Ta, která vidí ve tmě, se opravdu snažila, a nakonec se z té námahy zhroutila k zemi. A když se zvedla, cosi dlouho šeptala starému muži, protože on jediný měl právo svému malému světu sdělit její vzkaz. A čím déle ta, která vidí ve tmě, mluvila, tím víc se při pohledu na vítěze a ženu s parožími bradavkami usmíval. Skoro byste řekli, že se už těší, až se její čarodějný nález prolne do skutečnosti. A ještě než se dostaneme k podrobnostem, prozradím vám jedno: Bude se to tady pářit. A fest. Jenže úplně jinak, než si tehdy představoval. Ke štěstí i k hrůze všeho, co jsem s Julií ještě musel prožít.  

Když se závoj z řemínků dotřásl, šeptání skončilo, a ta, která vidí ve tmě, v ní zase zmizela (samozřejmě s kusem masa, který si nezapomněla odříznout z voňavé hroudy odložené u ohně), starý muž se s plnou vážností plácl do kolen a vstal. Odkašlal si a zadíval se na původce dnešní hostiny a výbojnou vypravěčku historek o obyvatelích záhrobního světa.
„Ta, která vidí tmě, říká, že zvířata ulovil dobře. Ulovil je sám. Duchové mrtvých byli blízko, ale ulovil je sám. Viděla něco,“ obrátil se k liščí ženě, „ale ne všechno“.
Mezi přísedícími to rozpačitě zahučelo, někteří už v mysli přibrušovali své nožíky, aby je mohli ve spravedlivém trestu zaseknout do vítězova těla. A taky už chtěli mít konečně jasno, protože tenhle přírůstek mezi muži nebyl jako oni, v tom měly jelení bradavky pravdu.

„Ve svém těle ale nežije sám. Proto má jedno oko ze země a druhé z oblohy,“ pokračoval starý muž a následovala další nespokojená hučivá změna nálady jako ozvěna pocitu „no tak vidíte“. Definitivní rozsudek se ale blížil.
„Tahle nemoc se může vyléčit,“ pokračoval lovec. „Barvy zůstanou, duch odejde.“
O kom to vlastně mluvil? Bylo to jako noční divadlo bez jasné hranice mezi herci a publikem. O kom mluvil? O něm? O mně? O nás? Když jsem se v noci před Juliiným příchodem téhle scény nedobrovolně zúčastňoval, právě tady jsem se chvíli zdržel a později si tu větu mockrát připomněl. Zvlášť teď, když tu sedím ve svých nejskvělejších barvách a jediné, co musím, je hodit dopitou láhev sicilského sorenta do koše se sklem. Barvy zůstaly, Julie odešla, duch zůstává a v téhle jediné chvíli všechno končí, ale v žádné jiné ne. Tehdy u ohně jsem ale ještě nemohl pochopit, kdo je na odchodu a kdo přichází, viděl jsem jen, jak sebevědomě se ta liščí ženská tváří. Jako nějaká zatracená dramaturgyně příběhu všech, v němž ostatní hrají, aniž by věděli koho a proč.

Starý lovec měl ovšem výbornou náladu a zahájil později nejoblíbenější a nejnapodobovanější část svého projevu.
„Barvy zůstanou,“ zopakoval, „ale duch odejde, protože se bojí žen. Takhle to řekla Ta, co vidí ve tmě. A nejvíc se bojí ženy, která vidí i ve dne. Takže…“ vstal a řekl nahlas, aby brusiči nožíků nic nepřeslechli: „Tahle noc bude pokračovat jako vždycky.“  Což znamenalo, že se bude pokračovat v žraní, trhání masa od kosti, ženy přinesou kožené měchy s pitím ze zkvašeného zrní a samy si cestou pořádně loknou, aby měly dost sil až do rána. Konec kluka, počátek muže. Stačí si ukázat, tuhle jedinou noc si stačí ukázat, jinak tělesné styky kromě rvaček podléhají přísným pravidlům, protože dětí nikdy nemůže být o moc víc než mrtvol.

„Joooaaauuuhh!“ ozvalo se po počátečním váháním způsobeném přece jen příliš náhlou změnou atmosféry. Místo popravy a smrti všeobecné páření – to nakonec nezní tak špatně, co, vy umounění vrahouni? Takové pomalé i rychlejší zabíjení ducha v lidském těle by mohla být taky zábava, ale kdo si nakonec rád neužije? Samozřejmě kromě postarších a poruchových těl, která si ale můžou bez obav naprat břicha pečenými pozůstatky monstrózního vepře a zapít je prapivem s koženou příchutí. Ale pardon, ještě než začneme, starý muž by rád přetlumočil ještě jeden vzkaz od ve tmě vidoucí kouzelnice nebo kdo to vlastně byl: „Noc bude pokračovat jako vždycky,“ vložil lovec do chvíle ticha mezi všeobecným stále radostnějším řevem, „jen jedna věc bude jinak.“ Řev se mírně ztlumil, ale vážně jen trochu, protože už těch změn a novinek bylo na tak krátkou dobu trochu moc.

„Našeho muže může vyléčit jen žena, která vidí i ve dne,“ překřičel děda sborový řev, mlaskání a první popleskávání obnažených zadnic. „Takže dnešní a všechny následující noci do příštího velkého nočního slunce se bude spojovat jen s ní a s nikým jiným.“
„Ach. Ach. Hmmch. Neee.“
V nepřestávajícím mužském řevu zaniklo několik vzdychnutí zklamaných žen, které se v duchu musely rozloučit s tělem vítěze. Ani jemu nebude stačit jen tak si ukázat. Přijde tak o velkou hojnost, kterou chlap v tomhle zpoceném, krvavém a složitém světě zažije jen párkrát za život a někdo taky nikdy. Ukradli mu ji, to jo, ale ve srovnání s vynalézavým mučením, kterému právě unikl, ještě nedopadl tak zle. Nestydaté plameny olizovaly čím dál víc nahých těl a žena s liščím profilem se na něj poprvé doopravdy usmála. A v tom úsměvu bylo podivné vítězství a ještě něco mnohem důležitějšího, co měl teprve zjistit a já s ním. Přišla k němu, zakrvavenému a tukem zabijácké šelmy umaštěnému tvorovi uprostřed směrů, a vzala ho za zadek.
„Budeme potřebovat vodu a větvičku s jemným jehličím,“ řekla a stiskla mu půlku. „Tak jdeme.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 103: Pestré ženy s lechtivým obsahem

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Alberto Vargas – Kočka
Ikona: MV a Unsplash