Na následujících pár týdnů (tahle kronika neoplývá přesnými časovými souřadnicemi) se navzdory složitému začátku dostavilo nejpříjemnější, nejprožranější a pochopitelně nejušukanější období, jaké kdy zažil.
Když ráno přicházeli do tábora a překračovali spící těla v nejrůznějších polohách, nakonec se přece jen cítil jako vítěz. Patří mezi muže, bude s nimi lovit a ukáže, že dvojitá kořist nebyla náhoda. Dostal ženu. Sice za zvláštních okolností, ale k jeho vykloubenému životu to docela sedělo. U ohně ležely oba oštěpy. Jeho vlastní dlouhý i ten hlínou pomazaný klacík po otci. Sebral je ze země a šel k ženině stanu. Postavil ho její mrtvý muž. Pamatoval si, jak ho přinesli z lovu už mrtvého s potrhaným a rozdrásaným tělem – velká šelma z jeskyně. Jejich žena pak vyhrabala díru na okraji lesa a pak tělo posypala hrudkami červené hlíny.  

„Tady spát nemůžu. Jeho duch by…“
„Nemůžeš,“ souhlasila, škubla hlavními tyčemi a na třetí nádech ležela na místě změť kůží a dřevěných větví.
„Tak,“ řekla spokojeně a dala si ruce v bok.
Do večera postavil nový stan na stejném místě, z lesa přinesl další mladé kmeny a použil i ty, na nichž přitáhl svá dvě zvířata. Spojoval dřevo s kůžemi a suchým rákosem od jezera, jako by to dělal celý život, a taky že dělal, stan vždycky stavěli s matkou, zatímco otec mezi prsty protlačoval hlínu. Teď se to hodilo, nepotřeboval pomoc od nikoho a žena se mohla tvářit spokojeně, protože součástí výbavy se stala i kožešina z šelmy a prasete, jehož maso ještě nestačilo opustit zadky místních obyvatel.

Unavení a celodenně rozespalí po žranici a chlastačce už ho nechtěli zabít, vůbec ne. Zatím ne. Vlastně je to docela lovec, ne? Tolik masa, ne? A bude další, ne? Spousta dalších, ne? Když ho vzali mezi sebe tak nějak, ne? A dravčí lebka samozřejmě nad vchod, aby bylo jasné, kdo tu bydlí. Navrhla. Souhlasil. A pak navrhla ještě něco jiného a on znovu souhlasil. Souhlasil a pomyslel si, že život dospělých mužů je nakonec docela snadný. Hodně spát. Nosit mrtvá zvířata. Šukat. Ne pořád, jen někdy a protože slavnost skončila, jen s touhle ženou, což mělo své výhody a na nevýhody nezbylo dost času.

Po několika dnech, když se s ostatními muži vracel z lesa a nesl své mrtvé zvíře, dar od Pána všech tvorů nebo jak tomu asi mohl říkat, pocítil něco jako… Ne. Opravdu? Chvíle spokojenosti? Všechno bylo na chvíli v pořádku? Svět byl velký, dopředu, dozadu i do stran, nahoru a dozajista i dolů. Do světa duchů mrtvých s tenkýma rukama a nohama, ale dalo se v něm žít. Stačilo být silný, rychlý a učit se nové věci. Samozřejmě nezapomněl na matku a otce, šel za nimi hned ten první večer, ještě s nohama od jezerního bahna. Otec nevypadal zdravě, po té rvačce a pěně u pusy a vůbec, ale on zdravě nevypadal nikdy.

Nechal se obejmout od matky. Usmívala se a znovu se vyptávala na lov.
„Ne, nebolelo to… Nebál jsem se… Nejdřív prase, pak šelma… Vysoká skála…“
Otec se taky usmíval. Neptal se na nic, ale to už teď nevadilo. Oba patřili do jiného světa. Dětství skončilo. To bylo moc dobře. Odplynulo jako zvířené bahno v řece a on přežil. Bylo mnohem nebezpečnější než lov na prasata a ještě větší zvěř. Dítě nemůže nic. Muž může všechno. A on teď může všechno.
Otec stál v šeru, na místě, kde mu před pár dny nabídl svou figurku a on ji rozdupal a pak ho málem zabil. Tady to bylo. Tady se pak připravoval na svůj lov a dostal od otce tu větvičku dobrou tak na drobnou zvěř se spoustou kostí a žádným masem.

