Zaslechl za sebou slabé vrnění. Ohlédl se. Asi padesát metrů od něho jela na elektrickém vozíčku nějaká žena. Ustoupil dva kroky ke kraji, aby mohla projet. Ani si jí pořádně nevšiml.
Rodilá Holanďanka, jejíž kořeny sahaly do Ghany, svou práci milovala, protože, jak říkala, jí bílí muži voní. I když prý každý trochu jinak. Tvrdila, že rozezná Angličany od Irů...
Teď je úplně jiná generace muzikantů. Jsou vzdělaní, umějí hrát a umějí se přizpůsobit. Ale dřív měli svůj názor. Víc do toho dávali své srdce. To je něco, co se nikdy nikdo nenaučí.
Tahle schopnost improvizace mu zůstala až dodnes. V nepřehledných a nenadálých situacích se cítil jako ryba ve vodě a pořád má pocit, jakoby sám na sebe shlížel a byl zvědavý, jak zareaguje.
Muži mohou propotácet život v odporných zaměstnáních, kde se nechají tak dlouho ponižovat a mučit, až duševně ochrnou, pořídí si hypotéku, a po nocích pak polezou na své odbarvené manželky.
Hlavně neplavej daleko, ještě to neumíš… Kde máš kruh? Jak to, nevzal? Na co jsi myslel? Nic takovýho jsem neříkala. No tak budeš plavat bez kruhu… Neplácej tak těma rukama, hned se unavíš...
Manuela tak dělala vše ostatní: byla recepční, pokojská, číšnice a po večerech i prostitutka. Své řemeslo vykonávala stejně, jako zametala podlahu nebo roznášela pití: netečně, monotónně, pomalu.
Pak se ke mně otočila, položila si hlavu na mé rameno a začala se mnou mluvit, jako kdybych byl její kluk, její opravdová láska, se kterou stráví zbytek života. Přijal jsem tu roli a choval se stejně.
Účtování s minulostí vždycky skončilo tak, že na to doplatili herci, a to se mi zdá dost smutné. V 90. letech to v českém tisku vypadalo, jako by český komunimus zavinila Vondráčková s Gottem.
