Ve čtvrtek Vilemína požádala šéfredaktora o volno na celý víkend. Tvářil se kysele, ale  dal jí ho. Nemohl dost dobře odmítnout, protože Vilemína sloužila víkendy celý dlouhý rok. Měla na to nárok. A pak si myslel, že dělá něco pro její dobro. Viděl modré kruhy pod očima a pobledlou visící kůži na obličeji. Domníval se, že jí volno určitě prospěje. Vilemína nepřijala šéfredaktorův souhlas nijak nadšeně. Požádala ho jenom proto, aby si později nemohla vyčítat, že to nezkusila. Tajně doufala, že jí šéfredaktor volno nedá. On nemohl tušit, že za svůj zbědovaný stav vděčí tomu, že celou noc probděla. Až nad ránem se rozhodla, že udělá v rozumné míře vše pro to, aby Pavlovu návrhu vyšla vstříc. A když se to nepovede, svede to sama před sebou na nepříznivé okolnosti. Kdyby to ale nezkusila, vyčítala by si to do smrti.

Volno tedy měla v kapse. Teď už si ho bude muset užít, i kdyby Pavel couvl. Zabrblala něco jako díky a vypadla z kanceláře šéfredaktora. Pak odjela fotit. Vrátila se až kolem šesté. Nemyslela si, že by ještě dnes Pavla viděla. Končí přeci ve čtyři. On si ji ale našel. Dokonce na ni čekal. Chtěl vědět, jak se rozhodla. Kývla, že teda pojede. Vypadalo to, že má Pavel radost. Oznámil jí, že se pro ni staví v sobotu ráno. Pojedou vlakem a pak půjdou pěšky. Cesta trvá asi dvě hodiny. Přikývla. Srdce jí divoce bušilo. Přála si, aby Pavel už odešel, protože si byla jistá tím, že musí vidět, jak jí pulsují tepny. Pavel ale očividně nespěchal a v klidu rozvíjel teorie o tom, co budou ty dva dny vlastně dělat. Vilemína ho neposlouchala. Snažila se připravovat fotografie pro zítřejší vydání a nějaké vybírala ještě do sobotní přílohy. Z celého toho vyprávění o Pavlově chatě se jí v hlavě motala dokola jenom jedna věc: Budou tam spát. Stráví, poprvé v životě, noc s mužem. A i kdyby k ničemu nedošlo, bude spát v jednom domě, možná i v jedné místnosti s cizím člověkem. Nevěděla ani, jestli v noci třeba nechrápe, nebo nemá jiné nectnosti, o kterých neví a o které se z pochopitelných důvodů pramálo zajímala. Tak tedy pozítří. Pavel se konečně rozloučil. Vilemína se unaveně sesula na židli a hlavu si opřela do dlaní. Po chvíli se zvedla a šla se opláchnout k umyvadlu. Byla k smrti unavená a s vypětím všech sil se odplížila domů. Bez večeře a bez hygieny se svalila na postel a usnula hlubokým spánkem. Probudila se pozdě v noci zimou. Ležela oblečená na pokrývce, ruku měla přeleženou. Potmě se svlékla a zalezla pod peřinu. Okamžitě usnula. Nad ránem se jí zdálo, jak je s Pavlem sama v nějaké chatě. Pavel ji svléká a když je úplně nahá, otevře dveře. Venku stojí všichni zaměstnanci vydavatelství a smějí se jí. Pavel na ni hledí tím svým jemným pohledem a pak se dá do smíchu také. Probudila se celá zpocená. Bylo jí nevolno od žaludku tak silně, že musela jít na záchod. Došla na poslední chvíli a začala mohutně zvracet. Zbývala hodina do doby, než obvykle vstávala. Odešla do koupelny, osprchovala se, pak si vyčistila zuby a šla si ještě na chvíli lehnout. Znovu usnula a probudila se, když budík ukazoval deset hodin. Rychle se oblékla a odjela do práce. Výjimečně o nic nepřišla. V redakci skoro nikdo nebyl. Na stole vedoucího vydání si vyzvedla pokyny k tomu, co má fotit, a šla po své práci. Chvíli přemýšlela o tom, že se na všechno vykašle a Pavlovo pozvání odmítne. Odjede někam mimo město, v neděli se vrátí a  život půjde dál. Když ale Pavla potkala odpoledne na chodbě, něco se v ní sevřelo a rozbušilo se jí srdce. Pavel na ni kývl a zahalekal: „Tak zítra v osm.“ Pak odplul. Měl naspěch. Vilemína za ním hleděla a pak si uvědomila, že spolu s ní hledí ještě dva redaktoři. Naneštěstí slyšeli Pavlovu pobídku. Během několika minut si celé vydavatelství šuškalo o tom, že má Vilemína rande. Dokonce i šéfredaktor nechápavě vytřeštil oči na práskače, který mu tu zprávu donesl. Pak řekl – No tohle – a ještě pět minut nebyl schopen nic dělat. Vilemína zatím proklela celý svět a byla ostřejší než kdy jindy. Nikdo se neodvážil na nic zeptat, nikdo se nedopustil té nepředloženosti, že by na její adresu zavtipkoval.

