičkou do holeně. Padl na kolena. Upustil jsem láhev a skočil po něm.

Když jsem ho nechal, aby se pode mnou chvíli svíjel, unavil jsem se a slezl z něj. Mám matnou vzpomínku na Kirbyho protiútok zezadu, když jsem si zapálil cigaretu.

Nakonec jsem ztratil vědomí. Probudil jsem se kolem poledne, kulhal jsem a měl modřiny, bloudil jsem v odlehlé části Kobylis a nebyl jsem si jistý, jak jsem se tam dostal.

Od tý doby jsem Kirbyho viděl jen jednou – krátce, v restauraci, obklopen desítkami lidí.

Určitě je to tak lepší – jinak by to mohlo skončit vraždou. U mužů se to někdy stává. U žen taky.

No, takže Kirby a já jsme potřebovali zpátky do našich životů ženy. Nemuseli jsme se bát: Každý z nás měl novou dámu asi za deset minut. Byli jsme vděční.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

IT WAS GOING TO LEAD TO MURDER!
by P.B. Whalen

PRAGUE—So our women had finally left. We were tired. Things were getting more and more nonsensical—the plot, if there was one, harder and harder to discern.

Maybe there was a plot, but Kirby and I seemed to have forgotten the script in a bar somewhere. Maybe we’d been deleted from the email list.

But Kirby and I were artists. We wouldn’t be pushed around so easily.

Despite everything, we were still men who dealt in flesh and blood, in fire and steel—we were among the last guys dedicated to keeping it completely real.

Society was mentally ill, from nose cone to tailfin—and we had taken it as our sacred duty to fight not just for its preservation, but for its rejuvenation.

We hugged at the tram stop. Hadn’t seen each other for years. Nice to see you, baby! We bought a bag of beers and went over to my place.

“A lot of your Vonnegut doesn’t hold up,” said Kirby.

“My Vonnegut?” I said. “Says who—you? Which ones? Bluebeard? Slapstick? I’ll tell you who doesn’t hold up—Tom Wolfe. He’s the total pits, Kirb—talk about a spook from spook central—talk about overwritten rubbish that enforces the ruling-power agenda! His sister Virginia is far, far funnier. And no, I’m still not afraid of her.”

“Huh?”

“Anyway, what does it matter? Warhol was a better writer than a painter. Gore Vidal and Mencken could throw bricks that left blood-filled bruises, but they still seem to lack that killer something—something that actually slays you, you know? You always end up feeling hungry.”

“Warhol never painted anything, you shit,” said Kirby, who since his early 20s had believed he was the incarnation of both Dalí and Kafka. “I paint more on a daily basis than Warhol painted in his whole life. Why not come over and see my new paintings? You got plans for later?”

“I don’t know, man—are you still faking it with the projection stuff? Tracing shit off the projector? That’s bogus man. I hated your last show because of that. It looked like fake painting. It’s just not truth, dog. It goes against everything Heidegger argued for. ‘Truth is both the subject and object of the work in question, but the ambiguity is hidden and the result is historical.’ Something like this. Couldn’t have said it worse myself, whatever it is.”

“Heidegger? Don’t you mean Nazi-digger? Jeez, I hate that guy. Everybody should hate that guy. Why don’t you?”

“Come on, man! I hate Heidi worse than you—he’s pure scum!”

Kirby still seemed offended. He scowled, finished a beer, threw the empty bottle against my wall. It bounced off and hit the rug, unbroken.

“Fuck you, what I do is as real as any painting,” said Kirby. “Plus, it sells. At least sells more than your literary wet dreams. I’ve got to sell, man. I need cash. What’s the use if it doesn’t sell? I’m starting to sell now.”

“You mean starting to sell out now,” I said. “So who’s buying? How much?”

“Five thousand crowns.”

“Bullshit,” I said. “To who, some joker?”

He named some guy, some art world-connected dope. But it was complicated. There was a process. The guy hadn’t paid yet, apparently. Seemed like just another half-untrue Kirby story.

We finished the beer bag and went out to a place. Nothing much happening there. It closed at midnight and we went to the sports bar down the block. We drank beer and becherovka shots, watching the dreadful and endless futbol games. This was clearly a sport in need of more violence.

I told Kirby I had gone out a few times recently with a nice girl from Massachusetts—first American tits I’d squeezed in more than fifteen years. She worked as a staff writer at the Prague Business Gazette, a lazy paper where Kirby had also worked many moons before.

