A to víte, že naše domovnice umí levitovat? Hutný dech souseda z bytu nade mnou, z bytu, z něhož se noc co noc ozývalo hluboké hekání, ke mně donesl větu, jejíž význam jsem vůbec nechápal. Do tohoto domu jsem se přistěhoval před třemi týdny, věci jsem měl dosud zabalené v krabicích, jako bych stále nemohl uvěřit tomu, že mám něco, čemu se říká domov, sotva jsem poznával lidi bydlící ve stejném domě a doopravdy jsem nepromluvil ještě s nikým kromě domovnice, která podle slov tohohle tlouštíka umí levitovat. Odpověděl jsem tedy, že nevím, a nechal ho stát na chodbě.

Téhož dne večer jsem se konečně dal do vybalování jedné z krabic, u níž jsem předpokládal, že v sobě ukrývá knihu, kterou jsem nutně potřeboval. Celý den jsem strávil ve městě, absolvoval několik dost nezáživných schůzek a byl utahanej jako křeček po celodenní šichtě v kolotoči, takže jsem si otevřel láhev bourbonu s tím, že si k tomu hledání knihy udělám hezky na duši i na těle. Vyndal jsem tedy obsah krabice a pochopitelně otevíral knihy, které jsem už dlouho neviděl, různě se do nich začítal, načež jsem je prudce odkládal s pocitem viny, že ještě nemám tu, kterou potřebuju, abych celý proces opakoval a u toho všeho polykal hlty skvělého bourbonu Bulleit. Bylo už po půlnoci, když se nade mnou opět ozvalo to hekání. Půlka láhve kořalky mi dodala odvahu a rozhodl jsem se, že svého souseda upozorním na noční klid. I vydal jsem se po schodech do patra, abych tomu tlustoprdovi se smradlavým dechem řádně vyčinil. Jak s každým schodem stoupalo mé odhodlání, nevím ani proč, ale vůbec jsem se neobtěžoval klepáním ani zvoněním a prostě vzal za kliku a vešel d odemčených dveří. 

Obraz, který jsem spatřil, mi nikdy nevymizí z paměti. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, otevřenými dveřmi do kuchyně jsem spatřil chlupatá záda zcela nahého muže. Jeho boky obepínaly ženské nohy patřící tělu, jež zřejmě leželo na stole nebo na něčem tak vysokém, že mužův zadek zakrýval to, co lze spatřit pouze za předpokladu, že žena dobrovolně rozevře nohy. Co asi provádějí, jsem pochopil z rytmického pohybu neméně chlupatého zadku. Měl jsem se otočit a vypadnout jako každý slušný člověk, ale já jsem neodolal a pomalu vstoupil do místnosti. Rytmické hekání sladěné s pohybem mužových boků mě utvrzovalo v tom, že uvidím něco, co bych vidět neměl. Přesto jsem opatrnými kroky pokračoval do místnosti – muže jsem pomalu obcházel ze strany a bylo mi jedno, jestli mě uvidí nebo ne. Jakmile jsem se dostal z boku do jeho zorného pole, otočil ke mně hlavu. V té chvíli mu z tváře zmizel urputný výraz, který vystřídal vítězoslavný škleb. Evidentně mu vůbec nevadilo, že na něho zírám, naopak se mi zdálo, že  ve svých pohybech přidal do rytmu. Nohy, které svíral obtočené kolem svých boků patřily domovnici. Noční košili měla vyhrnutou nad pas a světe div se – ona opravdu levitovala!

Zaznamenal: Jiří Roth
Foto: Christopher James
Ikona: Mužská věc