Zbytek dne strávila Hedvika popocházením po budově a seznamováním se s novým prostředím. Před očima měla stále obraz propadlé tváře Michala, mladého kluka, který nikdy nezestárne. Když jí bylo šestnáct, teprve se narodil. Teď si tykají. Usmála se. Po večeři opět zaklepala na dveře jeho pokoje. Michal měl hlavu obrácenou k oknu, za nímž odcházel den a poslouchal tichý hlas sestry. Ta mu předčítala z nějaké knihy.

Hedvika vešla dovnitř. Michal se ani nepohnul, sestra nepřestala číst. Hedvika se posadila na židli a poslouchala. Kniha vyprávěla příběhy z nedefinovatelné doby a odehrávající se patrně někde v Číně. Příběhy o zahradách plných květů, lidské vyrovnanosti, kráse i krutosti. Michal poslouchal, oči zavřené, hruď se mu nepravidelně zvedala. Občas se téměř neznatelně jakoby napnul. Hedvika ho pozorovala a přemýšlela, co se mu asi v této chvíli honí hlavou. Zda  myslí na smrt nebo na život. Jestli vzpomíná a jestli nelituje toho, co prožil. Co mohl asi tak zažít za tak krátký čas. Hedvika se v myšlenkách zatoulala k vlastnímu životu. Přehrála si celý ten jeho běh, první a také poslední manželství, ze kterého vzešla jediná dcera. Svou práci úřednice na referátu ve městě, kterou vykonávala poctivě až do chvíle než šla do invalidního důchodu. Smrt manžela, který spadl ze dvou metrů tak nešťastně, že umíral pět dnů v nemocnici. Manžel byl muž, kterého milovala. Nikdy ho nezradila. Před ním měla jen dva jiné muže. Krátkou známost, která skončila hned jak se s ní dotyčný poprvé vyspal, a pak chlapce, který se na vojně zamiloval do jiné. Pak už žila jen se svým mužem. Až do jeho smrti. Od té doby neměla nikoho. Vzdorovala všem nabídkám, cítila by se jako zrádce. Prodělala přechod, zbavila se i občasných  sexuálních choutek, za které se styděla. Mezitím ta její nemoc, která jí pronikla do kostí a zvolna je zevnitř rozežírala. Chemoterapie proces zbrzdila, ale Hedvika věděla, že je jen otázkou času, kdy se agresivní vetřelec projeví. Někdy v noci si představovala, jak zvolna postupuje dutinami kostí a hledá skulinku, kudy zaútočí na ostatní orgány.

„Spíte?“ Probrala se. Už jí zase vykal. Sestra v místnosti nebyla, venku se zešeřilo a z přítmí pokoje vystupoval bledý obličej Michala.
„Ne. Jen si tak přemýšlím.“
„Vzpomínky a takové ty představy co by kdyby nejsou to nejlepší.“ Otočil hlavu zase k oknu. Napnul se a trochu zasténal.
„Bolí tě něco?“
Uchechtl se. „Všechno. Teď je to nejhorší.“ 
„Mám zavolat sestru?“
„Ne. Píchla by mi morfin. Chci to bez něj chvíli vydržet. Soutěžím takhle sám se sebou. Stejně pokaždé prohraji. Trochu se před tebou stydím.“
Už mi tyká, pomyslela si Hedvika. „Za co?“
„Za moje grimasy. Nechci vzbuzovat soucit.“
„To by mě ani nenapadlo.“ Přemýšlela, jako odvést jeho pozornost. Začala se ho opatrně vyptávat. Přijal tu hru a vyprávěl jí svůj život. Tři sourozenci, on nejmladší. Všichni kluci, oba bráchové vydělávají peníze u počítačů, jeden je v Anglii, druhý v Holandsku. On jediný zůstal doma. Po maturitě šel na vojnu a pak do muzea. Třídil staré exponáty a trpělivě snášel krácení platu. Kvůli málo penězům se ani neoženil. Měl holku, chodil s ní osm let. Teď se s ní rozešel. Nechtěl, aby viděla, jak umírá. Odjela s kamarádkou do Švédska. Všichni jeho vrstevníci venku žijí a vydělávají peníze. A všichni mají před sebou dlouhou budoucnost. Tak dlouhou proti němu. Navštěvují ho rodiče, ale pro ně je to mnohem horší než pro něj. Oni s tou bolestí budou muset žít, i když on tu už nebude. 
„Je mi to líto.“ Cítila, jak jí po tvářích tečou slzy.
„Nedá se nic dělat.“ Najednou se tvářil rozmrzele. „Lítost mi nepomůže. Litovat bych měl ty, kteří tu zbudou po mě.“
Vzala ho za ruku. Byla tenká a křehká, jakoby to byla ruka dívky. Upřeně se jí zahleděl do očí, které se zdály být najednou průzračné až na dno jeho duše. Četla v nich utrpení posledních týdnů, vědomí vlastní zkázy a beznaděje. A také volání o pomoc. Pak se něco v jeho výrazu změnilo a oči se skryly za víčky. Rty se změnily v úzkou čárku.
„Musím zavolat sestru.“ Natáhl se po tlačítku na nočním stolku. Pustila mu ruku.
„Mám odejít?“
„Jenom na chvíli. Jsem nervózní.“ Michal se snažil tvářit vyrovnaně, ale prsty jeho rukou se zatínaly do prostěradla. Sestra přišla se zářivým úsměvem a v ruce nesla injekci. Věděla, co Michal potřebuje. V jeho stavu už nebylo možné dělat nic jiného než mu jeho poslední chvíle co nejvíce ulehčit.

