Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi.
Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou.
Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.
MÁŠ PRO MĚ LEPŠÍ NABÍDKU, EDDIE?
P.B. Whalen
PRAHA – Podsaditý anglický zpěvák s akné a kohoutem na hlavě okouzlil rozjařený dav v kavárně Parukářka.
Na závěrečný přídavek frontman obscénně upravil text nesmrtelné Brecht-Weillovy klasiky. Kapela – česko-britská čtveřice, která si říká Rattzinger – to rozbalila s rezonující punkrockovou energií, která třásla zdmi.
Eddie stál opilý uprostřed zpoceného, jásajícího davu a zpíval spolu s ostatními:
Oh, show me the way
To the next va-gi-nah!
Ohhhhh, don’t ask whyyyyy
Ohhhhh, don’t ask whyyyyy
Zpěvák, oblečený jen do červené kostkované sukně a žlutých pracovních bot, mával mikrofonem kolem hlavy a přiváděl dav do extáze.
If we don’t find
The next va-gi-nah
I tell you we must die!
I tell you we must die![1]
Kapela vyhnala tempo do závratné rychlosti, která rozmazávala všechno kolem.
Zazněl poslední úder na činel. Zpěvák praštil mikrofonem o podlahu. Publikum naposledy zavřískalo.
Rozsvítila se světla. Eddie stál uprostřed kavárny a zvonilo mu v uších a kolem něj hučel dav.
Přestože pil už osm nebo devět hodin, Eddie se cítil pozoruhodně střízlivě, skoro jako s čistou hlavou. To souviselo hlavně s tím, že krátce poté, co Rattzinger vystoupili na pódium, vyběhl ven a vyzvracel se do křoví. Tucet prudkých vyzvracení mu pročistilo organismus.
Cítil se připravený táhnout to dál dalších osm nebo devět hodin – ale s kým? Bylo už po půlnoci.
Už dřív ten večer to zpackal s Helenou. Zvoral to s Terezou. Na Johanku hodil mokré konfety.
Kde byly ty krásný holky teď? Eddie nikoho neviděl.
Na baru ohlásili, že je čas na poslední objednávky a Eddie se postavil do fronty. No, pokrčil rameny, nezbývá mu nic jiného než vyrazit na prašnou cestu ke svítání.
Eddie stál v koutě, kouřil a zíral se na svoje tři nová piva. Vrátil se k obsedantnímu přemýšlení o probíhajícím rozvodu s českou manželkou, o osudu, který čeká jeho malé syny, a o dětinských, malicherných tyranech, kteří vládli na jeho pracovišti v americké korporaci.
Eddie se lekl, když k němu přistoupila Dominika a položila mu ruku na rameno.
„Ahoj Eddie,“ řekla energická špinavá blondýna svým chraplavým, okamžitě rozpoznatelným, cigaretami zdrsnělým hlasem.
Eddie se zadíval do Dominičiných očí šedých jako prach. Byla zpocená od tance. Eddieho oživila její vůně – kombinace potu a něčeho jako skořice.
Dominika vypadala ohromně jako obvykle. Vlasy měla tu horkou srpnovou noc ostříhané ve stylu pážete. Trojité náušnice a černý sametový choker s ostny. Oční linky a třešňový lesk na rty se třpytkami (vkusně nanesenými). Znaménko krásy na levé dolní čelisti. Černé vinylové kalhoty. Malé černé tetování na levém zápěstí s nápisem Fuck It. Štíhlé, opálené paže splývající z akvamarínového tílka. A neměla podprsenku (bezpochyby).
„Dominiko!“ odpověděl Eddie. „Rád tě vidím, zlato. Vezmi si moje pivo, prosím.“
No, tohle bylo překvapení. Eddie s Dominikou mluvil už dříve ten večer – asi minutu. Na koncert vlastně přišel speciálně proto, aby se mohl dívat na Dominičiny boky a ostré lícní kosti, díky nimž občas vypadala jako kočka.
