Otevřené zápisky pohádkově bohatého muže s utajenou identitou, který se rozhodl podělit o svůj životní příběh. Proč? To je pro nás pořád záhada.

Tohle je můj opravdový příběh a nepíšu ho sem pro prachy. Peněz mám dost. Mám jich tolik, že mě asi znáte – zvou mě do anket a zábavních pořadů, kde se mně ale nikdy neptají na to důležité. Takže jsem Mužské věci nabídl tuhle pravdivou historii pod podmínkou, že mi nebudou nic cenzurovat, nic po mě přepisovat a svoje názory si nechají od cesty. Chci mluvit o tom, že z každého septiku vede cesta do cukrárny. Ke sladkému životu. A taky abych dokázal, že každý může překvapit – svět i sám sebe. Nečekejte ale žádné motivační řeči. Jen fakta a události, díky nimž jsem teď docela spokojený. A jelikož v ničem nemám žádné zvláštní nadání, domnívám se, že to nakonec může zmáknout kdokoli. 

Jiří Boomer

Několik dní jsem čekal, jestli se ozvou z těch firem, kam jsem poslal motivační dopis se životopisem. Mezitím jsem vzpomínal, čím jsem jako kluk chtěl být, až budu velký. První si pamatuju kominíka. Táta mě málem přerazil, když jsem mu to řekl. Chtěl, abych byl vědec, docent, doktor, kandidát věd. Copak v první třídě takhle někdo uvažuje? Kominík byl ovšem perspektivní obor, jak jsem zjistil v dospělosti, protože každý majitel domu s komínem potřebuje jednou za rok razítko, že je komín v pořádku. Razítko za pět set. Po vědci, docentu, doktorovi, kandidátu věd nikdo žádný razítko za pětikilo nechce. Tady jsem svoji šanci promeškal. 

Pak jsem chtěl být námořník. To mi rozmluvila třídní učitelka s odůvodněním, že nevyšplhám po laně ani metr. Škoda že té dobré ženě tehdy někdo nevysvětlil, že Československá námořní plavba ve svém přístavu žádné plachetnice nemá. Po neúspěšných pokusech být tím, čím jsem chtěl, jsem šel na gympl, jak chtěli naši, pak na ekonomku, jak naši moc nechtěli, ale já vlastně taky ne, a stejně jsem ji nedodělal, protože jsem se oženil. Kvůli neuvážené svatbě mám dospělého syna, na kterého pořád platím alimenty, protože panáček se rozhodl, že bude studovat nejmíň do osmdesáti. 

Do mailové schránky mi přistály hned dvě odpovědi na rozeslaný motivační dopis se životopisem. V první odpovědi mi Magdalena Saur Bruknerová napsala, že moje služby nemohou momentálně využít, ale kdyby se v budoucnu něco objevilo, okamžitě mi dají vědět. Ve druhé odpovědi mi Ing. Karel Mařík napsal, že si neobyčejně váží mé nabídky, ale příště že by neškodilo z motivačního dopisu vymazat oslovení společnosti, které byl původně určen, a že se s kolegy moc pobavili. Vůbec jsem si při rozesílání motivačních dopisů neuvědomil, že jsem nechal v záhlaví i prvním řádku název té první zpropadené firmy. Z toho vyplynulo, že Magdalena Saur Bruknerová to vůbec nečetla.

Deset dní ode dne, kdy mě vyrazili z práce, a já pořád seděl v obýváku na gauči a nevěděl, co si počít dál. Záviděl jsem hrdinům nekonečného detektivního seriálu, který jsem už týden poctivě každé dopoledne sledoval, že mají důvod vstát a jít do práce. Do práce, která dává smysl, která je prospěšná společnosti a která jim zajisté přináší uspokojení. V mém věku mě ale asi těžko vezme někdo do týmu kriminalistů. Navíc když mi loni ukradli kolo, nedokázal jsem ani vyšetřit, že ho lohnul ten vejlupek z patra pod námi a rozebraný ho rozprodal za pár šupů. Práce detektiva by se mi ale líbila. Být v terénu, mezi lidmi, odhalovat jejich psychologii a být o pár tahů napřed. Musel jsem se okřiknout. Takový nesmysl. Abych přišel na jiné myšlenky, vzal jsem tašku a vydal se do Lidlu nakoupit něco k jídlu.

Zrovna když jsem v uličce mezi regály prováděl něco, co jsem v životě nedělal – a sice porovnával ceny jogurtů a zvažoval, jestli si mám koupit ten za 9.90, nebo si mohu dovolit vyhodit z kopýtka s jogurtem za 11.70 –, oslovil mě vysoký statný muž s ošlehanou tváří a tmavými brýlemi na očích. Bývalý spolužák z vejšky, Roman Lindtner. Taky ji nedodělal, ale to bylo kvůli tomu, že začal podnikat a škola mu už nemohla nic dát. Hlavně teda ty prachy, který vydělával. Plácal mě srdečně po zádech, halasil na celé kolo, doprovodil mě ke kase, pak ven a pořád mluvil a mluvil. Když se konečně loučil, zeptal se, co dělám já. Neměl jsem náladu svěřovat se se svým pracovním neúspěchem, tak jsem jenom utrousil, že si zrovna dávám pauzu a nadechuju se k další části života. Tak nějak jsem to slyšel v tom seriálu. Roman zastříhal ušima (kdyby to šlo, tak by asi zastříhal) a prohlásil, že ho právě něco napadlo. A jestli prej bych nechtěl zkusit pracovat jako soukromý očko. Vytřeštil jsem oči a nenápadně se rozhlédl kolem sebe, jestli to někdo nenatáčí. „Nech si to projít hlavou a zavolej mi,“ uzavřel naše setkání, když jsem nijak nereagoval, nasedl do tmavomodré kvé osmy a odplul neznámo kam.

Doma jsem seděl na gauči před televizí, kde zrovna zatýkali toho sympatického účetního, který zatímco jsem byl v Lidlu, rozřezal a pohřbil asi osm lidí, zíral jsem na vizitku majitele bezpečnostní a detektivní agentury, v duchu se připravoval na svou první akci v terénu v roli soukromého detektiva, a přemýšlel o podivných cestách myšlenek, které vyvrženy někam do vesmíru se podivuhodným způsobem stáčejí a ovlivňují následný běh života. Vždyť kolik času uběhlo od pošetilé myšlenky stát se detektivem, k opravdové nabídce na tuto práci? Dvě hodiny? Titulky na obrazovce uzavíraly další příběh a ty moje titulky běžící v mé hlavě docela jiný příběh zase otevíraly.     

Předcházejí Životní slasti obyčejného miliardáře 5: Šelma na lovu

Zaznamenal: Jiří Boomer
Foto a koláž: Jiří Boomer
Ikona: Mužská věc