V nepřestávajícím mužském řevu zaniklo několik vzdychnutí zklamaných žen, které se v duchu musely rozloučit s tělem vítěze. Ani jemu nebude stačit jen tak si ukázat. Přijde tak o velkou hojnost, kterou chlap v tomhle zpoceném, krvavém a složitém světě zažije jen párkrát za život a někdo taky nikdy. Ukradli mu ji, to jo, ale ve srovnání s vynalézavým mučením, kterému právě unikl, ještě nedopadl tak zle. Nestydaté plameny olizovaly čím dál víc nahých těl a žena s liščím profilem se na něj poprvé doopravdy usmála. A v tom úsměvu bylo podivné vítězství a ještě něco mnohem důležitějšího, co měl teprve zjistit, a já s ním. Přišla k němu, zakrvavenému a tukem zabijácké šelmy umaštěnému tvorovi uprostřed směrů, a vzala ho za ruku. „Budeme potřebovat vodu a větvičku jehličím,“ řekla a vytáhla z ohně hořící klacek. A pak kývla hlavou k lesu, k jezeru, pryč od společného ohně a k novému směru pro něj, pro ni, pro všechny.

Tma je domov číhající smrti a větev nemohla vydržet dlouho. Na tom ale nezáleželo. Hojnost byla pryč. Nestačil si ani urvat dost masa ze zvířete, které sám zabil. Odváděla ho, jako když ženy při stěhování tábora odvádějí malá zvířata a nechávají je naživu, dokud někdo nedostane hlad. Nebyly to jeho kroky ani směr, a to znamenalo, že dnešní skok ze skály a dvojitý zásah oštěpem nakonec nevyšly, i když to odpoledne vypadalo tak nadějně. Za ruku ho ale držela jemně a několikrát ho pohladila po předloktí a jindy po zádech. Cítil v těch dotecích vzkaz, říkal něco jiného než že by měl umřít. Ženy nejspíš budou zvláštní, nebezpečné a nepochopitelné, když se dokážou tak rychle měnit, myslel si a nechal se vést mezi stromy s nejasným pocitem, že takové proměny se už jednou zúčastnil. Ať už ale všechny ty proměny a dozvuky nerozluštitelných vzpomínek znamenaly cokoli, jedno je jisté – za chvíli poprvé zažije, co vždycky viděl z povzdálí, když si dvojice hrály na zvíře se dvěma hřbety nebo do vzduchu trčela dvě ženská kolena. V záři ohýnku z větve si všiml, že žena si pomalovala obličej čarami u očí a pusy a vlasy si rozdělila do několika propletených copánků a s konečky namočených v hlíně a zašpičatělých jako krátké šípy. Navíc byla cítit medem a pryskyřicí jako letní ráno v lese. Jo, dnes v noci se změní on, to je jistá věc. Nakonec si trochu hojnosti urve, bude sedět mezi muži a časem všechna ta nejistota zmizí. Život se zjednoduší, lidé ho vezmou mezi sebe a zároveň mu dají pokoj, takhle to určitě bude, jinak po tom skoku a dvojité kořisti nepřijde žádná odměna, a to by bylo stejně špatné jako stát sám uprostřed směrů.

Pořvávání, hekání, ječení, vzdychání a jiné projevy skupinové zábavy slábly, vzduch navoněla bahnitá jezerní voda a zbytky ryb rozházené po břehu. Žena hodila hořící větev do malého ohniště a probudila plameny, musela předem nanosit dřevo, věděla, že přijdou. Byl zvědavý, co všechno ještě připravila, ale zároveň viděl, že takhle to být nemělo. Tohle je jeho noc, on si měl vybrat, koho si odvede někam do stínu poblíž hlavního ohně, mohl si vybrat, jakou by chtěl, a všechny by musely poslechnout. Tuhle jedinou noc by musely dělat, co chce on. Vytrhl jí ruku a s pocitem, že aspoň něco by mohl rozhodnout sám stejně jako zvíře ve stádu si aspoň vybere strom, pod kterým se vymočí, jí s mně dobře známým dětským vzdorem oznámil, že jde do jezera spláchnout ze sebe všechny ty sračky.