Ale pak, jako obvykle, odešla s podlým Malikem – údajným instruktorem džiu-džitsu, který byl, no – co on byl vlastně zač?
Eddie znal Dominiku asi deset měsíců. Seznámil se s ní na akcích anglicky mluvící básnické/folkové scény, na které začal Eddie chodit z kombinace zoufalství a ambicióznosti.
Hlavně se chtěl seznámit s povolnými, nestálými umělecky založenými holkami. Také se chtěl veřejně pochlubit svým psaním. Eddie upřímně věřil, že tenhle ubohý svět nutně potřebuje jeho moudrost, důvtip a analýzy.
Praha byla koneckonců jedním z nejvíc uměním nasáklých měst západní civilizace. Kde jinde by měly být bláznivé a nestydaté mladé umělkyně, když ne tady?
Pokud šlo o Eddieho, bylo to teď nebo nikdy. Buď se zvedne z popela, který zbyl po jeho katastrofálním manželství – nebo ne. Buď potká sexy nespoutané umělkyně, které budou chtít celou noc pít a souložit – nebo ne.
Eddie, který byl najednou svobodný a ve středním věku, se usilovně snažil udržovat se v dobré kondici. Jeho firma mu platila členství v posilovně a on do ní chodil téměř každý den.
Pozdě v noci a brzy ráno pak psal dávaje všanc svoji duši.
Kdepak – jen tak se flákat a tvářit se smutně, to by nešlo.
Eddie si někdy přál, aby byl umřel – ale neumřel. Rozpad jeho manželství byl krutý a nepochopitelný – ale on stále věřil v život!
Nejjednodušší by bývalo to prostě vzdát – ale nevzdal to.
Eddie nevěděl, jak to funguje – ale pořád věřil v sílu českých žen – a v kouzlo opilosti.
Od chvíle, kdy opustil Kalifornii, ušel Eddie velký kus cesty. Buď jeho pražský sen – pražský zázrak – bude pokračovat, nebo ne.
Eddie sázel na to, že ano. Tenhle sen byl tak dobrý, že by ho nikdy nenechal zemřít.
Každopádně se Eddie během těch měsíců na různých akcích změnil z někoho, koho Dominika zaujala, v otrockého, chtíčem opilého blázna. Zdálo se, že Dominika má všechno.
Narodila se v Praze, ale v devíti letech se s rodiči přistěhovala do Toronta.
Krátce po pádu režimu v Československu se její matka rozhodla vrátit do Prahy a získat zpět rodinný majetek. Její otec se ale zamiloval do Kanady.
Manželka a děti byly jistě fajn – ale kanadských přátel a oblíbených hospod nebylo snadné se vzdát.
Domů se vrátila jen Dominika, její matka a sestra.
Dominika, která mluvila česky i anglicky jako rodilá mluvčí, byla uměleckou silou v mnoha směrech. Několikrát měsíčně vystupovala na různých akcích, hrála svoje písničky na akustickou kytaru a recitovala zpaměti svoji poezii.
Její věci byly náladové a tajemné, s puncem násilí. Feminismus přímo ze školy Courtney Love (nic víc – a určitě nic míň). Slavnostní vzývání Černé Madony a zakouřené Vltavy.
Bylo to odvážné a drzé, ale zároveň jaksi zranitelné. Intelektuální, ale zraněné a sexy.
Zdálo se, že je jen otázkou času – měsíců nebo maximálně několika let – než Dominika vezme mainstreamovou kulturu útokem. Alba a knihy. Byla tak krásná, že by mohla prorazit i ve filmu.[2]
Eddie byl na každé akci, kde vystupovala. Potom chodil do barů s Dominikou a jejími kamarádkami a jejich mužskými přívěšky. Diskutovali o kapelách jako Throbbing Gristle a hýřili fantaskními pojmy jako lidská práva a geneticky modifikované orgasmy, přičemž si samozřejmě mysleli, jak jsou hrozně chytří.
