Zastavte čas a poslechněte si Adelitu od otce klasické kytary Francisca Tárregy. Zní jako vzpomínka na někoho, koho jste kdysi znali a možná byste ho chtěli poznat víc – ale už je pozdě.
Kdybych neuskočil, autobusák by mě klidně přejel. Dvě holky s batůžky mě málem smetly z chodníku. Jen psi napínali vodítka a střídavě štěkali a vyli, zatímco páníčkové vysílali zmatené pohledy.
„Já na vás měla políčeno už dlouho, ale vy jste si mě nevšímal,“ vyrobila něco jako vyčítavý úsměv a vymáčkla si do pusy trochu Jesenky rovnou z tuby. Tohle byla změna – žádná donáška klobás a sýrů.
Tahle schopnost improvizace mu zůstala až dodnes. V nepřehledných a nenadálých situacích se cítil jako ryba ve vodě a pořád má pocit, jakoby sám na sebe shlížel a byl zvědavý, jak zareaguje.
Mlčky jsem položil bankovky na stolek a zvedl jsem před sebe ruce dlaněmi otočené k ní, jako bych se vzdával. Znervózněla a zapálila si cigaretu. Dvakrát potáhla a nabídla mi taky.
Muži mohou propotácet život v odporných zaměstnáních, kde se nechají tak dlouho ponižovat a mučit, až duševně ochrnou, pořídí si hypotéku, a po nocích pak polezou na své odbarvené manželky.
Hlavně neplavej daleko, ještě to neumíš… Kde máš kruh? Jak to, nevzal? Na co jsi myslel? Nic takovýho jsem neříkala. No tak budeš plavat bez kruhu… Neplácej tak těma rukama, hned se unavíš...
Nechci Beyoncé ani Venuši, vítězky Miss Universe mě nezajímají. Toužím po zástupu dvou set babiček se zkušenými upracovanými dlaněmi. S očima jiskřícíma ve vrásčitých soutěskách moudrosti.
Mezi dveřmi jsem se ještě podíval na klečící polonahou postavu se zatnutými čelistmi a pohledem upřeným k zemi – a pikovteřinu uvažoval, co pamětihodného ke své milované ženě pronést na rozloučenou.
Na dovolené v Rakousku jsme v uplynulém týdnu stihli s M vyrazit na tamní venkovské golfové hřiště „jen“ dvakrát. Hřiště fajn, byla jsem pouze lehce nesvá při pohledu na všechny ty seniorské flighty.
