„V tom, jak kroutila tím zadkem, bylo něco uklidňujícího,“ řekl jsem Julii. „Taková roztomilá životní síla a pohoda. Je poledne a ta žena odchází a kroutí tím zadkem a on má k tyčím přivázaný dvě velký zvířata, celou svou budoucnost. A když se díval, jak se vzdaluje, připadaly mu její řeči o tom, že by měl umřít, úplně mimo. Není to divný?“
Julie chvilku mlčela a pak jemně zavrtěla hlavou: „Spíš to byla taková ta normální marná naděje.“
A jako obvykle měla pravdu a nikdo to nevěděl líp než já.

Počkal, až květinami ozdobená hlava zmizí mezi stromy, potlačil chuť sednout si na bobek a rozbrečet se a místo toho se ramenem opřel o kmen a zkusil uvažovat. Z kůry vytékala voňavá hnědá kaše, nabral prstem lepivou hmotu, strčil do pusy a žvýkal. Dobrý ráno to je, dobrý. Všechno ostatní je minulost. Přežil až do dnešního dne. Podařilo se mu nezabít otce. Nechal naživu i ty tři kluky, co chtěli z mnohem hloupějších důvodů oddělat jeho. Požádal o první lov a dovolili mu to. A on uspěl hned dvojnásobně. Dva druhy zvířecího pachu z hromady masa a srsti si nevymyslel. Tady leží, podíval se na svůj náklad a nasál vůni dvojí krve. To je moje, já jsem to udělal, je to skutečný. Všechno ostatní je minulost, ta divná žena, otec s hliněnýma rukama i povahou, nic ke mně nepatří. Nechte mě bejt, tohle jsem udělal já, úplně sám, byl jsem sám uprostřed směrů a přežil a našel svůj vlastní.

Takhle tam stál, žvýkal a skládal svou minulost do jednoho obrovského vaku, větší než svět, zavazoval ji do staré prodřené kůže, skládal tam všechny rány, které dostal, i ty, které rozdal, všechno matčino utěšování i dvoubarevné oči, ty hlavně, dvoubarevné oči a neviditelného otce posedlého hliněnýma figurkama a jeho dětský oštěp. Nakonec použil i něco od otce, udělal všechno. Všechno, co měl, mohl, udělal všechno, líp to nedokázal a nejspíš to o moc líp ani nešlo. Tak co? Co po něm kdo chce? A nakonec ke všem věcem a událostem přibalil i tu nepříjemnou znepokojivou ženu a její představy a liščí čumák a oči zvířete, co žije v ledu. A pak ten obří balík v duchu dotlačil ke kraji nekonečně vysokého útesu nad nekonečně hlubokou průrvou, naposledy se na něj podíval, na celou tu nepříjemnou změť – a jediným pohybem na průsečíku soustředění a ledabylosti celou svou minulost shodil dolů. Padala rychle, zmenšovala se, ještě, ještě víc a nakonec zmizela dole v mlžné hlubině a nejspíš se tam někde připojila k dalším minulostem svázaným do starých kůží na obrovské hromadě.