Eddie a Dominika se poznali natolik dobře, že Eddie vždycky stál ve frontě na objetí na rozloučenou.
Ale kdykoli se pokusil posunout věci na další úroveň – například navrhl, aby spolu šli na kafe –, Dominika jen přimhouřila oči a zachichotala se. Ohlásila své příští vystoupení a řekla Eddiemu, že se uvidí tam.
Eddie šel domů, hořící frustrací a touhou.
Uprostřed té vroucí srpnové noci na Parukářce Dominika dopila svoje pivo a řekla: „Takže Eddie, co teď děláš? Co kdybychom už šli – ty a já.“
„O.K.!“ řekl Eddie se širokým úsměvem. Pak dodal: „Ale počkej – kde je Malik? Není to náhodou tvůj přítel?“
Dominika se hlasitě zasmála. „Přítel? Takový staromódní myšlení, Eddie. No, já ho tu nikde nevidim.“
Vyšli z kavárny a šli k obrubníku. Uvnitř taxíku chytila Dominika Eddieho za biceps. Přitiskla mu rty na krk. Eddie jí zasypal tváře a nos polibky.
O pár minut později se Eddie ke svému vlastnímu ohromení nacházel v minimarketu na Skalce a nakládal si tašku pivy a cigaretami.
Byl v šoku, když zjistil, že Dominiku drží za ruku, když šli nahoru po schodech v činžáku, kde bydlela.
Zarazilo ho, když uviděl Dominiku, jak odemyká dveře svého bytu.
Byly tu obrazy jejích sestřenic – šmouhy přízračných žen bez úst, vousatých mužů s amputovanými penisy a chybějícími končetinami.
Tady byla socha, kterou vytvořila z lebky srnčete, kterou našla v lese.
Tady byl obraz nějaké pusté postapokalyptické krajiny, na němž byl modrý, nemocný plod přibitý na kříž (Dominika vysvětlila, že jde o umělecké dílo proti potratům, které vytvořil jeden člen evangelické církve, kam chodila; Dominika tvrdila, že je krajně proti potratům, ačkoli věřila, že by tento zákrok neměl být nezákonný).
Eddie se omluvil, že si jde odskočit. Když se vrátil, Dominika už měla svlečené tílko a vyvlékala se z vinylových kalhot.
Eddie přistoupil k Dominice a objal ji.
„Je mi horko,“ řekla Dominika. „Pojďme se osprchovat.“
* * *
Začalo se rozednívat. Eddie slyšel ptáky. Hodiny na Dominičině stolečku ukazovaly 6:19.
Eddie viděl na podlaze vedle futonu poloprázdné láhve od piva. Jednu vypil a pak Dominiku převalil. Chvíli ji líbal na bradavky a pak ji políbil na rty.
Eddie vrazil svou erekcí do jejího stehna a zároveň jí jazykem kmital kolem úst.
„No tedy, dobré ráno,“ řekla Dominika.
Zívla a odhodila prostěradlo. Futon vrznul a zhoupl se, když se vymrštila a najednou byla na všech čtyřech. Zavrtěla zadnicí a ohlédla se přes rameno.
Ježiš, pomyslel si Eddie – je v tom dobrá.
Páni, pomyslel si – je vážně skvělý tady bejt.
* * *
Bylo poledne a Dominika do něj strkala, aby se probudil.
„Někdo tu je,“ zašeptala. „Vstávej a pojď ven. Možná budeme potřebovat tvoji pomoc.“
Eddie si natáhl šortky. Nemohl najít tričko. Pokrčil rameny a vyšel do obývacího pokoje.
Dominika, která měla na sobě jeho košili, směrovala dva muže v modrých montérkách, kteří vozíkem přiváželi několik velkých krabic.
Třetí muž – plešatý, s brýlemi, ve světle hnědých kalhotách, mokasínech a broskvovém polo tričku – stál opodál.
