Každý takový svazek začíná budováním bydlení, zařizuje se kuchyň, dětský pokoj, obývák, vše tak, aby sloužilo rodině a mamince. A taťkové se postupně uklidí do garáže nebo dílny...
Co se nepovedlo s natíráním vlastní krve na čelo, víkendem s LSD, koksem na záchodě baru Blue Light, s trávou a hašišem v jogurtu, s maratonem lucidního snění a povolání učitele – to se stalo teď.
Opustil jsem model Osm_hodin_vydělávám_peníze,_abych_mohl_hodinu_žít a nastoupil cestu Prožívám_každou_minutu_teď_a_tady_jen_ve_vlastní_režii. Přemýšliví lidé vědí, že je to cesta nekomfortní, zimomřivá, bolavá, ale opravdová.
Příčí se mi ničit cokoli živého jen tak. Neničím vosí hnízda, neliju vodu do myších děr, neřežu nálety. A teď jsem postavený před nutnost zlikvidovat dva stromy.
Stáli jsme na kraji střechy a já jsem vůbec neměl chuť kamkoli letět. Možná to není Praha, určitě to není Praha, ale nenávidět to můžu stejně, není-liž pravda, tetičko. Rudá vystoupala až k mozku.
Mnohokrát ve svém životě jsem se nechal vtáhnout do zbytečného boje. Do boje s pochybnostmi o mně a mých činech, které měli ti druzí. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že pochybnosti cizích lidí mám přenechat jim.
Dnes jako před půl milionem let. No, úplná novinka to nebyla. A znovu to začalo před pár lety, někoho z tak starých časů si zapamatujete. Zvlášť, když se pak proberete s vytřeštěnýma očima. Už dlouho kroužil kolem, ale pak se
Ten hlas poznal okamžitě, i když teď zněl úsečněji a mužské chraplavé skřeky ztichly. Přinutil se otevřít oči a mezi větvemi ji uviděl. Tmavé vlasy a jemné, dokonalé pohyby šelmy.