Zasmála se, jak jinak. Julie to dělávala stejně a dokonce si stejným gestem zakrývala pusu, i když díky péči moderní dentální hygieny měla chrup v mnohem lepším stavu.
Tenhle druh smíchu účinkuje vždycky stejně: musel přemoct touhu odvléct ji do hloubky a držet pod vodou, než by sebou přestala škubat, ale ještě než mu hladina objala stehna, uklidnil se. Vlastně ani nebyla taková tma. Noční slunce vydávalo bělavé světlo a jeho odraz na vodě vypadal dospělejší, větší a chlapštější než posledně. Možná si někdo myslí, že mu pomáhali duchové, ale on ví, že ne, že to dokázal sám. Úplně sám, zvládl všechno, co měl a dvakrát víc. Splnil úkol a tohle je nakonec jeho noc, takže se otočil a udělal to, co jsem měl mockrát udělat i já.
„Hej,“ zavolal na břeh. „Pojď sem.“
Vstala od ohniště a snažila se pohledem proniknout tmu.
Plácl dlaní o hladinu: „Pojď sem ke mně!“

Znělo to jako hluboké zaštěknutí, jako zavrčení velkého zvířete, aspoň tak jsem to tehdy slyšel.
Chvíli stála a pak ze sebe shodila pás kožešiny kolem boků, v záři nízkých plamenů viděl zřetelně každý záhyb těla, zatímco on pro ni zůstával ve tmě a to bylo dobře. Chvíli, kdy ho poslechla a nahá vešla do vody, si pak ve zbytku svého krátkého života mockrát připomněl jako jejich první skutečné setkání. Přestože ji znal celý život, viděl ji každý den, věděl, že přišla o muže při lovu, že umí spojovat kožené kousky řemínky, že někdy chodila lovit s muži, že si uměla postavit svůj stan, že z jezera vytahala hodně ryb, že ze sebe nikdy nevytlačila dítě. Nikdy ji ale tak docela neviděl, protože byla starší než on. Ne tak stará jako matka, ale když si ještě hrál s otcovými figurkami z hlíny, ona už dávno lovila a dělala důležité věci a teď na ni zavolal z vody a ona poslechla a šla.

Tohle bylo jiné než ráno, než odpoledne, než večer a teď vcházela do jezera a kolem kolen se jí dělaly vlnky a pak kolem stehen. V oranžovém světle ohně a opatrné záři nočního slunce omládla. Jak se k němu mělčinou blížila měkká silueta, začínala se prolínat s jeho představami stejně jako když Julie pouštěla teplý déšť v obřím sprchovém koutě své luxusní koupelny a střídavě tiskla na mléčné sklo zadek a prsa, dokud jsem se k ní v té zmenšené tropické bouřce nepřidal.
Teď čekal stejně jako kdysi já na mramorových deskách a chvíle těšení na velmi důležitý úkon později nepřesně a tendenčně nazvaný šukání nebo dokonce milování nemluvě o mnoha jiných nevýstižných alternativách se prodlužovala a sílila s každým jemným zašplouchnutím vodní hladiny. Jak se blížila z dosahu ohně, její tělo temnělo a zároveň se zhmotňovalo a siluetu a všechna oblá místa a jemné stínování mělo teď na starosti noční slunce. Konečně došla až k němu, nebezpečně a dráždivě blízko a nechala ho, aby jí opatrně a toporně položil ruku mezi prsa, protože rovnou na bradavky si netroufal.

Pod kůží ji tlouklo srdce jako všem živým tvorům. Jako jemu a rybám v jezeře a zvířatům v lese kolem, jako ještě ráno jeho dvojité kořisti než skočil a tahle srdce zastavil. Je silný a má moc zastavovat srdce, teď s rukou na ženském hrudníku si to uvědomil jasně jako ještě nikdy. Mohl by umlčet i tohle, za všechno, co ráno, v poledne a večer slyšel. Mohl by zastavit její srdce a jazyk a myšlenky a pak tělo zatížit kameny a zbytek nechat na rybách. Na pár okamžiků s tímhle nutkáním znovu bojoval a žena to možná poznala, protože zaklonila hlavu a zavřela oči. Nechal ruku na srdci a druhou dlaní jí jemně sevřel krk – dokonalý okamžik pro útok. Trval by jen chvíli, dokud by hladinu nepřestaly rozrážet bubliny. A pak, pak by bylo ticho, stejně jako když kdysi dávno zmizela nějaká docela jiná žena a on pak šel sám lesem a tělem mu projel oštěp a pak mu zakryl oblohu kámen, taková zvláštní představa, taková divná myšlenka z jiného, starého světa. Ticho ale nebylo dobré a to dnešní by bylo ještě horší. Díval se do zavřených očí a na nataženém krku si všiml dalšího znamení srdce tep-tep-tep a najednou ho ta násilná představa vyděsila. Má v sobě opravdu ducha smrti? Žena přivírala oči a čekala jako malé rychlé zvíře na stromě se dvěma větvemi. Jedna znamenala smrt, tu druhou neuměl pojmenovat, ale musel si vybrat pro ně pro oba, musel celou svou sílu a krvavé představy a křivdy a vítězství a vůbec všechno na jednu z nich nasměrovat a nové proplést se starým. A když to nebude smrt, bude to něco stejně silného, jako vodopád, jako velký oheň požírající celý les.