Dominika vypadala zatraceně sexy, pomyslel si Eddie – rozcuchané vlasy a včerejší řasenka, holé nohy vycházející z pod jeho košile…
Eddie pomohl pracantům, kteří vláčeli novou pračku a taky něco, co vypadalo jako nová plochá televize, stůl a police. Poslední položkou bylo velké křeslo potažené igelitem.
Když ti dva odešli, Dominika představila Eddiemu Matouše, toho holohlavého chlapíka, kterého označila za majitele bytu.
Podali si ruce. Hubený Matouš, kterému bylo podle všeho přes čtyřicet, byl silně cítit kolínskou.
Neusmíval se a nepůsobil příliš přátelsky. Ve skutečnosti působil rozrušeně, dokonce trochu naštvaně, cítil Eddie.
Dominika a Matouš spolu několik minut mluvili česky. Eddie, který se cítil jen v kraťasech nesvůj, si šel sednout na gauč.
Eddie poslouchal, jak Dominika děkuje Matoušovi a zve ho, aby zůstal na panáka. Ten ale odmítl.
Chvíli potom odešel – přistoupil k Dominice, aby ji políbil na kraj úst. Navázal přitom oční kontakt s Eddiem.
„Co to sakra mělo znamenat?“ zeptal se Eddie, když se za Matoušem zavřely dveře.
Eddie se zvedl z pohovky a protáhnul si ruce. Cítil, jak mu brní mozek. Pomalu si to dával dohromady…
„Co mělo znamenat co?“ zeptala se zjevně podrážděná Dominika. „Matěj dává do bytu nový vybavení. No a co?“
„Jo, ale dal ti pusu na pusu. Bylo to celý dost divný.“
Pak mu to došlo. Eddie se rozesmál.
„Skoro bych řekl, že žárlil,“ řekl. „Proč? Šukáš s ním nebo něco? Co? Co?“
Dominika se na okamžik zatvářila smutně – a pak se sama zasmála.
„Eddie, no tak. Tak s ním občas šukám. No a co? Tobě to snad vadí? Nechodíme spolu – stejně jako ty a já, Eddie. Spali jsme spolu, ale nechodíme spolu. To se prostě stává.“
„Stává? No, ale…“ Eddie se zarazil a zavrtěl hlavou. „Ježiš, to je nechutný.“
Dominika k němu přistoupila a objala ho. „Nejsem bohatá holka, Eddie. Jsem hladovějící umělkyně. Ještě učím angličtinu a chodím na vysokou, ne? S Matějem je to dobrej deal – platím mu tisícovku. Symbolicky, jak tomu říkáme. Ušetřím minimálně patnáct tisíc měsíčně.“
Dominika se šibalsky usmála. „Máš pro mě lepší nabídku, Eddie?“
„Aha, chápu,“ řekl Eddie. „Chtěla jsi, aby mě tady viděl – abys mu udělala v hlavě maglajz. Abys ho trochu potupila. Ponížila ho, aby se cítil bezmocnej. Aby sis zachovala rozsah svých možností. Využila jsi mě.“
„Samozřejmě že ne, Eddie, já…“
„A Matěj musí platit – ale já to mám zadarmo?“
Dominika vyjekla. „Nic není zadarmo. Ty to nevíš? Možná to máš zadarmo teď. Ale možná ti to začnu účtovat později. Jsi milej, Eddie, ale svět se z tebe nezboří. Alespoň se neprodávám žádný velký, zkorumpovaný, prolhaný, chamtivý korporaci válečnejch štváčů jako ty.“
Eddie cítil, jak rudne. „Hele, napijeme se. V lednici určitě ještě bude pár piv…“
„Ty už takhle žárlíš, Eddie? Fakt?“
Dominika ho vzala za ruku. Šli do kuchyně a otevřeli pár studených piv. Dominika sundala lahve ginu a becherovky. Seděli u stolu, popíjeli a dali si pár cigaret.