„Jo,“ vydechl nejdřív docela potichu, pak víc nahlas a pak to zařval. Museli ho slyšet všichni. Lovci ryb u jezera, lovci velkých zvířat, hlídač ohně, děti, otec, matka, květinová hlava i další ženy, zvěř, ptáci i červi v hlíně, všichni. A když se poslední výkřik prolnul do ticha, zvedl drahocenný náklad, počátek své budoucnosti, a s jasnou hlavou vyrazil k ohni, k jezeru, ke svým lidem.
Nejdřív uviděl děti. Dřív taky takhle čekal, až se někdo vrátí z prvního lovu. Dva malí kluci. Přiběhli k němu, podívali se na náklad za jeho zády a pak na něj. Vykulený oči upatlaných tvářích. Byl pro ně velký a silný a táhl dvě zvířata, ne jedno ale dvě. Viděl to ohromení, obdiv, už to začínalo. Chtěli by být jako on. Určitě. Taky chtěl být jako vítězové, kteří po prvním samostatném lovu přivlekli kořist. A on táhne dvě a jedno z nich je zabijácká šelma. Jeden z kluků do ní šťouchl klackem a pak se oba rozvřeštěli a běželi k ohništi. Usmál se a pomalu a ztěžka je následoval, váha nákladu mu nedovolila běžet, ale kdyby mohl, byl by tam dřív než oni. Doma. Stát sám uprostřed směrů je špatný. Lepší je být tam s ostatníma. Na to ale člověk musí něco mít. Něco stejnýho jako oni. A když má něco hodně jinýho, má to těžší. Musí vydržet. Čekat. A pak nabídnout něco navíc. Třeba dvě zvířata místo jednoho. Slunce už je vysoko, bude hodně světla, to je dobře. Jo. Jo! Jo!!!

U kraje lesa byla zem sušší, už se tolik nebořil do bláta, a pachy zesílily, mohl by jít poslepu. Velké ohniště už je blízko, tyče na uzení ryb dál na břehu jezera a mezi nimi stany ze dřeva a kůží a všude lidi. Už viděl siluety, ne dost jasně, do očí mu stékal pot, zvířata těžkla, ale to nevadilo. Minul starou ženu, seděla na bobku, možná si ulevovala nebo trhala části rostlin, neviděl jasně a nechtěl si z očí vytírat pot, protože by musel pustit svůj náklad. Stiskl dřevo pevněji, řev kluků už zburcoval lidi, přibíhali mu naproti a křičeli, křičeli tak, že se v těch hlasech mohl koupat jako v teplém říčním proudu. Nechat se jimi nadnášet a hladit a na chvíli přestat dávat pozor, odkud přiletí rána. Dovlekl svůj náklad k ohništi, cítil doteky na ramenou a na zádech, všichni se chtějí dotknout vítěze, přináší to sílu. Byli tam všichni, všichni nechali práce a spaní a povalování a přiběhli od svých ryb a kůží, od svých mužů a od svých žen a dětí, slyšel, jak hlasů a rukou přibývá. A pak konečně pustil dlouhé kmeny s obludně těžkým nákladem a nechal je švihnout o zem, hned vedle ohně, a protřel si oči a rozhlédl se.

Na okamžik ho málem ochromil záblesk děsivé představy, že uvidí namířená ostří a pak mu někdo rozbije hlavu kamenem, ale tentokrát ne. Pokřikovali a ukazovali na dvě velká zvířecí těla. Usmívali se a hlavní lovec mu položil ruku na rameno, všichni to viděli. Pár dětí šťouchalo klackem do zhaslé šelmy a vřeštělo vzrušením. Všichni se usmívali díky němu. Dnes večer budou všichni jíst díky němu. Skočil z té skály, riskoval život, vyhrál a mohl tak ovládnout svůj osud jako ještě nikdo, koho znal. Zasloužil si to. Se sluncem přímo nad hlavou. Se spoustou masa a drahocenných kůží za zády. Úplně sám. A tohle kolem jsou jeho lidi. Jeho. Poprvé v životě. Poprvé jeho. Přiběhli k němu matka s otcem a poplácávali ho a objímali, ale jinak než dřív, když ještě nebyl dospělý. Uctivě a s obdivem, protože takový první lov ještě nikdo neviděl. Už nepatří jim, ale sám sobě. Stál a rozhlížel se a konečně byl doma, aspoň na čas. Než se dole v obřím koženém vaku s minulostí něco pohne – a znovu ožije.

Předchozí kapitola: Mužská věc 96: Láska neboli vzájemné konejšení démonů

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Gustav Courbet (10. června 1819 – 31. prosince 1877): Žena s papouškem
Ikona: MV a At Infinity na Unsplash