„Něco jsem udělal, pro tebe,“ řekl otec a podal mu dvě hliněná zvířata na sobě propíchnutá dvěma klacíky. Otevřené tlamy se zuby z rozdrceného bílého kamene, oči z červeného, srst vyškrábaná do hlíny mnoha vrypy, napjatá těla. Vypadala ještě víc než skutečně: děsivě, nebezpečeně, zvlášť přikrčená šelma s drápy zatnutými do prasečího těla. Živá zvířata z hlíny, nic takového ještě neviděl, bylo to jako kouzlo. Možná v nich žijí duchové skutečných zvířat, otec je dokázal přivolat. Podíval se na něj a zpátky na zvířata, kývl a opatrně je převracel v dlaních.
„Ještě…tohle,“ pokračoval otec, otočil se, vzal cosi z podlahy a když se znovu narovnal, držel v rukou lidskou postavu s rozpřaženýma rukama.
„Postav to sem,“ ukázal k udupané zemi a pak si oba klekli nad zvířata velká jako polovina paže a on vzal hliněného muže a s vlasy po ramena, malou kožešinou kolem pasu, vyhlazeným tělem a jedním okem z modrého kamene a druhé z hnědého a provlékl oba klacíky děrami v rozpřažených rukách.
„Moje vlasy,“ zasmála se matka a ukázala na hlavu hliněného lovce, který právě teď, s jedním kolenem pokrčeným, přistál na hřbetě šelmy. Teď právě doskočil, teď se to stalo, tohle byl okamžik, kdy se všechno změnilo.

Pamatuju si náš společný úžas. Ten polochlápek byl normální Michelangelo zdejšího údolí a možná i světadílu. Žádná nahrubo uplácaná tvář, ale detailní podoba včetně nosních dírek a soustředěním svraštělého obočí, sevřené rty, vyrýsované svaly a napjatý krk. Tady na terase by mi to udělalo parádu. Nebo možná spíš na krbové římse, nad ohněm, jako připomínka starých jednoduchých časů, po nichž se mi už v životě tolikrát zastesklo. Škoda, byl bych pečlivý jako obsedantně kompulzivní kurátor výstav diamantových řezeb. Škoda, škoda, škoda, protože:
„Já?“ podíval se na otce.
„Ty.“
„Je moje?“
„Líbí se ti?“
„Hodně,“ odpověděl z průsečíku obdivu, radosti a vzteku. Otec si chtěl vzít jeho vítězství. Ovládnout ho a schovat do hlíny. Udělal to ale dokonale.

„Je tvoje,“ odpověděl a vstal.
Přikývl, ještě chvilku si zblízka prohlížel svou tvář, pak opatrně vzal zvířata a sebe a odnesl na svou novou základnu. Nebyla tak docela jeho, ale stejně brzy odejdou. Na příštím tábořišti si postaví svůj vlastní. Pro sebe a pro ženu. Tuhle nebo jinou.
Seděla před vchodem na zemi a čistila ryby. Jako vždycky předtím, vybavil se mu nekonečný řetěz výjevů s ní. Chodí, loví, čistí ryby, jí, tančí, sype červenou hlínu na mrtvolu muže, zavírá oči při obřadech, sleduje ho, nechá se srazit na zem, mluví u ohně, volá tu, která vidí ve tmě, a teď tu zase čistí ryby.

„Vezmi si,“ podala mu proužek masa, a pak si všimla, co přinesl.
„Od otce?“
Přikývl a postavil svůj skok na zem.
„Hmmm,“ řekla. „Umí to. Jsi to ty.“
Tohle nechtěl slyšet. Vzal sochu a odnesl ji do stanu, nechtěl, aby někdo viděl, co otec udělal, pořád mu připadalo, že mu něco z jeho vítězství vzal. Svou chvíli zažil sám jen pro sebe, už skončila a nemůže se zopakovat. Tahle ale trvá a všichni vidí, že je to on. Zabít dvě zvířata najednou je velká věc, ale může to dokázat i někdo jiný. Tohle ne. To umí jen jeho otec a možná mu pomáhají duchové. Jeho malý dvojník měl kolem pasu proužek kůže, povrch těla dokonale propracovaný včetně vystouplých žeber. Bylo to skutečnější než skutečnost, trvalo to jako kouzlo. Položil výjev ke stěně a chvilku bojoval s touhou ulomit si hlavu, ruce a nohy a zbytek rozdupat.

Vešla žena a položila mu ruku na rameno: „Zlobíš se?“
Nevěděl, co říct, tak mlčel. Dřepla si k drobným hliněným tělům a pečlivě si je prohlížela. Podráždilo ho to.
„Je to jen hlína,“ řekl vztekle. „Já ulovil zvířata. Zvířata s krví. Bránila se. Hlína se nebrání.“
Podívala se na něj a zasmála se.
„Hlína se taky brání. Tvůj otec ale ví, jak ji přemoct. Ví přesně, co udělat, stejně jako lovci.“
Řekla to schválně? V nohách mu začalo brnět a cítil, jak mu tuhne krk.
„Víš toho o otci hodně,“ ovládl se a udržel hlas dokonale klidný.
„Něco,“ pokrčila rameny a dodala s lehkostí, jako když list dosedne na vodní hladinu: „Taky jsem s ním byla v jezeře.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 105: Sto tisíc let nestydatých plamenů

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Lovis Corinth – Bakchanálie
Ikona: MV a Unsplash