Když se Dominika vrátila z koupelny, Eddie vstal a chytil ji za zátylek. Vmáčkl svůj obličej do jejího. Padli na postel.
Eddie zuřil. Zvedl Dominice nohy a strhl z ní bavlněné spodní prádlo poseté růžovými a žlutými květy.
Dominika mu sála jazyk. Když na chvilku přestali, aby se nadechli, Eddie zašeptal: „Ty špinavá, odporná děvko, ošukám tě do zadku. Holky, co se chovaj jako šlapky, si zaslouží, aby je podle toho někdo mrdal.“
„To doufám,“ vyhrkla mu Dominika do ucha. „Panebože, mluvíš úplně jako můj otec.“
„Tvůj otec?“ zavrčel Eddie. „Ježiš, začínáš bejt pěkně perverzní.“
„No jo,“ řekla Dominika a promluvila dívčím hlasem. „Můj táta, ten vždycky chodil do mýho pokoje. Strkal mi tu svoji velkou věc do pusy.“
„Co to dělalo? Plakalo to bílou šťávu?“
„No jo. Tátovi kamarádi taky. Vždycky na mě přišli vyplakat tu bílou šťávu.“
„Kde byla tvoje matka?“
„V kuchyni, dělala kafe a buchty.“
Eddiemu se zatočila hlava. Strčil Dominice jazyk do krku. Ježiš, pomyslel si, do čeho jsem se to zamotal?
Byl si téměř jistý, že se mu bude líbit každá minuta.
[1] Původní skladba Bertolta Brechta a Kurta Weilla, poprvé uvedena jako součást Mahagonny, ein Songspiel v německém Baden-Badenu v roce 1927. Slavné coververze písně „The Alabama Song“, jak je melodie všeobecně známá, vydali The Doors v roce 1967 a David Bowie v roce 1980.
[2] Žádná z těchto představ se neuskutečnila. -ED.
***
P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.
CAN YOU OFFER ME A BETTER DEAL, EDDIE?
by P.B. Whalen
PRAGUE—The squat, mohawked, acne-covered English singer cast a spell across the delirious Parukářka café crowd.
For the final encore, the frontman obscenely altered the lyrics of the immortal Brecht-Weill classic. The band—a Czech-U.K. four-piece that called themselves Rattzinger—slammed out the tune with crunching, wall-shaking punk-rock power.
Eddie stood drunkenly amidst the sweaty, jubilant throng, belting it out along with everyone else:
Oh, show me the way
To the next va-gi-nah!
Ohhhhh, don’t ask whyyyyy
Ohhhhh, don’t ask whyyyyy
The singer—shirtless and clad in nothing but a red plaid skirt and yellow work boots—swung the microphone about his head as he drove the crowd to ecstasy.
If we don’t find
The next va-gi-nah
I tell you we must die!
I tell you we must die![1]
The band pushed the tempo to blurry, breakneck speed.
The final cymbal was smashed. The singer hurled the mic to the stage. The audience shrieked one last time.
The lights came on. Eddie stood in the center of the café, his ears ringing as the crowd whooshed around him.
He’d been drinking for eight or nine hours but Eddie felt remarkably straight, almost clear-headed. That mainly had to do with him rushing outside and throwing up in the bushes shortly after Rattzinger had taken the stage. A dozen violent vomit bursts had succeeded in clearing his system.
He felt ready to party for another eight or nine hours—but with whom? It was already after midnight.
Already that night he’d botched it with Helena. He’d futzed it with Tereza. He’d shot a wad of damp confetti on Johanka.
Where were those lovely babes now? Eddie didn’t see anybody.
The bar announced last call and Eddie got in line. Well, he shrugged, nothing to do but hit that dusty trail to dawn.
Eddie stood in the corner, smoking and gazing at his three fresh pivs. He went back to thinking obsessively about his pending divorce from his Czech wife, the fate that awaited his young sons, and the childish, petty tyrants who ruled his workplace at the American corporation.
