Vilemíně se zdálo její jméno dost příšerné a vlastně nikdy rodičům neodpustila, že jí je dali. Na vině byla jakási oblíbená tetička, kterou měli všichni příbuzní rádi a kterou Vilemína nikdy neviděla. Kromě toho, že se Vilemíně jméno prostě nelíbilo, domnívala se také, že jen podtrhuje její vzhled. Ten byl podle jejího mínění nevalný, podle mínění Vilemínina okolí prostě neskutečně odpudivý. Při slastném spojení rodičů Vilemíny patrně došlo k zešílení některých genů a navíc k jejich promíchání v neprospěch ženských. Do nového jedince, kterému bylo předurčeno stát se ženou, vniklo několik zásadních genů mužských. Od dětství tak mohli zoufalí rodiče pozorovat, kterak jejich Vilemína dorůstá v jakéhosi obojetníka. A protože Vilemína nechtěla, aby se rodiče cítili vinni, opustila záhy domov a vydala se na vlastní trnitou cestu životem.

 

Dnes je Vilemíně, nutno podotknout, že slečně Vilemíně, osmadvacet let a je na nejlepší cestě stát se starou pannou. Naštěstí pro ni silný základ osobnosti jí nedovolil upadnout do bláta mezi ostatní životní ztroskotance a vybrala si profesi, ve které si umínila stát se silnou a dokonalou a konkurenceschopnou a vydobýt si tak své místo na slunci. Smířila se s tím, že vedle muže ve své posteli se probouzet nebude, že patrně nevychová žádné děti a tvářila se, že si tuto cestu vybrala úmyslně. Že tomu tak není, prozrazovaly jen ironické poznámky na adresu všech a všeho a pohrdání celým zpropadeným světem.

Vilemína se živila jako fotografka. Pracovala pro silné vydavatelství a fotila jak pro denní zpravodajství, tak pro týdenní přílohy. A byla dobrá. Nebrala si nikdy dovolenou, bylo na ni spolehnutí a její kolegové si postupně zvykli. Musela se toho ovšem hodně naučit a hodně překousnout, než byla svojí prací schopná zakrýt tělesné nedostatky. Spíše nedostatek, protože její fyziognomie byla jeden velký nedostatek ženskosti od hlavy až k patě. Tělo vypadalo jako velký pytel brambor, plné hrbolů, tukových záhybů a natřásajících se fald. Dvě placaté vyvýšeniny dávaly tušit, kde se nacházejí ňadra. Nohy byly složeny ze tří huňatých válečků navlečených na drát a kvůli jejich vzhledu si Vilemína nikdy neoblékla kalhoty. Už ze vzdoru nad tím, že se narodila jako žena a cítila potřebu to nějak dávat najevo. Hlava vypadala jako vzrostlý tuřín a ani výrazná rtěnka a oční stíny nezastřely dojem z mohutného kníru a chlupů na bradě. Vilemína si mohla být jistá, že se s ní nevyspí chlap ani v největší opilosti. Dlužno poznamenat, že dosud nepoznala nic, co by její jistotu mohlo zvrátit.

Proto také zachovala chladnou hlavu a takřka si nevšimla, když se ve společnosti objevil nový pracovník. Měl na starosti distribuci a s redakční částí vydavatelství přicházel do styku jen zřídka. Jmenoval se Pavel, byl to typický hezoun s thymolinovým úsměvem, nicméně rozhodně ne „hlava vypatlaná“, jak usoudil nějaký vtipálek z prvního dojmu. Choval se nenuceně, byl zábavný, vyprávěl anekdoty a byl přirozeně inteligentní. Skoro by se chtělo říci, dokonalý muž. Takže kromě toho, že posílil distribuční oddělení, a to hned na postu vedoucího divize, zamotal hlavu pár mladým dívenkám, které ještě nevěděly, co život obnáší. Pavlovi bylo pětatřicet, o jeho soukromí nevěděl nikdo zhola nic, a proto se brzy rozlétly nejrůznější fámy. Ta největší, a sice, že je homosexuál, splaskla ve chvíli, kdy někde v hotelu přeřízl řediteli sekretářku. První, kdo se to dozvěděl, byl ředitel. Pavel od začátku plnil úkoly velice pečlivě, sekretářka byla pouze ředitelova milenka, takže padáka dostala ona. Pavlova pozice se upevňovala a brzy se stal osobností. Stranil se pouze oslav pořádaných zaměstnanci na půdě podniku u příležitosti nejrůznějších výročí. Jakási tajemnost kolem jeho osoby proto lákala mnohé dívky, aby okusily hroznu pokušení. Jenomže Pavel už si s žádnou nic nezačal.

