Mám z nás vážně radost, kamaráde a jsem rád, že sis ten den užil až do noci. Vyšinutá ženská, co ti vyhrožovala smrtí, protože ses jí ráno dost nepověnoval, tam samozřejmě seděla taky. Dřepěla kdesi opodál a hlavou jí harašily donebevolající nápady, ale pozdní odpoledne a večer byly milosrdné a maso už začínalo vonět a to prase byl vážně obr. Možná to ani nebylo prase, ale kříženec vepře a mamuta. Nebo mamuta a ďábla? Tehdy v těch bezbožných časech byly dozajista možné všechny varianty stvoření.

Každopádně jsem měli dost pro všechny. Dokonce i pro děti a ty nejstarší přeživší, kteří si tužší kousky masa roztloukali mezi kameny, aby si neobrousili dásně. A tobě pak hlavní lovec přinesl čerstvě staženou skvrnitou kůži i s hlavou se zuby vyceněnými v posmrtném šklebu a ty sis ji čvacht, blebt oblékl krvavou částí dovnitř a jak velí zvyk, pustil se do dlouhého tance kolem ohně. A dívali se na tebe všichni a nechali se vtáhnout do bouřlivé šťávy té chvíle a zároveň tě někde v odlehlém koutku svých vyděšených duších k smrti nenáviděli, to mi věř. A čím déle jsi tančil, tím zřetelnější a skadálnější důvod k tomu měli.

Kdo by se ale v takové chvíli páral s tím, co se odehrává v temných dírách mysli všech těch jedinců, o jejichž pozoronost a úctu jsi vždycky tolik stál a zároveň… Bylo to trošku zklamání, ne že ne, a to ještě ani nevyšla první hvězda, musíme hezky popořadě, zpátky do odpoledne. Děti pořád ještě řičí, ženy se nemohou nabažit svého vrnivého „hmmm“ a jejich oči se z pohrdavých štěrbin rozšířují do hlubokých jezírek osazených bájnými tvory prvotního světa neznajícího nic než páření.

Já vím, že tahle vzpomínka, prchavá a nejasná jako oblak výtrusů z prašivky rozšlápnuté před mnoha lety, ti proletěla hlavou jako sokol ve střemhlavém letu a nepochybně to neznamenalo jedinou změnu, jakou jsi zaznamenal. Ženy byly nicméně prvními bytostmi, které ti daly na srozuměnou, že teď už patříš do dospělé hry. Že se s tebou počítá na svátost páření z dobrých důvodů zapovězenou zelenáčům před prvním lovem, protože kdo by pak všechny ty mrňavé krky živil, no ne? Není špatné zjistit na vlastní tělo vysokou cenu žrádla stejně jako dnešní zlaté mládeži neškodí brigády v mekáči, aby zjistila, jak dlouho musí smažit hranolky, aby si pak mohla vedle u konkurence koupit jediný kyblík kuřecích stehen.

Ve velké hře tě tedy přivítaly ženy. Samozřejmě až poté, kdy tě staří muži dostatečně poplácali a samou rituální chlapáckostí ti málem vykloubili rameno. Bylo to sice snad až moc zjevné, ale tvoje dojetí z úspěšně postaveného mostu z dětského světa mezi úkony dospělých pořád ještě trvalo.
„Dobře ty,“ pochválil tě ten s vyraženým předním zubem.
„Dobře ty,“ pokračoval pomenší tlusťoch s jizvou přes celou tvář od medvědího drápu.
„Dobře ty, dobřes ulovil,“ překonal se rozložitý vousatý tvor připomínající zvětšeného sádrového trpaslíka bez čepice, kalhot a kamizoly.
Sedět na šutru a vyprávět, jak se objevila ta skvrnitá šavlozubá mrcha, to se neomrzí. Kolegové měli i otázky, aby zakryli svou dnešní druhořadost.
„Hodně sviní?“
„Kam běžely? Do řeky až?“
„Jak vysoká byla ta skála? A byla studená? Vyhřátá? Hodně tvrdá? Hlína? Kytky? Jak jsi je přitáhl? Kde stály ty stromy? Kdy ses to naučil? Kdo tě to naučil? Nikdo? Hm…“
Samé zbytečné otázky, nejspíš předchůdci dnešních interview v tisku, nikdo se tě neptal na to nejdůležitější:
„Koho z nás nejvíc nenávidíš?“
„Koho miluješ?“
„Komu se pomstíš?“
„Co když zjistíš, že to nemělo cenu?“
„Co když to všechno, ale úplně všechno prokoukneš?“