Eddie was startled when Dominika came up and rested her hand on his shoulder.
“Hey, Eddie,” said the dirty-blond dynamo in her husky, instantly recognizable, cigarette-cracked voice.
Eddie stared into Dominika’s powder-grey eyes. She was damp from dancing. Eddie was enlivened by her odor—a combination of sweat and something like cinnamon.
Dominika’s look was stunning, as usual. Her hair was cut in a page-boy on this hot August night. Triple-hooped earrings and a spiked black velvet choker. Eyeliner and a cherry lip gloss with glitter (tastefully applied). Beauty mark (mole) on lower left jaw. Black vinyl pants. A small black tattoo on her left wrist reading, “Fuck It.” Lean, tan arms flowing out of an aquamarine tank. And braless (without a doubt).
“Dominika!” Eddie replied. “Great to see you, baby. Take my beer, please.”
Well, this was a surprise. Eddie had talked to Dominika earlier in the evening—for about a minute. Indeed, he had come to the show specifically to look at Dominika’s hips and sharp cheekbones, which sometimes made her look like a cat.
But then, as usual, she’d walked off with the evil Malik—the alleged jujitsu instructor who was, well—what was he?
Eddie had known Dominika for around ten months. He’d met her through the English-language poetry/folk music scene, whose events Eddie had started attending out of a combination of desperation and ambition.
Mainly, he wanted to meet loose, unstable “art chicks.” He also wanted to publicly flaunt his “writings.” Eddie sincerely believed this miserable world was in dire need of his wisdom, wit and analysis.
Prague was one of the most art-sodden towns in Western Civ, after all. If it didn’t have nutso art babes ready to get nasty, who did?
It was now or never, as far as Eddie was concerned. Either he’d rise from the ashes of his disastrous marriage—or he wouldn’t. Either he’d meet hot, uninhibited art chicks who wanted to drink and screw all night—or he wouldn’t.
Suddenly single and middle-aged, Eddie worked hard to keep himself in shape. His company had paid for a gym membership and he went almost every day.
Late at night and early in the morning, meanwhile, he laid his soul on the line in his “writings.”
Nope—it just wouldn’t do to be slack and sad-faced.
Eddie sometimes used to wish that he had died—but he hadn’t. The breakup of his marriage had been cruel and incomprehensible—but he still believed in life!
The easy route might’ve been to just give up—but he hadn’t.
Eddie didn’t know how it worked—but he still believed in the power of Czech women—and in the magic of drunkenness.
Eddie had come a long way since leaving California. Either the Prague dream—the Prague miracle—would continue. Or it wouldn’t.
Eddie was betting it would. This dream was so good, he’d never let it die.
Anyway, over the months, at the various events, Eddie had evolved from being intrigued by Dominika—to becoming a slavering, lust-drunk fool. Dominika seemed to have it all.
Born in Prague, she’d immigrated to the Toronto area with her parents when she was nine.
Shortly after the regime collapse in Czechoslovakia, her mother decided to return to Prague and reclaim her family’s property. But her father had fallen in love with Canada.
A wife and children were surely very nice—but Canadian friends and favorite pubs were not so easily abandoned.
It was just Dominika, her mother and sister who came home.
Native-level fluent in Czech and English, Dominika was a multi-threat artistic force. She performed several times a month at the various events, playing her songs on an acoustic guitar and reciting her poetry from memory.
Moody and mysterious, with an edge of violence. Feminism direct from the Courtney Love school (nothing more—and surely nothing less). Solemn invocations of the Black Madonna and the smoky Vltava.
It was bold and brassy but somehow vulnerable. Intellectual but wounded and sexy.
It seemed only a matter of time—months or a few years at most—before Dominika would take mainstream culture by storm. Albums and books. Why, she was so pretty she could even break into film.[2]
Eddie caught every show. Afterward, he’d tag along to the bars with Dominika and her girlfriends and their male hangers-on. They’d discuss bands like Throbbing Gristle and riff on fanciful concepts like “human rights” and “genetically modified orgasms,” naturally thinking themselves quite clever.
