Psychoanalytik a fotograf Václav Buriánek a jeho návnady pro podvědomou zvěř

Světem v různých formách kolují biliony fotografií. Chytré, osobní, rafinované, mrtvé hned při narození nebo ty ikonické s dlouhým životem. Fotky vzniklé pro peníze, pro radost, ze strachu, ze zvědavosti, ze snahy urvat z času souřadnice krásy, fotky, které lžou, fotky pro chlubení i pro sdílení něčeho důležitého. Dokumentační, vlezlé, zlodějské, obdivné, brutální, pokorné i drzé, hravé, pečlivě aranžované i nechtěné. Brodíte se v tomhle obrazovém moři, možná se časem otužíte a řeknete si, že už jste nejspíš viděli všechno a nic vás nepřekvapí. Pár fotek si pamatujete, možná z domácího alba, nějaké to porno a pár výjevů, které zůstaly na hladině fotooceánu všem na očích. Tak si žijete a občas se ve vás něco pohne, ale nic zvláštního od fotografie, z níž se (jak poznamenal anglický fotograf zlatých šedesátek David Bailey) stalo víceméně lidové umění, nečekáte.
 
Přibližně v tomhle stavu jsem se nacházel, když se mi na displeji kompu rozsvítila díla psychoanalytika a fotografa Václava Buriánka doplněná krátkými texty. V tu chvíli se má otužilá mysl rozpadla na roztřesené drobky. Bylo to jako rána palicí, jako by mě někdo stáhl pod hladinu do podvodního a podvědomého světa, který dobře znám, vím, že existuje, ale pozapomněl jsem, jak vypadá. Pozapomněl jsem všechny ty nestálé pocity a zvlnění, které pro mě kdysi byly nevýslovně důležité – a teď jsem je měl znovu v mysli, jako by jim někdo na háčku hodil dokonale vybranou návnadu a ony se zahryzly a držely. Fotek z připravované knihy Václava Buriánka Z psychoanalytikova zápisníku jsem tu noc viděl desítky, bušilo mi srdce, byl jsem nadranc, zaskočený a docela bezbranný.
Jak to ví? On taky? Já taky? Tohle byla přesně ta chvíle, kdy… Panebože to snad… Podobné útržky myšlenek a rozrušení odstřelily spánek někam daleko a když jsem konečně usnul, výjevy se prolínaly do snů v jiných kódech a ten příběh se nedá zastavit. Jinými slovy, ty fotky mě dostaly a otevřely spousty dveří, na které jsem dávno zapomněl. Tak proto jsou tady. Zatím jen dvanáct – výsledek mnoha marných pokusů o reprezentativní výběr. Nakonec je jedno, pro které se člověk rozhodne, protože mnoho opravdu důležitých vnitřních událostí zůstává mimo vědomou kontrolu. Někdy stačí jen nastavit krk, nechat si useknout vzpouzející se hlavu a pak už to přijde samo.
Nejdřív ale něco o autorovi a jeho vlastní komentáře ke knize, která – až vznikne – může okamžitě putovat do zavazadla na pustý ostrov a vůbec na všechny cesty s nejistým, možná prchavým, ale přesto dokonale skutečným koncem.
 
Václav Buriánek vystudoval fotografii na Střední grafické škole v Praze, pak psychologii na FFUK v Praze. Od té doby pracuje jako klinický psycholog. Specializoval se výcvikem na psychoanalýzu. Je plným členem České psychoanalytické společnosti. Celý život pracuje jako psychoanalytik. V roce 2006 při výročí 150 let narození Sigmunda Freuda v Příboře vydal knihu: Fakta a dojmy, psychoanalytikův malý průvodce rodným krajem Sigmunda Freuda. V současné době připravuje k vydání několik knih, které jsou na pomezí obrazů a slov. Především je to dvojjazyčná kniha Z Čech až na konec světa, která je zasněním nad poutí do kraje Finistère v Bretani. A je také zasněním nad smyslem obrazu domku na břehu moře ve Finistère od Jana Zrzavého, který byl ukraden z muzea v Novém Bydžově. Další knihou je Z psychoanalytikova zápisníku, která obsahuje psychoanalytické zamyšlení nad způsobem metaforického prosnívání vnímané reality při porozumění vztahu v psychoanalytické situaci a paralelně při porozumění fotografickým zobrazením. Kniha obsahuje bohatý obrazový materiál poukazující k metaforickému porozumění niterných světů druhých lidí.
 
