Hedvika už byla v hospici deset dní. Denně se vídala s Michalem a často u něj trávila i podstatnou část noci. Michalovi se zdálo, že od té doby, co je Hedvika blízko něj, se mu trochu ulevilo. I jeho matka, která jej denně s otcem navštěvovala, na něm pozorovala změnu k lepšímu. Na okamžik Michalovu matku napadlo, že by se snad mohlo odvrátit to nejhorší a její syn by mohl žít o něco déle. Za to Hedvika pociťovala každý den větší bolest. Nedokázala si to vysvětlit. Dva roky zpátky se stav prakticky nezměnil a nyní, během několika dní, nastalo takové zhoršení. Michal poslal domů své rodiče a čekal, až jej navštíví Hedvika. Bylo už k půlnoci, když se ozvaly známé kroky podpořené lehkým ťukáním hůlky.  Michal měl rozsvícené světlo, rádio tlumeně hrálo a postava Hedviky na okamžik ztemnělá světlem z chodby se blížila k posteli.

 

„Není mi dnes vůbec dobře. Léky už nezabírají. Budu muset do nemocnice.“ Hedvice se to neříkalo lehce. Chtěla být s Michalem co nejdéle. 
„Je mi to líto. Ale já vím, že to není nic vážného. Pokud jdeš jen na vyšetření, pošlou tě za chvíli zpátky. Počkám tu na tebe.“ Slib, který nemohl dodržet. Rozplakala se. Nemohla jinak. Cítila ze strany Michala obrovskou účast a snahu jí nějak povzbudit. Seděla na okraji postele a ramena se jí otřásala neskrývaným žalem. Michal zvedl ruku a hladil ji po rameni. Tak něžný byl jeho dotek. Hedvika se sklonila k mladíkovi a políbila ho. Chtěla na tvář, on ale otočil hlavou a jejich rty se setkaly. Na rtech ucítil slanou příchuť slz a jemný nádech rtěnky. Cítil vzrušení. Jeho tělo, ve kterém krev rozváděla hlavně utišující prostředky, nebylo schopno reagovat. Přesto se Michal nebránil tomu pocitu a objal Hedviku. Ta se jenom otočila, aby mohla lépe k zesláblému muži a nepřestávala ho líbat. Začal ztrácet dech. Pocítila tlak jeho rukou, jak ji od sebe odtahuje. Trochu se oddálila a pohlížela do temných očí, kamsi na jejich dno, kde se marně snažily problesknout dávno vyhaslé plamínky vášně. Michal začal jemně Hedviku hladit. Pololežela, podepřená o loket a cítila, jak Michalova ruka pomalu sjíždí z jejího ramene, pokračuje dolů, lehce se zastaví u prstů a  přechází přes bok na stehno. Nad kolenem se zastavila a pomalu se vracela zpět, tentokrát po vnitřní straně stehna. Hedvika se zachvěla a ze rtů se jí vydral tichounký sten. Michalova ruka už byla pod županem. Hedvika cítila dotyky na svém těle a vybavoval se jí pocit, který už málem zapomněla. Položila se vedle Michala a nechala ho, aby se jí dotýkal. Pohublou tvář laskaly vlhké rty a nosem nasávala vůni Michalových vlasů, trochu zavánějících dezinfekcí. Hubená ruka narazila na gumu od kalhotek. Pro nehybné tělo bylo toto vše příliš namáhavé. Pomohla mu. Nechala se hladit a vtahovat do slastné propasti. Sama mu nemohla pomoci. Bála se ho více dotknout, přitisknout k sobě, ačkoliv by moc chtěla. Zaplavila ji vlna lásky. Oddálila nohy a prohnula se v kříži.

Když od něj odcházela, usmíval se. „Zapomněl jsem na bolest. Takovou terapii bych potřeboval častěji.“ Dokonce jí zamával a slíbil, že do rána bude spát, aby načerpal sílu. Lehla si v pokoji a znovu si přehrávala celý večer. Byla zamilovaná. Věděla, že beznadějně, ale cítila v tom smysl. Těšila se na ráno. Dopoledne ji přepraví sanitka do nemocnice a po testech se vrátí zpět. Doufala, že Michala udrží její láska při životě. Věděla, že její cit opětuje, bylo nemožné si toho nevšimnout. Že do rána zemře, ji ani ve snu nenapadlo. Dcera našla Hedviku v nemocnici, když po testech čekala na převoz zpět do hospicu. To už věděla, že její choroba nabrala rychlý spád.

Následovala Michala za necelý měsíc. Odcházela a sebou si brala poslední závan lásky, jediného citu, který může vzdorovat i smrti.  

Předchozí část

Text: Jiří Roth
Foto: Wikimedia Commons/William-Adolphe Bouguereau
Ikona: Mužská věc

Audio verze povídky