Vilemína přirozeně měla o Pavlově existenci povědomost, protože tu a tam s někým prohodila slůvko a kromě toho zachytila všechny pověsti přímo v práci, když je přetřásali její kolegové. Věděla také o jeho plachosti stran podnikových večírků, na které kupodivu ona sama chodila pravidelně. Pravidelně se přiopila a buď někomu vynadala, nebo jí chytla plačtivá nálada a to se pak odvrávorala domů, kde si pobrečela nad nešťastným osudem. Proto i Vilemína byla dost překvapená, když Pavla spatřila na oslavách narozenin kteréhosi kolegy. Bůh ví, co ho tam přivedlo. Jeho příchod byl patřičně oslaven, aby se stal vzápětí středem pozornosti. Vedl si dobře, zábava vedle něj plynula jaksi samozřejmě a ve vysokých obrátkách. Brzy se večírek dostal na vysokou úroveň  ztracených zábran, mnohem dříve, než tomu bylo jindy. Postupně se utvářely různé hloučky, kde se kolegové různě bavili a Vilemína stála u stolu s alkoholem a napájela se šampaňským. „Víte, že vás ani neznám?“ Když uslyšela sametový hlas v blízkosti svého ucha, málem spolkla celou sklenici. Ohlédla se a pohleděla Pavlovi do očí. Chce si ze mě dělat legraci? blesklo jí hlavou. Neodpovídala a čekala, co bude. „Sleduji vaše fotografie. Trochu taky fotím a tak vždycky závidím těm zkušenějším. Na vaše obrázky ale nebudu mít asi nikdy.“ Vilemína ani teď neodpověděla. Dokonce trochu ochladla a hledala výmluvu, jak se z Pavlovi přítomnosti vykroutit. Plky o fotkách slyšela tisíckrát. Věděla, že jsou míněny upřímně. O ničem jiném se s ní kolegové ani nedokázali bavit. A při jejím vzhledu bylo vyloučené, že by přes fotky chtěl kdokoli dosáhnout čehokoli. „Všiml jsem si, že se moc nebavíte. Osobně takovéhle večírky ani nevyhledávám, ale dnes jsem tu vyloženě kvůli vám.“ Vilemína vytřeštila oči. Přemýšlela, zda je tak opilá, aby vnímala skutečný smysl slov jinak, nebo zda Pavel skutečně říká to, co slyší. Tentokrát se ale rozhodla odpovědět: „Nemusíte se namáhat, jestli vám to činí potíže. Tajemství svý práce neprozrazuju, peníze nepůjčuju. Nevím, co byste ode mě mohl chtít.“ Po té se dlouze napila. „Asi se chovám jako neomalenec, ale seznámil jsem se už snad s každým, s každým jsem už prohodil pár slov, jenom s vámi ještě ne. Tak jsem se rozhodl to zkusit dnes.“ Vilemína stála, upřeně zírala na Pavla, pak se ale nahlas uchechtla a mávla rukou. Nalila si další skleničku a pokrčila rameny. „Dělejte, jak myslíte.“ 

Střízlivější kolegové začínali postrádat  Pavlovu přítomnost a hledali ho pohledem po všech koutech. Nakonec ho našli, ale něco jim bránilo ho vyrušit. Pavel stál zabraný do rozhovoru s Vilemínou. Stáli u okna, za nímž byla temná noc, v rukou skleničky a o čemsi diskutovali. Kolegové se kupodivu nesmáli, jenom si ještě více začali Pavla vážit. Nikdo z nich před ním nedokázal tu protivnou a zapšklou Vilemínu přimět k řeči. Všichni si uvědomovali, že ji nevnímají jako ženskou ve smyslu sexuálním. Nechápali ovšem, proč se s nimi nemůže normálně bavit, když už spolu tráví tolik času pod jednou střechou. A najednou to Pavel dokázal. Netušili, o čem si můžou povídat, ale bylo jim jasné, že Vilemína netrousí ty svoje ironické poznámky a neponižuje Pavla svojí nepochopitelnou nadřazeností. 

Vilemína si začínala uvědomovat, že má dost. Dnes měla náladu někoho utřít, někomu vynadat, ale cítila, že před Pavlem by toho nebyla schopná. Když ovšem uzavřela ventil agresivním emocím, proměnily se v hloubi její duše v tesknotu a bol. Tyto pocity ovšem už vůbec nebyla ochotná před Pavlem ventilovat. Oznámila mu proto, že končí a jde domů. Než se mohla vzpamatovat, třímal Pavel v ruce mobil a objednával taxi. Pak se se všemi halasně rozloučil a doprovodil Vilemínu ven. „Co chcete dělat?“ tázala se ho venku Vilemína. Jenom se usmál. „Pokud budete souhlasit, doprovodím vás k vašemu domu. Pokud ne, počkám, až sednete do vozu a odjedete. Pak půjdu domů také.“ Vilemína zvolila druhou možnost. Najednou jí připadala Pavlova přítomnost obtížná. Nebyla zvyklá snášet po tak dlouhou dobu přítomnost jediného člověka od svých patnácti let. Pavel se s ní tedy krátce rozloučil, zamával do tmavého okýnka odjíždějícího taxíku a pěšky se vydal opačným směrem.

Pokračování

Text: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto: Wikimedia Commons/Willem Drost – volné dílo