Všichni se usmívali díky němu. Dnes večer budou všichni jíst díky němu. Skočil z té skály, riskoval život, vyhrál a mohl tak ovládnout svůj osud jako ještě nikdo, koho znal. Zasloužil si to. Se sluncem přímo nad hlavou. Se spoustou masa a drahocenných kůží za zády. Úplně sám. A tohle kolem jsou jeho lidi. Jeho. Poprvé v životě. Poprvé jeho. Přiběhli k němu matka s otcem a poplácávali ho a objímali, ale jinak než dřív, když ještě nebyl dospělý. Uctivě a s obdivem, protože takový první lov ještě nikdo neviděl. Už nepatří jim, ale sám sobě. Stál a rozhlížel se a konečně byl doma, aspoň na čas. Než se dole v obřím koženém vaku s minulostí něco pohne – a znovu ožije.

Ale no tak ať si ožije, drahý příteli! Musím své prastaré já oslovit a trochu odlehčit celé té těžké situaci a teď zrovna nemyslím dvě smradlavé bestie, které přemohl a přivlekl do centra dění. Z té své haciendy se mi to možná mluví, ale každý prostě máme své stanoviště. Ty tábor před nějakými čtyřiceti tisíci lety, já svůj bezvadně ozvučený obývák. Chápu tvou radost, kamaráde, vážně jí rozumím. Byly doby, kdy jsem po vnějším uznání toužil víc než kojenec po bradavce. A viděl jsem, jak sis to užil, panebože, to byla žranice, mlask, hlt, krk.

Jak všichni stáli kolem a pak ten nejmocnější blbec, který tě o pár týdnů později neváhal poslat na smrt, přistoupil, sevřel ti ramena svými mocnými prsty a promluvil hlubokým hlasem. Ještě teď si pamatuju, jak ses z toho málem rozbrečel štěstím. Ten hluboký otcovský hlas naplněný autoritou, uznáním a dechem páchnoucím po zkaženém zubu. No ale co, byla to prostě taková kultura a když se tvůj vlastní otec pořád jen babral s hlínou, měls nárok si to užít jinde. Ta pevnost, ta opora, ta moc.

A pak samozřejmě oba ty zvířecí tvory stáhli z kůže, zatímco ty sis ještě nacvičoval své večerní číslo k ohni.
„A pak jsem viděl to tělo se skvrnama. Skočil jsem. Oštěpy se zabodly a…“
„Joooo,“ řičely děti.
„Hmmmm,“ vrněly ženy.
„Pffff,“ syčeli mladí muži naplnění závistí a pravděpodobně mezi nimi byla i ta tři hovada, která ses velkoryse rozhodl nezabít. A já vím, žes toho později litoval. Tenhle den, tahle noc ale byly tvoje, a kdybys uměl psát, na všem by byl tvůj autogram – včetně několika dívčích bříšek, protože vítěz bere všechno a všechny bez ohledu na preference dotyčných. Tys ale psát neuměl a to bylo zatraceně, božsky dobře, to ti přísahám, protože sis mohl život obrat až na kost a vycucat do poslední žíly, aniž ses trápil s obtížnými záznamy pro své následovníky a jiné kolemjdoucí. Je tu akce! Práce! Konání a v neposlední řadě čin.

Nejdřív se tedy dostavili zkušení lovci s kamennými noži vytepanými z těch nejlepších pazourků vyměněných za ryby a náhrdelníky z říčních perel. A stáhli ty dvě hory masa z kůže.
„Můžeme my žrát tohle?“
Někdo zahájil jednu z prvních etických rozprav, protože tu skvrnitou bestii během prvního lovu ještě nikdo neoddělal.
„Lze požívat šelmy, aniž by utrpěly tradice našeho kmene nebo co to tady máme?“
Takhle to nejspíš ta vousatá, hranatá a znejistěná postava myslela.
Chvilku bylo ticho a nad rozjímajícím hloučkem povíval vánek.
„Můžeme,“ rozhodl nakonec hlavní lovec, protože hlad měli všichni a žádné další argumenty a vysvětlování nebyly potřeba.

