Opilý člověk dokáže nemožné. A ještě má šanci propít se do pokročilého stáří, kdy mu bude úplně u prdele, že už je starý a že co nevidět zaklepe bačkorama. Protialkoholických příruček je tu habaděj. Mezi nejstarší patří bible a z prstu vycucaných desatero božích přikázání. Že se rouhám? No a co? Jestli si dám ještě jednoho panáka, můžu taky přihodit pár sprostých vtipů. Tak se do mě nenavážejte. Když tedy není nikdo, kdo by sepsal nějakou stručnou a výstižnou příručku o prospěšnosti chlastu, tak si ji napíšu sám. To budete čumět.

Třetí promluva o prospěšnosti pití

Zrovna sem koukal na něco v televizi, film, ke kterýmu napsal předlohu Stephen King. Kdysi sem o něm četl, že byl chudej a psal svý příběhy, který nikdo nechtěl, na psacím stroji položeným na klíně na schůdkách přívěsu, ve kterým bydlel. Jeden z prvních laptopů, ha ha. Tomuhle fóru rozuměj hlavně mladý, který uměj všichni anglicky. No prostě ten Štefan Král psal svoje příběhy, který nikdo nechtěl, ale nakonec je přece jenom někdo chtěl, a on je dneska milionář. A teď mi řekněte: Je to otázka talentu, nebo trpělivosti? Nebo v tom byla jenom posedlost bez ohledu na všechno ostatní, co se děje kolem? Já sázím na to poslední. 

Má to nějakou souvislost s chlastem? No to si pište, milánkové. Chlast vás totiž zbaví všech těch sraček, který vám komplikujou život. Mám na mysli hypotéku, manželku, děti, společenský postavení, prostě ty civilizační svěrací kazajky, který si všichni oblíkneme, když je nám nějakejch devět deset let a sundáme je těsně před kremací. Nebo možná v nich i hoříme v tý zatracený peci, v tý bráně do pekel. 

Někdo z vás po mně chtěl, abych mu něco vyprávěl o svým životě pod vlivem alkoholu, a já to teda dělám, protože sem nalitej a je mi to jedno. Abyste rozuměli, je mi jedno, co si o mně bude kdo myslet. Je mi jedno, jestli to, co říkám, někomu voní, nebo ne. Sem prostě upřímnej a otevřenej, protože všechny ty zábrany a zámky, který sem nasbíral cestou do tohohle věku, sou najednou mimo mý zorný pole, když do sebe naleju dostatečný množství alkoholu, jestli mi rozumíte. Odtud se taky vzalo to děsivý rčení: Nech ho, je vožralej. To je špatně, přátelé. Mělo by se říkat: Nech ho, tohle je vážně on. Ano, tohle je on. Vožrala? Ne ne ne. Originál. Přirozenost ani vidlema nepotlačíš, říká se. Nepotlačíš ji nikdy, ale schovat ji můžeš. A schováváš ji, protože musíš, abys obstál v soutěži, do níž si nešel dobrovolně, a jejíž pravidla vymyslel někdo, koho neznáš a nikdy nepoznáš. 

Je to soutěž, kde platí jenom vítězství. Ale to vítězství neurčujou žádný pravidla, ale vy sami. To je ten největší paradox. Ale taky to jenom vy sami oceníte, ha ha ha. Chtěl sem jenom říct, že rovnost lidí je blbost. Rovnost neexistuje. A neexistuje v celý přírodě. Smečku vede nejsilnější, přežije nejsilnější, nejdál dojde nejsilnější. My jako lidstvo si můžeme vymyslet trilion zákonů, pravidel a zvyklostí, ale ani to nejlepší z nich nikdy nepřebije zákony přírody. A my sme jenom savci. Lidi? Ano, tak si říkáme, ale ve skutečnosti patříme někam mezi delfíny a slony. A sme podřízený přírodním zákonům, které se odvíjejí od zákonů vesmíru, a jestli je eště něco nad tím, tak my to nikdy nepoznáme, stejně jako myš si nikdy neosvojí princip spalovacího motoru. Naše kapacita na to nestačí, tak si to kurva už přiznejme. 

Jestli je v někom nějaká posedlost, tak ji buď pustí ven, nebo ji v sobě udusí, ale pak musí počítat s tím, že se ten jeho život bude odvíjet dost blbě. A je fakt jedno, jestli je to posedlost mladejma holkama, takže si jednu z nich na pár let zavře ve sklepě, nebo psaním úchylných příběhů, který nikoho neohrozej, ale zároveň někoho ujistí v tom, že do tý lidský smečky patří, protože je tu ještě někdo, kdo je úchylnej stejně. Někdo kdysi napsal, že v přírodě není normální dobro, ale zlo. Teda to, co za zlo považujeme my, lidi. Což zní sice hrozně, ale v důsledku je to dost uklidňující, protože člověk, který si tohle osvojí, je každej den jenom příjemně překvapenej a má vlastně docela hezkej život. Myslím, že odtud braly generace před nám sílu k přežití. Zatímco vy – my – sme zhejčkaný pancharti, který si zasloužej to, co maj. A teď se omlouvám, ale du si nalejt konečnou dávku, která mě pošle do útlumu. Dobrou noc.

Promluva starého kořaly – druhá

Zaznamenal: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto: Creative Commons