Mužská věc 22. Půl milionu let (DD)

Ten hlas poznal okamžitě, i když teď zněl úsečněji a mužské chraplavé skřeky ztichly. Přinutil se otevřít oči a mezi větvemi ji uviděl. Tmavé vlasy a jemné, dokonalé pohyby šelmy. Pohybovala se docela jinak než muži. Zatímco oni se od země odráželi a zase na ni dopadali, tahle žena zemí plula. Jako had trávou, jako ryba mělčinou, jako pták nebem. Nikdy takový pohyb u člověka neviděl. Ženy z jeho rodiny se většinou měkce kolébaly, posedávaly, když se musely rozběhnout, třásly se jim zadky a když sbíraly černé nebo červené plody, procházely les po skupinkách jak je zrovna napadlo. Tahle žena šla jinak, z každého kroku vyzařoval záměr. Něco chtěla, pracovala na tom a nakonec to dostala.

Tohle viděl z výšky, ze svého stromu, z koruny, která ho měla chránit. V mysli se mu něco sevřelo. Větve se najednou zdály řídké a výška nedostatečná, ale pohnout se neodvážil. Tiskl se ke kůře, splýval s kmenem a přál si stát se částí stromu, dřevem, které hoří, ale necítí strach. Muži se rozestoupili a nechali ji procházet, sklopené hlavy, dokud se nezastavila u skály. Znovu slyšel hlasy. Její silný a úsečný a pak tiché mužské mručení, nechtěl to pochopit, ale musel a myslel na zvířata, která vede samice, všechno bylo jinak, neznámé, nepředvídatelné, děsivé. Několik mužů se vrátilo ke srázu nad řekou a ukazovalo dolů k vodě. Žena doplula mezi ně na hranu svahu a dlouho propátrávala pohledem skalnatou stěnu porostlou křovinami.

Za chvíli odejdou, ale on bude muset ještě dlouho zůstat na stromě a pak se opatrně plížit zpátky podél vody. Bude to těžká cesta, ale povede domů. Tohle viděl, tohle si představoval, tohle přivolával ve své koruně, ale přivítání v táboře si už vyvolat nestačil. Žena vykřikla a ukazovala někam stranou ve svahu a jeden z mužů zmizel za křoviskem a ohybem. A když se vyškrábal zpátky nahoru, držel v ruce oštěp. Podal ho ženě a ona si ho pečlivě prohlížela a dokonce očichala, tam uprostřed, kde přijal pach jeho ruky. Znovu zavřel oči. Nehodil dost daleko. Možná směr letu změnila větvička, nebo list, snad náhlý poryv větru. Je lepší mířit na zvíře než jen odhazovat do prázdna. Našla svůj oštěp.

Na okamžik jím projela podobná vlna znecitlivění, jako když viděl masakr na dně rokliny, tělo se dál drželo stromu, ale mysl strnula a ochabla. Oči se za chvíli otevřely samy, žena si střídavě prohlížela oštěp a skálu a sráz. Napadlo ho, že kdyby teď bleskově sjel po kmeni a začal utíkat, možná by využil překvapení a získal malý náskok, ale žena už zvedla hlavu. Neviděla ho, zkoumala jiný strom, ale – zvedla hlavu. Prohlížela si korunu a přemýšlela, jako přemýšlí lovec nad stopou a představuje si, kudy běželo, jak myslelo a kam mířilo pronásledované zvíře. Přistoupila ke kmeni, přitiskla se k němu, shora viděl, jak se jí zmáčkla a vyklenula prsa – a pátrala nahoře v koruně. Totéž opakovala u dalších několika stromů, zatímco muži bloumali kolem, opírali se o oštěpy a škrábali se na hlavách a mezi nohama. A pak mu zmizela pod větvemi, protože zamířila k jeho stromu, k jeho úkrytu, k jeho naději na návrat.

Znovu se objevila dole u kmene. Do konce života si pak pamatoval ten pocit, když zaklonila hlavu a dole v šeru se rozsvítil její obličej. A oči. V tu chvíli strach zmizel, tváří v tvář nevyhnutelnému. A tváří v tvář někomu tak přitažlivému. Tváří v tvář konci všeho. A protože všechny jeho pochybnosti, jeho naděje a muka nejistoty právě zmizely, mohl udělat něco, co by si před chvílí nedokázal ani představit. Usmál se na ni. Ten úsměv nepocházel z mysli uštvané kořisti. Byl z dětské hry, jako když se schovával s ostatními kluky. Stará užitečná hra, protože kdo se umí dobře schovat, může líp číhat, až kolem půjde srna. Tahle žena ji možná nezná, protože u ní je všechno podivné, nebo ji hrála docela jinak, ale na tom nezáleželo. Našla svůj oštěp, teď objevila jeho a zvítězila.

Dívala se na něj bez úsměvu a on s jemně roztaženými koutky čekal, až zase zavřískne a někdo z mužů pro něj vyleze s oštěpem a probodne ho už na stromě nebo ho nejdřív shodí na zem nebo po něm budou tak dlouho házet kameny, až se pustí a oni ho na zemi dobijí. Teď se ale ještě díval do tváře té záhadné mocné bytosti a přál si, aby ji mohl vzít s sebou do svého tábora. Všem se pochlubit, jakou našel ženu a měli by děti a ona by se o ně starala. A jeho by poslouchala a obdivovala jako velkého lovce a dospělého muže, který se kdysi jako jediný vrátil z krvavého lovu prasat. A pak ještě z mnoha dalších nebezpečných lovů a výprav a vždycky jí přinesl vzácnou kožešinu nebo lesklý kámen, jen pro ni, i když ostatní muži nic takového nedělají.