Eddie and Dominika had gotten to know each other well enough that Eddie was always in line for a farewell hug.
But whenever he’d try to take things to the “next level”—suggesting, for example, that they meet for a coffee—Dominika merely squinted her eyes and giggled. She’d announce her next performance and tell Eddie she’d meet him there.
Eddie would go home, burning with frustration and desire.
Standing in the corner that boiling August night at Parukářka, Dominika drained her glass and said: “So Eddie—what are you doing right now? How about let’s go—me and you.”
“O.K.!” said Eddie, grinning. He then added: “But hold on—where’s Malik? Isn’t he, like, your boyfriend?”
Dominika laughed loudly. “Boyfriend? Such old-fashioned thinking, Eddie. Well, I don’t see him around.”
They exited the café and walked down to the curb. Inside the taxi, Dominika grabbed Eddie’s biceps. She pressed her lips against his neck. Eddie peppered her cheeks and nose with kisses.
A few minutes later, Eddie was stunned to find himself in a minimart at Skalka loading a bag with beers and smokes.
He was shocked to find himself holding Dominika’s hand as they walked the stairs of her apartment block.
He was staggered to see Dominika unlocking the door to her flat.
Here were the paintings by her cousins—smears of ghostly women without mouths, bearded men with amputated cocks and missing limbs.
Here was the sculpture she’d made from the baby deer skull she’d found in the forest.
Here was a painting of some barren, post-apocalyptic landscape that featured a blue, sickly fetus nailed to a cross (Dominika explained that this was an anti-abortion artwork created by a member of the evangelical church she attended; Dominika claimed to be extremely anti-abortion, though she believed the procedure should not be illegal).
Eddie excused himself to use the bathroom. When he returned, Dominika had taken off her top and was squeezing out of her vinyl pants.
Eddie went over to Dominika and embraced her.
“You’re so hug-tastic,” he said.
“I’m hot,” said Dominika. “Let’s take a shower.”
* *
It was getting light out. Eddie could hear birds. The clock on Dominika’s bedtable said 6:19.
Eddie saw half-empty beer bottles on the floor next to the futon. He drank one, then rolled Dominika over. He kissed her nipples for a minute, then kissed her on the lips.
Eddie rammed his erection into her thigh whilst swishing his tongue around her mouth.
“Well, good morning,” Dominika said.
She yawned and threw off the sheet. The futon squeaked and swayed as she hopped on all fours. She wiggled her rump and looked over her shoulder.
Jesus, thought Eddie—she’s good at this.
Wow, he thought—it’s really great to be here.
* *
It was noon and Dominika was shoving him awake.
“Someone’s here,” she whispered. “Get up and come out. We might need your help.”
Eddie slipped on his shorts. He couldn’t find his shirt. He shrugged and walked out to the living room.
Dominika, wearing his shirt, was directing two men in blue worker jumpsuits as they used a trolley to wheel in a number of big boxes.
A third man—bald and wearing glasses, tan slacks, penny loafers and a peach-colored polo shirt—stood off to the side.
Dominika looked scorching, Eddie thought—tousled hair and last night’s mascara, bare legs streaming out from his shirt. . . .
Eddie helped the workers lug in a new clothes washer as well as what appeared to be a new flat-screen TV, a desk and shelving. A large recliner, covered in plastic, was the last item.
After the workers left, Dominika introduced Eddie to “Matouš,” the bald-headed fellow, whom she described as the owner of the flat.
They shook hands. The skinny Matouš, who seemed to be in his mid-40s, smelled heavily of cologne.
He didn’t smile and didn’t seem very friendly. In fact, he seemed perturbed, even a bit angry, Eddie felt.
Dominika and Matouš spoke in Czech for a few minutes. Eddie, feeling self-conscious in his shorts, went and sat on the couch.