Takže se stahovalo z kůže. Řezalo. Poslintávalo. A těšilo na večer, protože takový první lov tu ještě nikdo nezažil. Škoda, že tehdy ještě neexistovalo křesťanství, protože někdo by určitě vykřikl něco jako: „Vždyť ostatní přinesli akorát tak zajíce nebo koloucha, prokristapána. A tenhle hrdina takový hory masa, ježišmarja, možná to je bůh! Nebo ne, bůh ne, ale anděl našich žaludků a dlouhého večera!“

A tys tam stál a vůbec to nebylo špatný, viď? Takhle jednoduchý to je, kamaráde. Stačí přinést hodně toho, co chtějí ostatní a je úplně jedno, že máš každou bulvu jiný barvy a že tvůj fotr nikdy neulovil ani veverku. Bylo v tom i něco posvátného, jo, na to nesmíme zapomenout. Tohle jsi znal, já to viděl. Všiml jsem si, jak ses podíval k obloze a pak k zemi, cítil jsem, jak sis uvědomil, žes na to byl i nebyl sám. Cítil jsi tu podivuhodnou záhadu, o níž se mluvilo jako o přízni duchů a jiných jemnohmotných entit usídlených tu ve stromě, tam v kameni, a jinde v pramenech vlasů uřezaných kamenným ostřím z ženské hřívy.

Příběh je vždycky větší než jeho vypravěč a tos musel bolestně pochopit už před svými prvními posluchači.
„Skočil, zabodl oštěpy a pak…“ musels to vyprávět pořád dokola. Posadili tě k ohni a už po poledni začali přikládat. Nosit dřevo. A nabízet zkvašenou šťávu z červených bobulí uchovávanou v baňatých nádobách z hlíny a hádej, kdo je vyrobil.
Moc se mi líbilo, jak jsi najednou pochyboval, jsi vážně jako já. Jak to nakonec bylo jednoduchý – když člověk jednou přežije chvíli uprostřed houpačky. Jemného záškubu mezi životem a úspěchem a prohrou rychle a milosrdně následovanou smrtí, takže si člověk ani nemůže nic vyčítat a trápit se.

A pak už to začalo vonět. Všechno se to sežere a začneme už teď, brzy odpoledne. Samozřejmě nemůžeme zapomenout na otce a matku, oba rodiče se dostavili, aby byli svědky chvíle, kdy se syn konečně trhne. Kdy se stane mužem. Kdy dospěje v nositele nejdelšího oštěpu ze všech. V téhle konstelaci je ale nikdo neobdivuje, jak dobře svého jediného přeživšího kluka vychovali, protože všichni vědí, že otec je tak trochu mimoň a matka tím pádem chudák. No tak jsi tam hezky seděl a vyprávěl a přicházeli noví a noví posluchači a staří lovci si něco mručeli do vousů, pravděpodobně vzpomínali, jací byli zamlada taky sekáči a tuhle milosrdnou lež jim kalilo jen vědomí, že tenkrát přinesli zajíce, možná rosomáka, nebo nějakou polochcíplou srnku se zlomenou nohou, zatímco ty, zatímco my…

Mám z nás vážně radost, kamaráde a jsem rád, že sis ten den užil až do noci. Vyšinutá ženská, co ti vyhrožovala smrtí, protože ses jí ráno dost nepověnoval, tam samozřejmě seděla taky. Dřepěla kdesi opodál a hlavou jí harašily donebevolající nápady, ale pozdní odpoledne a večer byly milosrdné a maso už začínalo vonět a to prase byl vážně obr. Možná to ani nebylo prase, ale kříženec vepře a mamuta. Nebo mamuta ďábla? Tehdy v těch bezbožných časech byly dozajista možné všechny varianty stvoření.

Každopádně bylo pro všechny dost. Dokonce i pro děti a ty nejstarší přeživší, kteří si tužší kousky masa roztloukali mezi kameny, aby si neobrousili dásně. A tobě pak hlavní lovec přinesl čerstvě staženou skvrnitou kůži i s hlavou se zuby vyceněnými v posmrtném šklebu a ty sis ji čvacht, blebt oblékl krvavou částí dovnitř a jak velí zvyk, pustil se do dlouhého tance kolem ohně. A dívali se na tebe všichni a nechali se vtáhnout do bouřlivé šťávy té chvíle a zároveň tě někde v odlehlém koutku svých vyděšených duších k smrti nenáviděli, to mi věř.

Předchozí kapitola: Mužská věc 97: Roztomilá životní pohoda odcházejících žen

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Svetlana Kalachnik: Tarde de fiesta
Ikona: Unsplash (foto) a MV