Martin Záklasník, někdejší velká ryba českého byznysu ve své nové roli uvažuje nad kouzlem i pastmi korporátního světa, nepřetržitým voláním změn i nad potupnými konci špatných leaderů. A hlavně o radosti napříč všemi generacemi.
V pražské JSP Art Gallery se ve výtvarných dílech Pauliny Skavové a Ivany Štenclové propojuje svět mytologie, lovu a smrti s tvářemi a životy konkrétních osob.
„Tak cos mi chtěl ukázat?“ pohodila hlavou, zvedla ruce a vyždímala si vlasy na nahá záda, „a co tady vůbec děláš?“ Mluvila tiše a rozhlížela se, kdyby náhodou.
Tento týden mě v tramvaji chtěli pustit sednout celkem třikrát. Nejprve mladá studentka, pak dva muži. A tak je čas na kosmetiku, kam jsem se vypravila na pražský Smíchov.
A zatímco leží s mrtvou matkou na mrtvé kůži na dohled od domova, jeho žena se ve stanu protáhne a na líných dlouhých nohách se vydá večerním šerem k jezeru.
Richard Bartyzal věřil, že je pouhý krok od objevu důkazů spolupráce mezi nacisty a Vatikánem. S přáteli chtěl najít osobní archiv Adolfa Hitlera a slavnostně ho odevzdat státu.
Nelíbilo se mu, že tu matku takhle nechává. Přijdou a přiletí zvířata. Tělo se má rychle spálit nebo zahrabat, aby se duch mrtvého mohl soustředit na další cestu.
Auta na elektřinu se z mnoha důvodů neprojíždějí zrovna růžovou alejí. Spousta problémů od výroby po nedostatek nabíječek, ale stejně: Někomu se to prostě hodí. Proč?
„Žít takhle sám musí bejt divný,“ zamyslela se při poslední návštěvě. Utírala si ruce od masážního krému a bylo jasné, že nemá na mysli mou opuštěnost, ale prachy a luxus kolem.
Zatímco zvíře se zdálo po smrti větší, matka se zmenšila. Po stranách hlavy a na krku měla hluboké rány po zubech, lebka praskla, tělo opustila spousta krve. Vzal ji do náruče, bledá tvář mu přepadla přes předloktí.