Eddie listened to Dominika thank Matouš and invite him to stay for a shot. But the owner refused.
He soon departed—coming up to Dominika to kiss her on the side of the mouth. He made eye contact with Eddie as he did so.
“What the hell was that all about?” said Eddie after the door had closed behind Matouš.
Eddie rose from the couch and stretched his arms. He could feel his brain tingling. He was starting to put it together. . . .
“What was what all about?” said a seemingly irritated Dominika. “Matěj is upgrading the flat. So what?”
“Yeah, but he kissed you on the mouth. The vibe was pretty weird.”
Then it clicked. Eddie laughed.
“I’d almost have to say he was jealous,” he said. “Why? You fuck him or something? Huh? Huh?”
Dominika made a sad face for a moment—then laughed herself.
“Eddie, come on. So I fuck him sometimes. So what? Isn’t it O.K. with you, man? We are not boyfriend-girlfriend—just like you and me, Eddie. Me and you fucked, but we’re not boyfriend-girlfriend. It’s just what happens.”
“Happens? Well, but—” Eddie stammered, shaking his head. “Jeez, that’s gross, man.”
Dominika came up and hugged him. “I’m not a rich girl, Eddie. I’m a starving artist. Still teaching English and going to college, right? It’s a good deal with Matěj—I pay him 1,000 crowns per month. Symbolic, we call it. I’m saving at least 15,000 crowns a month.”
Dominika grinned slyly. “Can you offer me a better deal, Eddie?”
“Aha, I see,” said Eddie. “You wanted him to see me here—to fuck with his head. Burn him down a bit. Humiliate, make him feel helpless. Maintain your range of options. You used me.”
“Of course not, Eddie, I—”
“And Matěj’s got to pay—but I get it for free?”
Dominika howled. “Nothing’s for free, man. Don’t you know that? Maybe you get it for free now. But maybe I start to charge you later. You’re nice, Eddie, but you’re not the end of the world. . . . At least I don’t sell myself to some big, corrupt, lying, greedy, war-mongering corporation, like you do.”
Eddie felt himself flushing red. “Come on, let’s drink. There’s gotta be a few beers left in the fridge. . . .”
“Already so jealous, Eddie? Really?”
Dominika took him by the hand. They went to the kitchen and cracked fresh beers. Dominika took down bottles of gin and becherovka. They sat at the table, drinking and having a few smokes.
When Dominika returned from the bathroom, Eddie stood and grabbed her by the back of the head. He mashed his face into hers. They fell on to the bed.
Eddie was enraged. He lifted Dominika’s legs and tore off her cotton panties festooned with pink and yellow flowers.
Dominika sucked on his tongue. When they paused for breath, Eddie whispered, “You dirty, filthy whore, I’m going to fuck you in the ass. Girls who behave like whores deserved to get reamed like them.”
“Oh, I hope so,” gushed Dominika into his ear. “My God, you sound just like my father.”
“Your father?” grunted Eddie. “Jesus, now you’re getting kinky.”
“Oh, yes,” said Dominika, speaking in a girly voice. “My daddy, he always came into my room. Stuck his big thing in my mouth.”
“What did it do? Cry white juice?”
“Oh, yes. Daddy’s friends, too. They always came in to cry their white juice on me.”
“Where was your mother?”
“In the kitchen, making coffee and buchty.”
Eddie’s head swirled. He jammed his tongue down Dominika’s throat. Jesus, he thought, what have I gotten myself into?
He was almost certain he’d love every minute of it.
[1] Original composition by Bertolt Brecht and Kurt Weill, first performed as part of Mahagonny, ein Songspiel in Baden-Baden, Germany, in 1927. Famous cover versions of “The Alabama Song,” as the tune is widely known, were released by The Doors in 1967 and David Bowie in 1980.—ED.
[2] None of these imaginings occurred.—ED.
***
P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.
Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer