Další dny plynuly, jako by se nic nedělo. Kolegové chtěli navázat na Pavlovu snahu a oslovovali Vilemínu více než jí bylo příjemné. A tak hned druhý den odpoledne seřvala redaktora, který chtěl snad jakoby žertem s Vilemínou zaflirtovat, a bylo vše při starém. Alespoň navenek. Vevnitř Vilemínu trápila muka, jaká nikdy před tím nezažila. Druhý den po večírku šla do práce plna obavy ze setkání s Pavlem. Hned ráno s povděkem přijala pracovní úkoly, které znamenaly daleký výjezd.

Ten den Pavla neviděla. Třetí den také ne. To už na případné setkání s ním nemyslela s hrůzou, ale spíše se zvědavostí. Pavla neviděla ani čtvrtý den. To už ho ale vidět chtěla. Při její pozici ale nevěděla, jak zjistit, kde je. Ponížila se dokonce natolik, že šla osobně do oddělení distribuce za jednou pracovnicí, aby jako dohodla nějakou smyšlenou objednávku novin. Pavel u sebe nebyl. Přesto riskantní výlet nevyšel pro Vilemínu nazmar. Zaslechla, jak jakási jeho podřízená někomu do telefonu říká, že to vedoucí vyřídí, až se vrátí ze služební cesty. Kdy? V nejlepším případě v pondělí ráno. Následující víkend byl pro Vilemínu nejdelší v životě. Celou páteční noc probrečela před zrcadlem. V sobotu to bylo poprvé po dlouhých letech, co se jí nepovedl záběr. V neděli si, rovněž poprvé za celý zaměstnanecký vztah, vzala náhradní volno. V pondělí šla do práce jako omámená. Neměla tušení, co se to s ní děje. Dva dny pořádně nejedla, pila jenom vodu, každou chvíli lítala na záchod. V pondělí ráno se probudila po děsivé noci plné snů o Pavlovi. Tváře jí jen hořely. Když ji viděl vedoucí vydání, trval na tom, že musí domů. To jí trochu vrátilo do staré kondice. Vynadala mu a odešla fotit. Cestou k autu potkala na chodbě Pavla. Kývl hlavou, usmál se, pozdravil, ale nic víc. Zatímco Vilemína se málem zastavila, s nadějí, že se s ní začne bavit, on pokračoval nezměněnou chůzí dál do útrob budovy. Vilemína pochopila. Nic se nemění. Byl to jenom jeden večer, přelud, snad krásný, ale nic víc než přelud. Dostala svůj obvyklý vztek a odjela do terénu. Ten den měla fotky jako víno. Byla obvykle sarkastická, sršela blesky, vynadala třem lidem a na rozloučenou s pracovním dnem vyslala několik ironických poznámek na nebohého vrátného. 

Dny plynuly ve starých kolejích. Vilemína fotila, odevzdávala jednu fotografii lepší než druhou. S Pavlem se pouze potkávala na chodbě a pokaždé se jí něco zachvělo v útrobách. Nikterak se jí nevyhýbal, ale ani její přítomnost nevyhledával. Občas k ní prohodil pár zdvořilostních frází, ona mu odpověděla. Nikdy si k němu ale nedovolila to, co ke svým kolegům. Nikdy žádná ironie, vtípky. Přesvědčovala se, že Pavel jí neublížil. Za celou dobu, co je u vydavatelství, se k ní nikdo nechoval tak, jako on. Jednoho dne, byla to středa, ji potkal u výtahu. Čekala, až sjede z horních pater a vyveze ji s náručí fotografií ke grafikům. On mířil také nahoru. Usmál se na ni, „Jak se vede?“ prohodil k Vilemíně. Pochopila to jako snahu, aby vedle sebe nestáli mlčky a v tom duchu mu také odvětila, že to ujde. Jen kdyby si občas mohla orazit. Tuhle stížnost pronášela dost často, ale nikdo ji nebral vážně. Každý věděl, že pro Vilemínu je práce nepostradatelná a že se chce pouze ujistit, že si to myslí i ostatní. Pavel ovšem zareagoval úplně jinak. Navrhl Vilemíně, aby s ním strávila víkend. To už stáli oba ve výtahu a ve Vilemíně by se krve nedořezal. Tváře jí hořely a zběsilé myšlenky se jí honily v hlavě. Nebyla schopna nijak zareagovat. Pavel stál, jako by si toho ani nevšiml a rozvíjel dále svůj nápad. Má prý starou chalupu někde v horách. Není to sice daleko, ale nechce se mu tam jezdit samotnému. A kdyby si prý Vilemína našla čas, byl by velice potěšen, kdyby jeho pozvání přijala. Rozhrkaný výtah s heknutím dorazil do třetího patra. Do místa, kde Pavel vystupoval. „Tak co?“ vyslal k Vilemíně pátravý pohled. „Snad“ bylo jediné, na co se vyplašená a dnes nadmíru ošklivá dívka zmohla. Pavel se na ni povzbudivě usmál a šel po svých. Vilemína zavřela dveře od výtahu a sesula se na podlahu. Výtah se dal do trhavého pohybu ještě o dvě patra výše. Když tam dolezl, seděla Vilemína stále ještě na zemi. Dveře výtahu se prudce rozletěly a na jejich prahu zůstal stát vyděšený grafik. „Nečum a pomoz mi sbírat,“ obořila se na něj Vilemína a markýrovala, že se jí rozsypaly fotografie. Grafik mlčky přiklekl a pomáhal. Vyslechl si při tom lavinu nadávek na celý svět. Vilemína sbalila náruč fotografií a vztekle jimi mrštila o stůl v grafikově pracovně. „Přeber si to,“ vyštěkla a dala se na cestu po schodech.