Uvolnil stisk ruky a zajel prsty mezi copy s hliněnými špicemi. Otevřela oči a podívala se na něj nahoru, tmou problikly oči jako párek bílých ptáků. Spustil ruku z vlasů na krk a pak na rameno, sklonila hlavu do strany, jako by chtěla zůstat v přitažlivosti jeho dlaně. A pak mu vzala ruce, nejdřív si je přitiskla na prsa, a pak ho provedla po celém povrchu planety jejího těla, abych tak řekl, a byla pro mě čest cítit na svých vlastních dlaních vzdálenou ozvěnu jeho cesty. Když skončila, vypravila se sama na cestu po jeho těle a přímo tam vodě nabídla nočním rybám, ptákům, hmyzu i slunci nevšední kulturní program, když se mu přímo tam ve vodě pověsila na krk a oběma nohama obejmula pas. Voda ji nadnášela, takže stačilo držet ji za zadek a pomalu nadzvedávat a spouštět jen tak hluboko, aby se spojení nepřerušilo. Poslali takhle na jezero spoustu vln. Z pomalého pošplouchávání postupně zrychlovali a zvěř i náhodní pozorovatelé léčivého obřadu zaznamenali spoustu bublin a nakonec dokonce pěnu, když se jezero kolem jejich pasů proměnily v horskou řeku. Zvuk zpěněné vody se smísil se vzdycháním, hekáním, funěním, a vůbec sólovou verzí představení odehrávajícího se tou dobou u ohně.

Tohle byl ale docela jiný zápas. Zatím ještě žádné zvíře se dvěma hřbety, ale vzájemný pohled do přivřených očí, které se brzy rozšířily v jediném gejzíru vody, křečí a slasti, která byla přinejmenším pro něj úplně nová a když skončila, na krátkou chvíli se objevila i smrt maskovaná za vpád osamělosti. Odnesl ženu ke břehu pořád ještě ve spojení, to pomohlo, pořád ještě byli dvojtělo, dvojitá kořist nějakého mnohem většího nehmotného zvířete. Odpojili se až na mělčině a zůstali ležet na hliněné pláži s nohama ve vodě. Oheň se zatím rozhořel, cítil jeho teplo ve vlasech a na ramenou. Žena oddychovala a rozšířenýma očima prosvětlovala tmu. Tělo mu ztěžklo, všechno se zdálo daleko – dnešní lov, ráno, večer u ohně i žena vedle něj. Žena, která se ho dnes pokusila zabít.

„Lovil jsem sám, nikdo mi nepomáhal,“ řekl.
„Já vím,“ odpověděla a dál propalovala tmu.
„A nemám v sobě ducha smrti. Ta, která vidí ve tmě, mluvila špatně.“
„Já vím,“ zopakovala. „Má ráda řemínky a věci z kůže. Dala jsem jí hodně dárků a dlouho s ní mluvila, aby se tohle mohlo stát.“
Posadil se a díval na tu záhadnou, proměnlivou a nepochopitelnou ženu. Někde v hloubce jí začínal pomalu rozumět a já už teď z výšin svého těžce nabytého pochopení na hoře času naprosto přesně chápal, proč se tolik snažila, aby teď mohla ležet s nohama ve vlažné bahnité vodě.
„Ale proč?“ přece jen se zeptal ze svého nepatrně vyvýšeného údolí.
Konečně vyrolovala pohled ze tmy a zadívala se mu do očí.
„Vlastně nevím. Prostě jsem musela,“ vydechla tu nejpřesnější odpověď, jakou jsem kdy slyšel. Kdyby takhle mluvila Julie, mohli jsme si ušetřit spoustu zbytečného trápení, ale protože potřebovala mít ve všem zřetelnou a pečlivě zdůvodněnou pravdu, náš příběh dokulhal až k dnešnímu dni.
„Musela…“ zopakoval zmateně a unaveně, nic určitějšího říct nemohl a nikdo by to po něm neměl chtít. Takže mi dovolte, abych ze své dnešní pozorovatelny na terase s podlahou z tropického dřeva dopověděl za něj: „Já vím, miláčku. Naprosto chápu. Jinak to prostě nešlo.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 104: První popleskávání zadnic

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Matias Argudín – Moře
Ikona: MV a Unsplash