Chodby Hospice sv. Bernarda jsou tiché a důstojné. Za dveřmi vedoucími do malých pokojů přežívají už  jen zlomky času, které zbývají ke konci pozemské pouti. Většina klientů je upoutána na lůžko – je spíše výjimkou, když se některý z čekatelů na smrt pohybuje po chodbách na kolečkovém křesle. 
Z pokoje ředitele zařízení vyšla mladá žena se strhanými rysy. Ve tváři muže, který na ni čekal za dveřmi, mohla číst otázku. Neznatelně přikývla. Zdálo se, že se oběma ulevilo. Její maminka mohla nastoupit k respitnímu pobytu. K pobytu, který jim na chvíli odlehčí jejich břímě, které sebou táhnou už druhým rokem. Břímě každodenní péče o těžce nemocnou dámu, jejíž život se sice už nepočítá na roky, ale která má stále ještě dost energie. A která hlavně nesplňuje podmínky pro zajištění celodenní péče ve specializovaném zařízení. Bydlí u dcery a jejího manžela. Oba se o ni starají příkladně, ale mít na krku nemocného člověka v letech, kdy se chce žít naplno, je příliš těžký úděl. Alespoň na čas si odpočinout, stačí pár dní. Teď je k tomu jedinečná příležitost. Maminka bude dva týdny v hospicu. Dva krásné a sladké týdny 

Maminka Hedvika vkráčela do vstupní haly s důstojností hodnou krále. Opřená jen o tenkou hůlku ve snaze nedat sebemenším gestem najevo, že zdejší péči potřebuje. Zřízenec polekaně ucukl, když rázně odmítla jeho pomocnou ruku. 
„Já sama. Nejsem chromá,“ prohlásila povýšeně a ukázala hlavou, aby šel napřed. Odvedl ji k výtahu do prvního patra, kde byl její pokoj. Stroze a účelně zařízený, vymalovaný pastelovými barvami, s výhledem do zahrady plné rozložitých platanů. „Co tady budu dělat?“ Myšlenka vytryskla v hlasitém povzdechu. 

„Je tu televize, každé ráno chodíme do kaple na modlitbu,  můžete si číst, poslouchat rádio, chodit na procházky do parku. Můžete si dělat skoro co chcete. A kdybyste něco potřebovala, je tu tahle krabička, kde stačí zmáčknout jen tohle jediné tlačítko,“ příjemný a měkký hlas vrchní sestry drásal Hedvice duši. Nechtěla být mezi živými mrtvolami, ona, která má v sobě ještě tolik sil. Vždyť jí není ani padesát let a oni ji šoupnou sem, do takovéhle díry. S opovržením si měřila své okolí včetně vrchní sestry. Ta se na ni jen přívětivě usmála a odešla si po svých. Hedvika chvíli zůstala sedět na posteli a pak přešla k oknu. V noze se ozývala palčivá bolest. Když byla doma, skoro nic ji nebolelo. Vstupem do téhle budovy se její skryté bolesti začaly vynořovat. Zaplašila myšlenky na vlastní utrpení, od nichž byl jen krůček k sebelítosti,  a chopila se svojí hůlky. Zvědavě vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Vedle dveří jejího pokoje byly další, vedoucí do sousední místnosti. Byly otevřené. Nakoukla dovnitř. Na posteli ležel mladý muž, sestra mu právě stahovala kalhoty od pyžama a obracela ho na bok. Její pomocnice vytahovala zpod muže znečištěné prostěradlo. Obě se smály a bavily mladíka nějakou historkou. On jim vesele odpovídal. Kdyby to jen slyšela, myslela by si Hedvika, že se lidé ti jen tak baví. Sestry položily muže na záda a on pohlédl ke dveřím. Hedvika uskočila. 

„Koho to tam máme?“ tázal se mladík sester. Jedna z nich vyšla na chodbu a zahlédla Hedviku, jak zavírá dveře do svého pokoje. Vrátila se. 
„To je naše nová klientka.  Ale je tu jen na dva týdny. Pak si ji zase bere domů její dcera,“ vysvětlovala sestra. 
Mladík přikývl a unaveně se usmál. Cítil se vyčerpaně. Když konečně ležel v čistém, začaly se mu zavírat oči a sestry ho nechaly odpočívat. Do místnosti dopadaly sluneční paprsky a pootevřeným oknem vycházely poslední zbytky zápachu. Jedna ze sester před odchodem z místnosti ještě rozprášila do vzduchu vůni moře, kterou měl mladík tak rád. U moře byl za celý svůj mladý život jen jednou. 