Běžela dolů celých šest pater, stačila se stavit ještě pro fotoaparát a vyběhla z budovy. Musela pryč, někam daleko, kde by mohla vydechnout a srovnat si všechno v hlavě. Co to má znamenat? Je to nabídka na rande? Proč by to ten nešťastník dělal? Co po ní vlastně chce? Vilemína se rychlým krokem  prodírala mezi lidmi v ulicích. Mířila neznámo kam. Hlavou se jí honily tisíce otázek, na které neznala odpověď. Najednou si uvědomila, že se cítí velmi unavená. Bylo jí hrozně, v ústech měla sucho, byla zpocená a cítila, že nepříjemně zapáchá. Procházela zrovna parkem. Sedla si na lavičku a chvíli oddychovala. Nevěděla, co má dělat. Neměla přítelkyni, nikoho, s kým by si mohla promluvit a zeptat se na radu. Na bedrech jí jako velký balvan spočívala samota, která ji provázela celý život. Obranný val před světem, tak dlouho budovaný, se ukázal jako dokonale neproniknutelný. Stojí před závažným rozhodnutím a neví, jak dál. Pavlův návrh v ní vzbuzoval naději na normální pokračování jejího života ve svazku s mužem, ze kterého možná vzejdou i děti. Vzápětí ale tuto myšlenku vyloučila jako nemožnou. V tu chvíli nevěděla, co si má o Pavlově návrhu myslet. Jeho bezelstná tvář a slušné vystupování jí bránilo uvěřit, že by měl za lubem něco nekalého. A i kdyby, o co v jejím případě mohlo jít? Znásilnění? K smíchu. To byl jediný zločin, kterého se ve svém případě nebála. Nechuť k sobě samé se na lavičce v parku, kde stále seděla, stále více stupňovala. Zvedla se a sešla na ulici. Mávla na taxi a nechala se odvést domů. Shodila ze sebe šaty a šla se osprchovat. v koupelně měla jenom malé zrcadlo. Netoužila příliš po tom sama sebe prohlížet. Jediné velké zrcadlo bylo v šatníku. Horká voda jí stékala po zádech, když stála opřená o vykachličkovanou stěnu.  Nevěděla, jak dlouho tam stojí, když jí začalo do mysli pronikat  zvonění telefonu. Zavřela kohoutky a vyšla z koupelny. Ani se neoblékla. Zvedla telefon. Volal šéfredaktor, celý rozčilený. Potřebuje nafotit nějakou nehodu na nádraží. Ať sebou laskavě kouká hodit a do půl hodiny ať jsou fotky na stole. Řekla mu, že nemá auto. Okamžitě jí ho poslal. Měla asi pět minut na to, aby se oblékla. Šla si do skříně pro věci a tu spatřila obraz svého nahého těla v zrcadle. Svislé prsy, každý jinak velký, vodnaté břicho připomínající pneumatiky, krabatá stehna, ošklivě vykrojená lýtka. Zarostlý klín, od kterého vedla cestička chlupů až k pupíku a černé štětiny i kolem bradavek. Na tváři se jí objevil nehezký škleb. Naházela na sebe šaty a sešla před dům v okamžiku, kdy přijížděl řidič.

Předcházelo
Pokračování

Text: Jiří Roth Ikona: Mužská věc Foto: Wikimedia Commons/Frédéric Bazille – volné dílo