Hedvika tiše opustila místnost a zavřela se ve svém pokoji. Lehla si na postel a pustila si televizi. Tuze zábavné, pomyslela si, když sledovala křepčícího baviče pitvořícího se v různých převlecích. Přepínala mezi programy, ale všude buď trapné veselí nebo krvavé tragédie. K čemu ten život vlastně je? Vedle ní umírá chlapec, který by měl prožívat ty nejkrásnější chvíle života. Žít, bavit se, milovat. Možná že za několik měsíců nebo dokonce týdnů na tom bude podobně. Také bude jenom ležet a čekat na konec. Dostavila se obvyklá deprese spojená s bolestmi v kostech. Zdálo se jí, že ji už začíná bolet i druhá noha. Cítila bodavé impulsy i v kostrči. Nemohla ležet. Zamířila ven. Ve dveřích se srazila se sestrou. „Není mi dobře.“ Sestra projevila starost. Odvedla ji na ošetřovnu, kde Hedviku prohlédl lékař. Svěřila se mu. Pochopil rychle, o co jde, a naordinoval jí prášky na uklidnění a tlumení bolesti. Pak ji poslal na pokoj. Obrátil se na sestru. „Věnujte se jí trochu. Všiml si jí někdo vůbec za celý den?“
„Byla buď u sebe nebo u Michala.“
„To jí asi na klidu moc nepřidalo. Víte přeci co to je, když člověk přijde z rodiny k nám.“ Lékař projevoval netrpělivost. Sestra slíbila, že s Hedvikou promluví. V pokoji ji ale nenašla. Nakoukla do pokoje k Michalovi. Lampička nad postelí tlumeně svítila. Michal oddychoval a Hedvika seděla u jeho postele. Sestra se k ní potichu přiblížila a jemně jí naznačila, aby šla na chodbu.
„Odpočívá. Dostal morfium a teď bude nějakou dobu bez bolesti. Bylo by lépe, kdybyste ho nerušila.“ Hedvika přikývla.
„Dobrou noc.“ Odcházela na pokoj. Protože už v sobě měla léky, které jí naordinoval doktor, cítila se rovněž unavená. Lehla si na pokoj a kupodivu v krátké době usnula. Zprvu neměla žádný sen. Pak se jí zdálo, že jde po chodbě svého úřadu, nese nějaká lejstra. Otevírá dveře, u velké knihovny stojí Michal a směje se na ni. Jde přímo k němu. Michal odkládá velkou knihu a objímá ji. Jeho ruce už nejsou křehké, ale naopak ji silou tisknou k sobě. Je vysoký a krásně mladý. Celý kypí zdravím. Opírá se o něj, oba ztrácejí rovnováhu a padají na zem. Uhodila se do nohy a bolestivě vykřikla.

Otevřela oči. Oknem dopadal na postel paprsek vzdálené pouliční lampy. Všude bylo ticho. Cítila se odpočatá a v klidu. Než si uvědomila kde je a že ji bolí noha.  Vstala a vykoukla na chodbu. Chtěla se trochu projít, aby zjistila, zda ji noha skutečně bolí. Bolela. Opírala se o hůlku a když míjela dveře Michalova pokoje, uslyšela tichou hudbu. Zaklepala. Nikdo se neozval a tak tiše pootevřela dveře. Michal měl rozsvíceno a upíral ke dveřím své tmavé oči. Když zjistil kdo to je, pousmál se. Vešla dovnitř. 
„Můžu na chvíli? Probudila jsem se a nechce se mi spát.“
„Já také nespím.“
„A co děláš?“ 
„Poslouchám rádio a přemýšlím. Jsem rád, že jsi tu.“
„Zdálo se mi o tobě.“ Hedvika přišla k Michalově posteli a usedla na její okraj. 
„Vážně?“ Bylo vidět, že ho to zajímá. Hedvika mu ale nevyprávěla svůj sen celý. Dali se do hovoru. Michal neměl tak jasné oči jako večer, ale bylo na nich vidět, že bolest není tak zlá. Chtěla mu povídat o celém svém životě, ale zjistila, že mu vypráví o svém osamění bez muže. Ve skutečnosti byla ráda, že si po tolika letech může s někým takto popovídat. Michal jí připadal jako zpovědník, který svěřené tajemství jistě nikdy nevyzradí. Od smrti manžela neměla žádný mužský protějšek, který by byl tak vnímavým posluchačem. Vůbec si neuvědomovala, že Michal na tom není stejně jako ostatní muži.
„Když jsem tě viděl poprvé, ani mě nenapadlo, že jsi o tolik…. že ti je tolik, kolik ti je.“ Michal se upřeně díval na Hedviku. 
„Tomu nevěřím. Ženská o holi nemůže být žádná mladice.“
„To je blbost. Závidím ti, že můžeš chodit. A vypadáš dobře. I když já asi nejsem ten pravý na lichotky.“ Smutný úsměv rozechvěl v Hedvice dávno nepoznaný cit. Pohladila ho po tváři. Chytil ji za ruku a vtiskl do dlaně polibek. Dívala se trochu rozpačitě, ale ruku nechala na Michalově tváři. Jeho druhou ruku cítila blízko svého stehna. Pohnula se a hůlka do té doby opřená o její nohy se svezla a pleskla o podlahu. Zatvářila se provinile, a pak oba vyprskli smíchy. 

Pokračování

Předchozí část

Text: Jiří Roth
Foto: Modern Art 20th Century/Marcel René Herrfeldt
Ikona: Mužská věc