V poslední době přemýšlí nad tím, kde a jak by mohl opatřit peníze na vydání těchto a dalších knih (Zjevení, Moje fotografická pětiletka, Praha 1962–1967, atd.)

Takhle by podle autora mohla vypadat obálka budoucí knihy

 
„Tato kniha je knihou v knize. Budeme se v ní zabývat tématem oživování fotografie, a zároveň vynořováním vytěsněných psychických prožitkových obsahů, jak se jimi zabývá psychoanalýza,“ píše Václav Buriánek v úvodu knihy. „Pozastavíme se nad fotografiemi, které se sice už ve chvíli svého vzniku staly mrtvou reprodukcí minulého času, ale tím, že byly v přítomnosti vybrány z archivu a byly včleněny do nových souvislostí, získaly nové oživení. Tématem obsahu knihy se stává jeden z procesů psychoanalytické práce, která se týká problému navázání niterného porozumění psychoanalytika a analyzanda: vynořování obrazů a fantazijních představ, které jsou inspirovány hledáním nevědomého smyslu příběhů vyprávěných analyzandy. Následný terapeutický proces „prosnívání“, je cestou k porozumění metaforickým obrazům a je základem pro oživení, svobodu myšlení a prožívání.“
 
A velkorysá autorská snaha poskytnout čtenáři všechny dostupné nástroje k tomu, aby mohl s fotografiemi prožít ještě rozlehlejší dobrodružství, pokračuje i v závěru textové části knihy:
 
„Soubor knihy v knize je pokusem o fotografické zobrazení vizuálně prosnívající části psychoanalytického procesu, je současně také pokusem o oživení obrazu, který sám o sobě již ztratil svůj původní kontext z doby, kdy byl vyfotografován. Je rovněži pokusem o nalezení nového prožití z paměti vytěsněných vzpomínek, tedy významné části každodenní psychoanalytikovy práce. Psychoanalytici se pokoušejí identifikovat s vypravěči, postupnými kroky svých projekcí testují a objevují pro sebe neznámou realitu niterného světa vypravěčů. Spoluprožívají, ale současně si také uvědomují svoji interpretační pozici, tedy to, že metaforické promluvy „jsou jako“, tím získávají potřebnou analytickou blízkost a současnou distanci (alfa-funkci) a pak se pokoušejí o interpretační sdělení svého porozumění ve vzájemném intersubjektivním setkání. Přitom se postupně někde mezi nimi vznášejí ony prosnívané vizuální obrazy s minipříběhy, jejichž převyprávění spoluvytváří nová významová uspořádání. O tato letmá snění a tvoření se s vámi nyní chci v této knize podělit.“
 

Moje zvědavost byla silnější než strach

Myšlenka se postupně objevovala a po vrstvách dostávala tvar, pak se zase rozpadala a ztrácela

Věděl jsem, že mám součástku, bez které by se ta mašina nemohla rozjet

Na procházkách po periferii jsem si potvrzoval svou marginalitu

Potěšilo ji to

Už mu zbývaly jen drobné času a stále jsme si neřekli to podstatné

Byli jsme náhle přepadeni skupinou dravé zvěře

Učitelky si se mnou nevěděly rady

Bála jsem se, že ten starý kabát oživne

Tuhla jsem, když jsem slyšela, jak se rodiče za zdí baví

Občas se ve mně probudí chuť po satyrské volnosti

Byl to zázrak, že jsme se setkali v tomto nehostinném světě plném překážek

 
Připravil: Dalibor Demel
Foto a repro obálky: Václav Buriánek