Viděl jsem, jak sedíš na tom balvanu, kterého se taky nikdo neptal, jestli se mu líbí, když ho chlapi kropí chcaním a každý, kdo chce zlomit klacek ho o něj opře a dupne do dřeva. Stejně jako tebe se nikdo neptal, jestli chceš podstupovat všechnu tu pakárnu s oštěpy a skoky, ale tak tomu chtěla minulost a zvyk a kdo jsi ty a kdo jsem já, abychom odporovali obřadným prapočátkům lidské civilizace. Sláva jim! Klaníme se jejich dalekonosné skutečnosti vítězící nad pouhou formou. Dokonce ani já, nestydatě zbohatnuvší zvířátko moderního světa, se těch představ nemohu nabažit, vážně ne, koneckonců i já jsem kdysi na pedagogické fakultě prošel ohněm státnic a pitoreskním promočním divadlem v putovních talárech.

A která z těch holek a žen se ti vlastně líbila nejvíc? Mně ta macatá, co jí kůže obepínající hrudník na bocích vytvářela roztomilé varhánky nekonečného napětí. Ňadra, chlapče, to je vše, co jest. Kolik jí bylo? Je to důležité? No ale nechci ti do toho kecat a sobě už vůbec ne, možná jsi tak trochu hledal, jestli v tobě některá z nich vyvolá stejnou duševní námrazu a žhavý vichr jako ty dvě oči tenkrát u paty stromu. Víš, ta úplně první, s medovými chloupky na těle. A samozřejmě, něco z ní měla ta liška, co ti ráno slibovala, že chcípneš a teď seděla někde ve stínu celá zaražená, ale s pevným rozhodnutím zničit tě založeným bůhví na čem.

Chcípneš, to je jistý a já ti to můžu potvrdit a zároveň dodat, že v tomhle jediném bodě všechno končí, ale v žádné jiném. V tomhle jediném bodě ano. Ale v žádném jiném. Ale v tomhle ano. Ale v žádném. V tomhle jediném bodě všechno končí, ale v žádném jiném ne a já tě podezřívám, žes to věděl už tenkrát, ty kluku, ty parchante, byls samá odvaha a zatím se setmělo a vážně sis tu kůži žbleptavě oblékl a proměnil se v ducha zabité šelmy obohaceného o lidskou zkušenost. Vražedné spojení. Zaniknou kvůli ní celé národy a začne to dřív, než si myslíš. Ostatně, už to začíná, možná budeš jedním z praotců. Nechme se překvapit, ale trochu času ještě máme.

Oheň propéká syrovou flákotu v jídlo a všichni splývají se stíny lesa, nastává slavná chvíle, abys nejdřív předvedl tanec toho nejsilnějšího zvířete, které jsi zabil. A mladé i postarší muže znovu ovládá závist, protože když někdo na prvním lovu oddělal zajíce, mohl jeho kožešinu použít jen jako čepici, případně prvního maňáska lidských dějin a pokusit se to zachránit hrou na zaječí rychlost. Ty ale ne. Ty rovnou celé tělo do zvířecího kabátu a tajemní tvorové obývající ženské oči rozšířené až k obzoru se prokrvili a vzrušili. Místo, které ti tvá tlupa vyhradila u ohně, bylo asi stokrát větší než kdykoli předtím a já ještě teď cítím, jak se prvotní svět znovu ozval, svět monster, páření a pokračování za každou cenu.

„Tanec, teď ukaž lov, ukaž všechno,“ vybídla tě ta mocná otcovská postava, jejíž stan mi pak připomněla kožená brašna na Moto Guzzi V9 Bobber vypůjčené od milence mé (dnes už dávno bývalé) ženy. A já vidím, jak si bereš hliněnou nádobu, dáš si pár hltů zkvašené šťávy lepší než francouzské víno z trati hned u trati na závětrné straně slunečního svahu – a pak jim to ukážeš tak, že do smrti nezapomenou. Nejdřív do tvé a ti nejvnímavější i do své. Něco tu nesedělo. Protože nejen že ještě nikdy nežrali šavlozubou mrchu, ale tenhle tvůj tanec všem přítomným čuníkům do škeblí maskovaných za hlavy vsadí velkou rozpolcenost. Pochybnosti. Výčitky. Prostě perly, jaké ještě nepoznali. A podle toho to pak taky dopadne.

Předchozí kapitola: Mužská věc 98: Čas podepisování ženských bříšek

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons – Jean-August Renoir: Koupající se ženy
Ikona: Creative Commons – volné dílo (Matteo di Stefano/MUSE) a MV