Díky, přátelé. Vážím si toho, že jste mě vyzvedli mezi sebe. Doba potřebuje návrat k základním člověčím hodnotám a já rád uzavírám smlouvy podáním ruky. Jsem už takový.
Zevnitř do lebky tepaly ostré kameny, nejdřív slabě, pak silněji, jako by se zvíře chycené v jeskyni chtělo prorazit do kosti díry a vydrat se na svět. Na světlo. Jo, bylo tu světlo.
Vzhledem k tělesným proporcím ostatních břišních tanečnic byla nezvykle štíhlá. Pozoroval jsem ji, jak tančí, s jakou lehkostí vrtí zadečkem, až se jí rozezvonila zlatavá cinkrlátka.
Život je plný zklamání a je to celkem v pořádku. Bez strastí by chutnal jako jalový zákusek na talířku staré dámy, která už čeká jen na smrt. Skuteční muži by na smrt čekat neměli.
Nepřetržitý proud aut na ulici dělal neskutečný randál a rozdílná úroveň hlav znemožňovala jakoukoli konverzaci. Došli blíže do středu města a cestou narazili na dvě restaurace.
Večer mě vždycky dlouho hladila a šeptala, že jsem její miláček a má na světě jenom mě. Že nikomu jinému nevěří a nikdy ji nesmím zklamat. Denně mě krmila šunkou a v neděli pro nás pekla kachnu.
O něco jsem zakopl, možná o větev nebo mrtvolu, už nevím. Rozzuřilo mě to. Nešikovnost a rozbolavělé neposlušné tělo. Na stole jsem si všiml stínu vázy, sebral jsem ji a šlehl s ní o zeď. Mnohem lepší!
Šárka byla přírodní zrzka s extrémně světlou kůží posetou miliony drobných rezatých pih. Od dětství pro svůj vzhled dost trpěla a její submisivní povaha jí v tom moc nepomáhala.
Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten smutek není můj, ale mého otce, který zemřel, když mi byly tři roky a pouhé tři roky před mým narozením přišel do Ameriky.
Magda zírala na obrazovku, v ruce třímala mobil a v hlavě se jí honily myšlenky, kterých by se nejraději zbavila. Displej se rozsvítil a začala hrát znovu melodie. Magda vytřeštila oči.