This girl was nice, fluent in three languages, but confused, I explained. She was still getting over some boyfriend who had moved back to Boston to work on legal journals. An arrogant guy who had turned out also idiotic and cruel.

And no, she didn’t fuck me yet—just a slow, seemingly inexperienced hand-job. She just wanted to lay in bed naked, talking about sad stuff and allowing me to massage her breasts. She felt I was interesting and wanted to get to “know” me better. She claimed to be unsure if I was telling the “truth” about my life—or rather, if I even “had a clue about the truth” of my own life. I guess she had a point.

“She’s only 30,” I said, “but she makes me feel old, Kirb. Maybe she’s already ruined. It can happen—a speedy, slippery spiral into surrender and defeat. I imagine her walking around barefoot, sad eyes and chubby legs and a long t-shirt, eating healthy oatmeal from a plastic container as she struggles to end her depression. I don’t see much future in it.”

“You’re a real helpmate,” said Kirby. “So how do you end a depression?”

“Well,” I said, “according to my experience, it’s basically a question of too much booze or not enough. You have to figure out where you are on that spectrum and make the appropriate adjustments. From there, it’s a fairly simple matter of drinking a lot of coffee and water, eating a lot of apples, and screwing as much as possible—anybody and anything, basically, but make sure not to screw people over. That’s very key. Also, always walk when possible and try to get decent sleep. Follow these principles, and things will turn around quite rapidly. It’s happening to me as we speak.”

“Asshole,” he said. “What are you—too much booze or not enough?”

“Depends on the day.”

“Oh, fuck off.”

We moved on to talking about how both our wives had been depressed and had ruined everything. Neither of us had done anything to cause the break-up. We were innocent and in the clear. But now we were concerned our children were getting fucked up by their irresponsible, fucked-up mothers. The mothers were teaching them bad lessons. The divorces were causing our children deep psychological wounds. Kirby and I agreed that we had never really gotten over our own parents’ divorces.

“But my fucked-up childhood bequeathed unto me my warrior spirit,” I said. “Either the warrior spirit is roused from within, or you start making excuses and become a mushy thing.”

“It bequeathed unto you your pussy spirit,” said Kirby.

“My pussy-licking spirit,” I replied.

“Fuck off!”

Of the two ex-wives, we agreed that Kirby’s wife, Larisa, seemed to have the most severe depression/insanity affliction. For years now she had been fixated on Hitler and the Holocaust—reading books and making visits to historic sites. She wondered if she might be secretly Jewish. Aside from that, she was always in a foul mood.

Another issue was Larisa’s mother’s claim that Karel Gott was actually Larisa’s father.

With his divorce proceedings continuing to churn, Kirby said he had gone out with the vice president of the Czech office of Barker-Baldwin, whatever that was (a maker of consumer facsimile equipment, I would later learn). Kirby told a strange, convoluted story about how the date had been set up through some obscure mutual acquaintance—yes, a third party—following weeks of emails.

The whole thing wound up a horrible travail. This lady was a terribly lonely woman and horribly fat. She was rich and professionally successful, however, and had paid for dinner.

Kirby said he drank as fast as he could, at the restaurant and after. He was thoroughly smashed when they went back to her place. She confessed she hoped he would go down on her. He obligingly pulled apart the flesh folds and found a massive, pulsating sinkhole that he fell into, believing it to be his manly duty.

And so he had done his best to fulfill a demand—but it had not been a masterpiece, he revealed. Indeed, nobody had reason to be proud. But what use was pride, anyway? Being prideful was a sin and one of society’s fraudulent ideals.

In any case, after all his labor, the vice president declined to do anything at all, let alone get Kirby “over the hump.” Kirby claimed she simply rolled over and closed her eyes.

Kirby felt exploited and disappointed. He got dressed, took three bottles of wine from her shelf and grabbed a 500 crown bill that was sitting in a cup in the kitchen. He used the cash to take a taxi home.

“I’m not a gigolo,” he told me. “I just don’t go for that shit.”

“I hear you, man. You’re not some cheap slut—you won’t sell out for two bucks—hell no! Well, so did you at least sell her a painting?”

“No—but that’s a good idea, actually, thanks. She’ll buy, I’ll make sure of it. I’ll make her buy or I’ll cut off her head. Ten thousand Kč, minimum. She’s got the scratch.”

