Opilý člověk dokáže nemožné. A ještě má šanci propít se do pokročilého stáří, kdy mu bude úplně šumák, že už je starý a že co nevidět zaklepe bačkorama. Protialkoholických příruček je tu habaděj. Mezi nejstarší patří bible a z prstu vycucaných desatero božích přikázání. Že se rouhám? No a co? Jestli si dám ještě jednoho panáka, můžu taky přihodit pár sprostých vtipů. Tak se do mě nenavážejte. Když tedy není nikdo, kdo by sepsal nějakou stručnou a výstižnou příručku o prospěšnosti chlastu, tak si ji napíšu sám. To budete čumět.

Čtvrtá promluva o prospěšnosti pití

Všechno se jednou přežije a skončí nebo se změní v něco úplně jinýho. Pamatuju se, že v mládí sem byl velkej horlivec pro hnutí hippies. Tyhle otazníky v očích fakt nemám rád. Koukáš, jako bys to slyšel poprvý. No hippies, dlouhý vlasy, Make Love Not War, protiatomáky na krku, volnej sex, štěstí ti teklo i ušima a láska byla nejvyšší hodnotou. Nezpomínej, že moje mládí se odehrávalo v sedmdesátejch letech, kdy hippies byli časově blízko, kdy byli na dosah. Taky chlastali a fetovali, to je jasný, to patřilo k jejich kultuře. Ale houby zfetovaný magoři – oni hledali cestu. Ne, nemuseli kvůli tomu krást, protože tehdy to bylo asi všechno jednodušší, nebo já nevim.

Mluvim o tom kvůli jedný jediný věci, a tou sou ty jejich hodnoty, na nichž stavěli ty svoje životy, který se jim stejně pak rozsypaly jako domeček z karet, protože blahobytnej život holt něco stojí. Což si uvědomíš, hlavně když seš střílivej, víš? Nalitýmu ti je všechno fuk a hlavně je ti fuk nějaká zodpovědnost za druhý. Dokud to byla komunita mladejch lidí, tak si žili jenom sami za sebe. Jak ale přišli caparti, tak to bylo jiný. Chvilku je můžeš nechat vyrůstat v chatrči upletený z orobince, ale pak se ty děcka dostanou mezi jiný děcka a začnou se tě ptát. A buď si jistej, že tvoje odpovědi je rozhodně nenadchnou. 

Ale o tom sem zrovna mluvit nechtěl. Chtěl sem tu probrat ty jejich hodnoty, tu všeobjímající lásku, který když je pak moc, tak máš chuť sáhnout po kvéru a trochu ji pročistit. Ona ta proměna z lásky v nenávist je vlastně docela rychlá a někdy ani nevíš, jak k tomu došlo. Nedávno sem viděl dokument o Woodstocku a říkal jsem si, jak ta láska tehdy ovládla všechen ten kraj. Přijelo tam nějakejch tři sta tisíc lidí a moc se cestou tam nestarali o to, co budou jíst a pít a kde budou spát a kam budou chodit… no víš co. A farmáři jim začali vařit a dávat jídlo zadarmo a dovezli tam cisterny s pitnou vodou a vůbec jim to bylo všechno nějak sympatický, že ačkoli ji měli někde schovanou na dně almary, tady tu svou lásku k bližnímu znovu objevili a vyndali na světlo boží a nechali pracovat za ně a měli z toho dobrej pocit a slzy ve vočích, jak se dojímali sami nad sebou. 

Proti tomu ta nenávist ti vlastně moc dobrýho nedá. Nenávist v tobě vzbuzuje agresi a vztek, máš chuť někomu rozbít hubu, tak to uděláš, a ten vztek nebo agresi tim jakoby uklidníš, ale nic víc. Tak rozbiješ hubu někomu dalšímu a eště někomu, ale furt nepřichází nějaká satisfakce. To ji musíš někomu rozbíjet v ringu, aby ti pak voblíkli ten tlustej koženej pásek s obrovskou přezkou, to by ti mělo dodat nějakej pocit štěstí, jenomže zároveň v tom ringu riskuješ, že dostaneš přes držku ty, a pak vlastně nevím, k čemu je to dobrý. Jasně, že sou vemena, který se nalejou a sou agresivní a mlátěj doma ženu nebo děti, ale to znamená, že lásku nikdy nepoznali a nevěděj, jak je pro život důležitá. Já když se napiju, mám jí najednou v srdci tolik, že bych ji mohl vidlema přehazovat, a to pak cejtim nějaký záblesky štěstí, jako když do mě nějaká záhadná vesmírná síla pouští takovej ten lechtavej proud. 

Ale pak mám taky chuť vzít tu láhev a břinknout s ní někoho po hlavě, jako třeba tebe, co se mě blbě ptá a dělá si ze mě špumprnágle. Jestli se mejlim, tak si cvakni a můžeme si o tom popovídat. S láskou v duši, samozřejmě… 

Předcházející promluva.

Zaznamenal: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto: Creative Commons