Takhle snil s otevřenýma očima a jemným úsměvem, až žena mlčky sklonila hlavu a znovu zmizela pod větvemi. A zase slyšel její ostrý hlas a viděl, jak odplouvá za zákrutu a její muži se rozhlížejí a dupou za ní. Ještě tomu nevěřil, ale hlasy a zvuky kroků se vzdalovaly, až ztichly. Odešla. Vlna úlevy opadla dřív, než srdce třikrát uhodilo. Jeho žena zmizela. Už ji neuvidí. Něco se v něm znovu sevřelo, ale ne už strachem. Díval se na ni, bylo to příjemné a teď o ten pohled přišel. Seděl v koruně, objímal kmen a bylo mu smutno. Neuvidí ji. A kdyby ji našel, zabije ho. Ona sama nebo její muži. Vrátí se domů a bude na ni myslet a nikdy se nedozví, co je zač a co se dnes stalo. Když pochopil, že ona vede muže, myslel si, že ho chce zabít, protože ji ušetřil. Protože ji ponížil. Vzal jí zbraň a ukázal, že on je pánem nad jejím životem a smrtí, ne ona, ale on, stejný tvor, jaké si její muži odnášeli na dlouhých osekaných větvích. Jenže něco bylo jinak.

Dlouho uvažoval a mlhavě se probíral myšlenkami a jejich zárodky i pocity a zvláštním rozechvěním, které neznal a nevěděl, co znamená. A když po dlouhém čekání váhavě slezl na zem, byla to jiná zem, jiné listy stromů, jiná tráva, jiný život. Našla ho a on prohrál. Sebral ze země silnou rovnou větev, protože muž nemá chodit s prázdnýma rukama. Zavrtěl hlavou, jako by chtěl něco setřást a vykročil proti proudu, zpočátku se držel u skály, protože v lese nežijí jen lidé, ale i čtyřnohé šelmy a je dobré mít aspoň jednu stranu krytou. Šel přikrčený a ostražitě se rozhlížel, jít lesem sám je špatné. Poslouchal zvuky a byly to jiné zvuky než když ještě seděl v koruně. Čichal vůně, ale byly to jiné vůně a viděl slábnoucí světlo, ale neobával se tmy bez ohně stejným způsobem jako předtím. Všemu něco chybělo. Nic nebylo celistvé, jednoznačné, samostatné. Ještě nikdy si nepřipadal tak osaměle. Ani když se jako dítě ztratil, ani když pak zabloudil v horách na lovu králíků, ani když musel sám uštvat a zabít srnu, aby mohl sedět blíž k ohni, blíž k mužům.

Byl vprostřed všech směrů docela sám a už teď cítil, že takový zůstane, i když se vrátí domů, kam ho teď vedl spíš instinkt a zvyk než touha. Šel jako omámený jedovatými bobulemi. Tělo i mysl dělaly svou práci, ale něco uvnitř si neslo zranění. Uštknutí. Neslo si bolest. Šel ale, protože brzy padne noc a on nemá čím rozdělat oheň, aby se ochránil před šelmami. Ohňové nástroje měli jen starší muži a ti už nežili a jejich těla se dost možná budou brzy sama nad ohněm otáčet, protože zvyky lidí té zvláštní ženy jsou strašné a nepochopitelné. Když se skály začaly příliš vzdalovat od řeky, musel je opustit. Musel vyměnit ochranu kamene za nebezpečí vody, zvířata s dlouhými čelistmi a zuby se dokázala s obludnou rychlostí vyřítit z hlubiny, uchvátit kořist a stáhnout ji pod kalnou hladinu.

A tam, v oranžových paprscích zapadajícího slunce, přestože pátral po všech známkách nebezpečí a jeho instinkt slídil po každé neobvyklosti, která by mohla znamenat ohrožení, všechno vidět nemohl. Vyrostli ze země jako tři obludné houby. Vyrostli ze země jeden přímo proti němu a dva po straně. Vyrostli ze země a všichni tři najednou hodili své oštěpy. Dva kolem něj prolétly do řeky, ale třetí našel cíl a on ucítil v hrudi bolest, bolest a teplo. Tak to je ta chvíle, napadlo ho současně s další bolestí na čele, které se otevřelo pod ostřím prudce hozeného kamene. Muži se k němu rozběhli, viděl, jak nesmírně pomalu zvedají nohy a rukama se chytají vzduchu, aby zrychlili. Ale kde je ona? Rozhlížel se, toužil ji vidět. Aspoň teď, v poslední chvíli. Vidět ji i za cenu, že umře s nezvratným vědomím, že nad ním zvítězila dvakrát.

Těch několik příštích okamžiků ale žádné setkání ani odpověď nepřinesou. Poslední co viděl než ho strhli na zem a na hlavu mu dopadl těžký kámen, byla její tvář u paty stromu, jak se dívá nahoru – a možná, jestli se mu to nezdá, konečně se trochu usmívá. Nařídila svým mužům, aby si na něj počíhali na stezce nebo se rozhodli sami? Usmívá se, nebo vidí jen zkřivené rty? A pak kámen vyplnil celý obzor a výjev zmizel. Zůstala jen nahořklá tma a má bolest v hrudi a v hlavě stejná dnes jako před půl milionem let.

Text: Dalibor Demel

Foto: Denisa Schücková