„Lou ví všechno – možná zná i nějakou útěchu.“ Básník Reiner Maria Rilke spoléhal na svou osudovou ženu i před prahem smrti. Tuhle větu vyslal jako záchrannou bójku ke svým lékařům v prosinci 1926. Konce měsíce se už ve švýcarském sanatoriu Val-Mont nedožil, všemocná Lou už „básníka lásky a smrti“, zachránit nedokázala.  

Vztah spisovatelky a psychoanalytičky (jedné z prvních studentek Sigmunda Freuda) s básníkem lapeným do sítě deprese a sklíčenosti trval od roku 1897 až do jeho smrti, i když posledních třiadvacet let Rilkeho naříkavého života jen v dopisech. A od počátku s sebou nesl úskalí vzešlá ze vztahu, němž je žena o čtrnáct let starší – a nejen to. Friedrich Nietsche, jemuž Lou Andreas-Salomé rovněž sehrála roli osudové ženy, ji nazval „nejchytřejší ze všech žen“. Dcera ruského generála s francouzskými kořeny Gustava von Salomé oplývala intelektem a svobodomyslností ve vztahu ke svým mužským partnerům i k životu jako velkému dobrodružství, v němž musí být všechno podřízeno pátrání v jeho hlubinách.

S takovou duševní výbavou obohacenou o fyzickou přitažlivost se prostě musela stát múzou, ochránkyní, učitelkou a také symbolem nedosažitelné spásy mladých filosofů i umělců své doby. A podobně jako v jejím vztahu s filosofem Friedrichem Nietschem nebo spisovatelem Paulem Réem se i v Rilkově případě objevila stará hra na závislou duši a její velkou učitelku a ochránkyni – což v mužsko-ženských příbězích nemusí končit zrovna zlatým bodem vyrovnaného partnerství: „Přišel jsem k tobě chudý, přišel jsem k bohaté ženě málem jako dítě. Vzala jsi mou duši do náruče a konejšila jsi ji… políbila jsi mě na čelo a musela ses přitom hluboko snížit,“ napsal jí Rilke. A Lou Salomé nejen na čas ukonejšila Rilkeho duši, ale dala mu jméno a podpořila jeho mužskou identitu. Poněkud výstřední Sophia Rilke totiž svého syna do pěti let nutila nosit ženské šaty a oslovovala ho Renée, aby se vyrovnala se smrtí své straší dcery. Rilke tedy zahájil život jako živoucí památník a náhražka mrtvé sestry. To Lou Salomé ho přiměla, aby se po letech od téhle zkušenosti pokusil osvobodit alespoň tak, že si změnil jméno z Reného na mužnějšího Reinera. Můžeme se jen dohadovat, jestli Rilke v Salomé hledal i dobrou matku, která ho nepoužívá, ale přijímá ho a snaží se mu porozumět. V každém případě – když se v takhle vychýleném páru ocitnou dvě bytosti v pohraničí literární (a v případě Salomé i psychologické) geniality, zůstane po hořkém konci lásky něco víc než pachuť.

 

„Smutek po zemřelém se netýká, jak se často domníváme, čistě a výhradně citů: spíše je to jakési neustálé obcování se zmizelou bytostí, která jako by se nám tímto způsobem znovu přibližovala. Neboť smrt nečiní zemřelého pouze neviditelným, nýbrž ukazuje nám jej také z nového, dosud nepoznaného pohledu; nejen že nám ho bere, ale zároveň nám jej i nečekaně navrací.“ Těmito slovy otevírá Lou Andreas-Salomé předmluvu k literárnímu pozůstatku a zároveň znovuoživení vztahu s básníkem, pro nějž znamenaly starší ženy celoživotní gravitaci. Možná k mateřské jistotě, k moudrým bohyním, k vysvobození z konvenčního rodinného života, jehož nebyl nikdy schopen. Žádná z jeho patronek a rádkyň jeho duši nepochopila a literárně nevzkřísila tak jako Salomé v knize nazvané prostě: Rainer Maria Rilke. Čte se jako fascinující vhled do vztahového nebe i pekla a zároveň má hloubku psychoanalytického myšlení a interpretací nevědomých obsahů vyhřezlých do snu i poezie.

„Hluboko v dětství, v horečkách nemocí, vyvstávaly obrovské nepopsatelné úzkosti. Úzkosti před čímsi příliš velkým, příliš tvrdým, příliš blízkým, hluboké nevypověditelné úzkosti, na něž si vzpomínám – – –“ úpí Rilke nad opakovaným dětským snem, kdy leží vedle otevřeného hrobu, do nějž ho každým okamžikem může srazit už vztyčený náhrobní kámen nesoucí jeho jméno. A Lou po letech uvažuje: „Způsob, jakým hovořil o svých tělesných stavech, o údivu a depresích, které v něm vyvolávaly, se v něčem podobal tomuto snu; připomínal panovačný požadavek jednoty dvou neslučitelných poloh: být vztyčen a zároveň ponořen pod stejným jménem; být uložen do dusivě měkké hlíny k zániku a smrti a zároveň ji na znamení nezničitelnosti převyšovat jako kamenný pomník.“ Na průsečíku rozhovorů přes hranici druhého břehu a kroniky Rilkeho života tak tenhle pár znovu ožívá ve mnohovrstevnatém příběhu, v němž si svou hladinu a zlatou žílu můžeme najít všichni. Donekonečna uvažovat, kdo z těch dvou do nejzazší poezie života pronikl hlouběji – a nikdy nenajít odpověď.

Knihu Lou Andreas-Salomé: Rainer Maria Rilke vydalo nakladatelství LEDA v překladu Aleny Bláhové.

Text: Dalibor Demel
Obálka knihy: LEDA
Ilustrace: Wikimedia Commons: Franz von Stuck – Tanečníci
a foto Lou Andreas-Salomé
Ikona: MV