„Nepotřebujete něco?“ nakoukla jedna ze sester k Hedvice. 
„Co mu je?“ zeptala se přiškrceným hlasem Hedvika a ukázala na stěnu, za níž byl pokoj onoho mladíka. 
„Rakovina. Poslední stádium. Jako většina lidí tady,“ odpověděla s úsměvem sestra. „Z toho si nic nedělejte. Jsou usmíření a šťastní.“ 
„Jak to víte? Jak může být šťastný někdo, kdo očekává smrt?“ Hedvika nedokázala potlačit směs vzteku a strachu. 
„Známe se. Když přišel, byl na tom podobně jako vy. Ale teď už ví, v čem je skutečný smysl života. A také ví, že každý má jen omezený čas. Každý. Mnozí ze zdravých lidí odcházejí z tohoto světa za daleko horších podmínek než naši klienti.“ Sestra se nepřestávala usmívat. 
„Vážně nic nepotřebujete?“ 
„Ne.“ Odešla. Hedvika se dívala nepřítomně před sebe. Chtěla odtud. Okamžitě hned teď. Jenomže nevěděla kam. Dcera s mužem odjeli na chalupu svých přátel. Jeli si odpočinout. Od ní. Najednou se cítila zcela osamělá. Nohou jí projela palčivá bolest. Zkřivila tvář a jako vždy, když ucítila závan blížící se smrti, propadla panice. Začala si polohlasem zpívat, když se jí po zádech valily stružky ledového potu. Prudce se zvedla a popadla hůlku. Musí jít ven nebo se tu zalkne. Vyrazila na chodbu. Když procházela kolem dveří mladíkova pokoje, uslyšela smích. Zarazila se. Pak se pomalu otočila a když se ujistila, že ji nikdo nesleduje, potichu zaťukala na dveře. Mladý hlas ji pozval dále. Pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř. 

„Dobrý den, sousedko,“ mladíkovy oči se smály, ale ne tak jasně, jako oči jiných lidí. Byl v nich odraz zvláštního stínu. „Je mi fajn, pojďte dál.“ 
„Promiňte. Cítím se sama.“ Hedvika svou trýzeň ze sebe vypravila aniž by chtěla. „Jsme na tom všichni stejně, viďte? Ale vy odtud alespoň odejdete živá,“ zasmál se mladík. 
„Ano. Snad. Za dva týdny.“ Hedvika stále ještě postávala u dveří. Mladík ji pozval k sobě. 
„Podejte si židli a posaďte se chvíli. Tedy jestli vám to nevadí.“ Prudce zavrtěla hlavou že ne. Posadila se na židli a upřeně si mladíka prohlížela. Husté černé vlasy mu ve vlnách spadaly téměř na ramena. Uhrančivé oči, lícní kosti vystouplé o něco víc než by bylo potřeba k absolutní dokonalosti. Vykroužené mužné rty a kolem nich rašící strniště. Bůhví proč si vybavila podobu Krista. 
„Bydlím u dcery. Potřebovali si trochu odpočinout, tak jsem tady.“ Cítila potřebu ospravedlnit svůj pobyt zde, v hospici, v místě, kam se chodí umírat. Usmála se na muže. 
„Já vím. Jsem tu už tři měsíce. Dal bych nevímco za to, kdybych tu mohl zůstat ještě alespoň stejně dlouho.“ Jeho tvář se zachmuřila. Nevěděla co říci. V krku jí vyschlo. Znovu se snažila usmát. 
„Jsem vdova. Manžel zemřel před pěti roky. Úraz.“ Proč mu to říká? Aby zaplašila to hrozné ticho. Proč jen sem lezla. Od chvíle, kdy usedla na židli, přemýšlela, jak odtud zmizet. 
„Nemusíte tu být, když nechcete.“ Polekala se. Copak umí číst myšlenky? „To se stává každému, kdo je tady poprvé. Najednou si uvědomí, že se ho to také týká.“ Měl pravdu. 
„Jste sám?“ 
„Mám rodiče a sestru. Jinak sám. Jmenuju se Michal.“ 
„Já jsem Hedvika.“ 
„Můžu vám říkat jen křestním jménem?“ Přikývla. Proč ne. Vždycky si zakládala na své odměřenosti a odstupu od lidí, ale teď někoho potřebovala. Někoho, kdo ji podrží. 
„Kolik ti je?“ začala mu tykat. Vzal to jako podanou ruku. 
„Dvaatřicet. A tobě?“ Nebránila se tomu. 
„O šestnáct víc.“ Zasmála se ani nevěděla čemu. Možná že na rozdíl od Michala ten čas přeci jenom o něco předběhla.  Do pokoje nakoukla sestra. 
„Tady jste. Bude svačina, pojďte si pro ni do kuchyňky, jestli máte hlad.“ Přikývla. Cítila se mnohem lépe a hlad skutečně pociťovala. Zvedla se. 

„Zase se zastav, jestli budeš mít chuť.“ Slíbila to.

Pokračování

Text: Jiří Roth
Foto: Creative Commons/Vin2001
Ikona: Mužská věc