It was nearing 3 a.m. and the sport bar started to close. We had a last round. Kirby repeated that we should go to his place to look at his paintings. We needed booze but it was late. Kirby said he could get a bottle of Johnnie Walker from the herna below his flat. He knew the guy who worked nights. It wouldn’t be cheap, but he volunteered to buy because he really wanted me to see his new paintings.

“O.K., man.”

We split the bill for a taxi to Holešovice. Kirby went into a green-lit herna and emerged with a big bottle of Johnnie Red. We took the elevator up to his place.

Kirby’s art crap was everywhere—sheets and buckets and brushes all over the floor. Half-filled boxes of various types were also spread around—Larisa and the children were in the process of moving out, apparently.

Kirby got a couple beers from the fridge and we walked around, gulping from the beer and Johnnie bottle, lighting smokes.

Kirby, it seemed, had turned into a sentimental painter of vague girls. It seemed obvious his method involved projecting a photograph of a landscape or building and tracing it onto a canvas. Then he’d grab another photo, usually of Larisa, and trace her outline on top of it. Then overpaint the thing with garish neons and moody maroons, add a few painfully obvious “surreal” flourishes from the school of Dalí and voila—5,000 Kč would appear in his bank account.

(One of Kirby’s most persistent claims to fame was getting arrested outside the Dalí museum in Spain. He had some kind of raving, moaning breakdown immediately upon arrival in Figueres after hitchhiking for two weeks, direct from Kafka’s grave in Prague, consuming nothing but booze and drugs along the way. Also not sleeping. He was bundled up and carted away to the U.S. consulate, which lent him money for a plane ticket home to California. He was back in Prague within six months.)

Long gone were the misshapen buttocks floating through a kind of inner space—the horned, buck-toothed women being pursued by gangs of erect penises—the emaciated men with angel wings crawling through unforgiving desert landscapes—that had defined Kirby’s earliest—and in my opinion, best—work.

“There,” I said, pointing at one of his new ones. “That’s really good.”

It depicted a group of young women, some nude, some in flimsy hooker dresses and high heels, lounging or standing about in an ornate, colonnaded ballroom. The women had been drawn—or traced—nearly completely, but they were in varying states of being painted in. One, for example, had a lusciously red gash of mouth and baby-blue camisole, but the rest of her was mere pencil sketch. She levitated inches above the floor, illumined by the starkness of the white canvas, alluring but still tentative, patiently inviting the viewer to fill in the blanks.

One thought of ghosts—or of a stubborn, ineffable refusal by these flickering figures to join “real existence.” The ballroom background, meanwhile, was mostly complete but for a chandelier, table and part of the floor that remained half-paint, half-sketch.

The result, I thought, was a remarkably balanced composition that was fundamentally unstable and dream-like—certainly more dream-like than the “dream-like” overstuffed, overpainted psychedelic posturing that had compromised most of Kirby’s other new works. 

Kirby strode up beside me, angry. “It’s not done, asshole.”

“No, I think it is,” I said. “I wouldn’t touch it. Not another brushstroke.”

Kirby was instantly enraged. He rammed his nose into my face and shouted. “Hey, asshole: Do . . . Not . . . Tell . . . Me . . . How . . . To . . . Paint!”

I had started to stutter out a riposte when Kirby grabbed a foot-tall bronze sculpture of a well-muscled nude guy and began to brandish it toward me menacingly. (Earlier that evening, he had explained that this rather heavy, rather valuable statuette had been stolen from a dead Czech sculptor by Larisa’s crooked art-dealer father [also now deceased, sadly]).

I waved the Johnnie bottle at him. We stared each other down in silence.

Bored, I took a swig from the bottle. That was when Kirby suddenly rushed forward, swinging the sculpture wildly.

I danced out of the way, pivoted and chased after him. As he was about to turn back, I swung my right foot, bashing him in the shin with my toe. He fell to his knees. I dropped the bottle and leaped upon him.

After letting him squirm under me for a while, I got tired and stepped off of him. I have a vague memory of Kirby counterattacking from behind as I lit a cigarette.

I ended up blacking out. I would awaken around noon, limping and bruised, wandering about in a remote part of Kobylisy, not sure how I got there.

I’ve only seen Kirby once since then—briefly, in a restaurant, surrounded by dozens of people.

No doubt, that’s for the best—otherwise, well, it could lead to murder. With men, it often did. Women, too.

Well, so Kirby and I needed women back in our lives. We shan’t have worried: New ladies would be along for us both in about ten minutes. We were grateful.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer