Dnes jako před půl milionem let. No, úplná novinka to nebyla. A znovu to začalo před pár lety, někoho z tak starých časů si zapamatujete. Zvlášť, když se pak proberete s vytřeštěnýma očima. Už dlouho kroužil kolem, ale pak se jedné bouřlivé a nepravděpodobné noci odhodlal k výstřední poloze.

Silné šlachovité ruce s vystouplými žílami, takové jsem vždycky chtěl. Zatínal prsty do do zábradlí na ochozu kostelní věže, tělo viselo nad tmavými ulicemi ztracenými hluboko dole. Byl tu znovu. Ještě nikdy mi neukázal tvář, jen ramena a ruce. Vždycky jsem ho viděl shora, do půl těla nahý, svaly, a silný krk. Přeběhl silnici mezi auty, nebo jen tak stál na přechodu a nechal se obeplouvat davem. Jednou se schovával pod palmou. Za městem, na břehu subtropického moře. Teď zarýval špinavé nehty do zábradlí, jako by mu opravdu něco hrozilo. Bylo mi jasné, co se děje a nervozita z dalšího setkání s ním na chvíli ustoupila euforii. Povedlo se to, jsem zase – tady. Přesto jsem se jako vždycky zadíval na svou vlastní dlaň, protože má úzkostná povaha nerada odporovala autoritám a zavedeným postupům. Ruka mi připadala slabá, tenká, křehká, možná trochu průsvitná a trochu rozplývavá. V pořádku.

„Je to skutečnost nebo sen?“ pokračoval jsem nahlas a hned si jako snaživý žák odpověděl: „Tohle je sen. Jsem ve svém vlastním snu.“ Správně jsem si vybavil, že stejnou otázku jsem při pohledu na svou skutečnou ruku vyslovil těsně před usnutím, jak doporučuje návod na probuzení ve snu. V naší ložnici, kde teď spí moje tělo, vedle nočního stolku s léky proti alergii a přírodními antidepresivy. Dávám si na sebe pozor, takže i moje ruka je celkem úhledná, možná dokonce nakrémovaná. Nijak zvlášť silná, ale rozhodně ne průsvitná. Říká se tomu test reality. Tahle chcípácky éterická končetina nepochází z obvyklého světa a on už vůbec ne. Takže jsem tady, v proměnlivém snovém městě, jenže na rozdíl od normálního snu to vím. To jediné stálé jsem tu já. A v posledních měsících i on. Proč moje bezstarostné plachtění nad krajinou muselo skončit? Naučil jsem se probouzet ve snu, abych získal trochu svobody. Malou sladkou pralinku moci nad bezvýznamnými nočními hodinami. Nechtěl jsem nikoho rušit, jen si tak poposkočit, roztáhnout ruce a trochu se proletět, nic vážného. Jenže kdykoli jsem ho zahlédl, musel jsem se hodně snažit, abych udržel výšku. Má vlastní psychogravitační pole nebo tak něco? Je tahle realita vůbec bezpečná? Odkud ho znám? Co ode mně chce? A co od něj chci já? Naklonil jsem se přes zábradlí, bez šance odolat.

Sevřené prsty pokračovaly k ramenům, mezi nimi rozcuchané hnědé vlasy, v chlupech na předloktích se srážela ranní vlhkost. Takhle zblízka jsem ho viděl poprvé. A pak, v jediném plavném pohybu zvedl hlavu, jednou rukou mě chytil za krk a strhl přes zábradlí – a co hůř, při bleskovém pohledu do jeho tváře jsem tomu uvěřil. Poslední, co si pamatuju, byl zrychlující se pád do tmavých ulic. Fasáda věže a pak i činžáků letěly nahoru uprostřed všeobecného svítání, slyšel jsem svůj řev a sebevražedný srdeční tep v celém těle. Už jsem měl dávno dopadnout na chodník, ale ne, proťal jsem dlažební kostky jako mlžnou hladinu a pokračoval do bezedné tmy. Smrt. A pak ložnice, propocené prostěradlo a ruka cloumající mým ramenem.

„Miláčku, co je, probuď se! Probuď se!“
„Do hajzlu…“ přivítal jsem svůj starý domov a posadil se. „Ty vole, ježišikriste.“
„Ano, miláčku?“ ozvala se moje žena.
Byl jsem doma. Doma?

Text: Dalibor Demel

Foto: Viktor Szabo na Unsplash