V sobotu se Vilemína vzbudila už v šest hodin. Důkladně se umyla a pak se snažila, poprvé po více než deseti letech, něco udělat se svým obličejem. Po hodině a půl toho nechala. Umyla se znovu a s tvářemi rudými jak ředkvička od neustálého líčení a odličování se dala do oblékání. Na nic se netěšila a modlila se, aby už ten zpropadený víkend měla za sebou. Chvíli v sobě ještě živila naději, že Pavel nepřijde, ale nestalo se tak. Deset minut před osmou se ozval zvonek. 
Pavel stál skutečně přede dveřmi. Měl na sobě sportovní oblek a na zádech zánovní batoh. Na krku mu visel fotoaparát. Vilemína vyšla ven. Vzala si sportovní tašku, do které naskládala vše, co si myslela, že by mohla potřebovat. Pavel jí galantně nabídl, že jí pomůže brašnu nést, ale odmítla. Šli mlčky k nedalekému nádraží. Pavel se několikrát pokoušel o konverzaci, ale narazil na krátké a úsečné odpovědi. Vilemína nevěděla, jak se má chovat, co má říkat, a tak se bránila. Teprve když usedli ve vlaku, to z ní vyjelo: „Pavle, co má tohle všechno znamenat? Proč jedu s vámi na chatu? Proč jste mě tam pozval? Co od toho čekáte?“ Pavel se tvářil zmateně. Jako by nechápal, co po něm Vilemína vlastně chce.

Pak začal s koktavým vysvětlováním. Že v ní poznal citlivou duši. Že mu nejde o nic jiného, než příjemně strávený víkend na chalupě, kam nerad jezdí sám. Že ji nechtěl nijak urazit, ale zdálo se mu, že je sama. On se také cítí sám, a tak nějak hledal přirozeně oporu u ní. Vilemína na něj chvíli hleděla.  Pak na něj udeřila. „Copak nemáte nějakou partnerku? Holku, děvče, snoubenku, prostě ženský protějšek?“ Pavel se najednou ocitl v rozpacích. Nevěděl, co má říci. Vilemína si uvědomila, že byla zbytečně ostrá. Pavel jí přeci nijak neublížil. Pozval ji na víkend, ona přijala. Teď sedí ve vlaku, který je odváží někam do hor a ona nemá právo na něj útočit. Přece kdyby nechtěla jet, nemusela jeho nabídku přijímat. Omluvila se. „To nic,“ pokrčil rameny Pavel. Najednou vypadal jako uličník přichycený při činu. „Já moc na holky nejsem,“ dodal téměř šeptem. Vilemína nevěděla, co si má o tom myslet. Že by byl vážně homosexuál? Co ale ta aféra s ředitelovou sekretářkou? Pavel jako by jí četl myšlenky. „Odjakživa jsem byl orientovaný spíše na vlastní pohlaví, ale tak nějak jsem se tomu bránil. Měl jsem několik vztahů se ženami, ale pokaždé z toho byl nějaký malér.“ Soukal to ze sebe jen s největšími obtížemi. Vilemíně se najednou neudělalo dobře. Uvědomila si, že si ji vybral pro to, že je tak odpudivá. Že s ní nechce mít poměr, že se ní nechce vyspat. Chce jenom parťáka, od kterého nehrozí žádné nebezpečí. Chlap by ho sváděl, u atraktivní ženy by cítil povinnost svádět ji. S Vilemínou se nemusel obávat ničeho. Nebyla taková mužatka, aby mohla hrát roli muže a jako ženu ji brát také nemohl. Najednou zalitovala, že s ním někam jela. Teď bude muset trávit dva dny vedle ztraumatizovaného hermafrodita, který nechce být sám. „Nechci, abyste si to nějak mylně vysvětlovala,“ ozval se Pavel. Začínal tušit, co se jí asi honí hlavou. Vilemína jenom odmítavě zavrtěla hlavou. Do hovoru jí nebylo. Pavel když viděl, že řekl něco, co asi neměl, se také stáhl do sebe. Dlouhou chvíli jeli mlčky. Vilemína přemýšlela a začínala vidět na celém vztahu jedno pozitivum. A sice, že by opravdu nemusela zůstat na ocet. Oba byli nezávislí, oba měli své problémy, které je oddělovaly od normálního světa. Co kdyby naopak ten vztah sloužil k uspokojení osobních žádostí a uklidnění soukromého života? Vilemína poznala samotu příliš detailně a rozhodla se vyzkoušet Pavla jako partnera. Nakonec vrátit se do své ulity může kdykoli. Aby trochu odvrátila účinky svého chování, začala se vyptávat Pavla na jeho fotoaparát zavěšený na krku. Pavel to pochopil jako ruku nataženou k usmíření a chytl se. Za chvíli si už povídali jako staří známí. Nebezpečí bylo zřejmě zažehnáno.
Vlak zastavil na malém nádraží a oba vystoupili. Byli poslední cestující ve vlaku, ale ten přesto pokračoval ještě dvě stanice na konečnou. Vydali se pro Vilemínu neznámou cestou kamsi do vršků. Šli lesem a pak přes louky, až dorazili na jakýsi hřeben. Tam stála malá chaloupka. Pavel Vilemíně líčil, jak k ní přišel. Umřela mu teta, která chaloupku zdědila po svém bratrovi. Ten pásl na horách kozy a zemřel sám, obklopen sudokopytníky, bez jakýchkoli příbuzných vyjma sestry. Měl podobný problém jako Pavel, ale v té době se soužití s mužem příliš nenosilo, a tak své pudy ukájel s nejstatnější kozou. Vilemíně se na celé historce zdálo něco směšného. Bála se ale, aby se Pavel neurazil, a tak to nedala příliš najevo. Najednou jí bylo docela dobře a poprvé po dlouhé době se cítila uvolněná. 

Předcházelo
Pokračování

Text: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto: Wikimedia Commons/Edgar Degas – volné dílo