Aprilia Tuareg 660: Věčná jízda královny Tin

„Novodobej kůň, symbol svobody…“ šklebil se do šedivých vousů, „to jsou kecy. Jde o opravdovou lásku. Mašina mě může vzít nejdál na světě.“
Na pumpě jsem mu pochválil chopper a děda se rozpovídal.
„Nejdál na světě?“ zasmál jsem se.
„Ty víš o lásce kulový, “ mávl rukou. „Měl’s někdy milenku, co tě vzala fakt hodně daleko?“
„…asi jo,“ zaváhal jsem.
„Jste spolu?“
„Ne.“
„Vidíš. Tohle je stejný. Až přijde čas, stačí vybrat místo a nebrzdit. Tak zdar.“
Kecy, pomyslel jsem si a nakopl své enduro, ale při vjezdu do první zatáčky se na dně mé polomrtvé duše cosi zapomenutého – podruhé nadechlo.  

Tahle povídka na 100 slov mi cestou do hnízda italských motorek na Ořechu bzučela v hlavě jako neodbytná kontrolka. Nedokážu říct, co přesně jsem jí měl na mysli, ale někde uvnitř je mi to naprosto jasné. Jako každému, kdo někdy seděl ve ztichlé garáži, díval se na svou motorku a nechal fantazii volně bloudit polem citu a možností. Samozřejmě, že místo vybírat nebudu a brzdy jsou jedna z prvních věcí, které mě zajímají. Jenže se zkracující se vzdáleností k prodejně italských motorek, kde jsem si měl vyzvednout svou víkendovou jednostopou partnerku, tahle kontrolka bzučela silněji a občas problikla neurčitou obavou. Stručně řečeno, letos jsem toho ještě moc nenajezdil a nad sebevědomím jednoznačně převažoval respekt. Děda z pumpy by mě ale nejspíš pochválil. Cítí se takhle člověk na dostřel od „opravdové lásky?“

Aprilia Tuareg v barevné verzi inspirované dakkarskými speciály 80. let

„Tak tady ji máte.“
Chlápek v prodejně italských motorek na Ořechu ukázal na chodník před výlohou a já se trochu zastyděl. Tady ji máte… Tady ji mám nebo spíš tady má ona mě? Působivá velkolepá silueta přiměla kontrolku, aby přestala nerozhodně poblikávat a definitivně se rozsvítila: Tak tohle možná nedám.

„Jasně, díky, už se nemůžu dočkat,“ lhal jsem, převzal klíčky s papíry a náš pětidenní vztah s Aprilií (Bohumil Hrabal by ji nejspíš oslovoval Dubenko) začal. Ve čtvrteční poledne a na prosluněném parkovišti. Zvolna a ostýchavě. Posadil jsem se na obrubník a znovu si ji nenápadně prohlédl. Co když mě potrestá za nějakou nesmyslnou chybu? Vrátíme se sem po víkendu oba vcelku? Porozumím si s ní dřív než nám tam z vedlejší vjede traktor? Vysoká, sebevědomá, tak trochu exotická… Můj projekční arzenál se rozjel jako žebřiňák z Řípu a zrychloval bez ohledu na vkus. Aprilia Tuareg 660. Samozřejmě, že jsem se na tohle setkání připravil. Její duše vzešla z písku a skal saharské Afriky. Tuaregové. Přinejmenším sedmitisíciletá historie. Znalci muslimské mystiky, křesťanská minulost a kořeny v berberských kmenech. Pro svobodu pohybu byli vždycky připravení ohnat se mečem, takže ani dnes se svými velbloudy neukazují pasy a volně procházejí pouštními hranicemi. Matriarchální linie a královna Tin Hinan, současnice svatého Augustina, zakladatelka a vládkyně první tuarežské říše. Tin Hinan. Když si přijdete pro motorku s antropologickou a historickou výbavou, nemůžete se ubránit přívalu symboliky – ale i hlubinné skutečnosti, kterou pochopí jen motorkáři se sklonem k dennímu snění. Aprilia Tin Hinan, to bude lepší – nicméně můj respekt ještě vzrostl.

Podle legendy Tin Hinan přišla ze severní Sahary jako uprchlá princezna se svou karavanou a celá ta skupina málem zahynula hlady, kdyby v hnízdech pouštních mravenců nenarazila na zásoby zrní.

Ve srovnání s cestovními endury třeba od BMW nebo Motto Guzzi – korpulentními pomrkávajícími matrónami GS a krevněmléčnými okatými V85 TT (psali jsme zde) vypadala Aprilia mladistvě a superštíhle. Málem na hraně vyzáblosti, podobně jako její přímá konkurentka Yamaha Ténéré 700. Jasně, motocyklová estetika a praxe vám řeknou, že s lehčí, štíhlou a tedy obratnější motorkou si prostě v blátě a písku víc užijete a v rodině cestovních endur tak Aprilie Touareg patří ke střední třídě (královně Tih Hinan se omlouváme). Koneckonců tahle motorka (a zvlášť má trojbarevná verze) se reinkarnovala z původní Aprilie Tuareg z roku 1985 přímo inspirované tehdejšími dakarskými speciály.

Zespoda z obrubníku působila přes svou štíhlost pořád ještě impozantně a můj respekt nemizel. Hliníkový kryt motoru, vysoké zdvihy tlumičů, velkorysá světlá výška… Jsme sice na dostřel od motokrosu, ale pasadenskému designovému velmistru Miguelu Galluzzimu ze studia Piaggio Advanced Design Center (PADC) se nějakým kouzlem podařilo zachovat elegantní proporce, takže v černé helmě bez štítku byste klidně mohli zaparkovat před Operou a pořád při tom vypadat jako originální znalec umění s dobrým vkusem. No ale konec úvah, do pondělka si tu kousat nehty nemůžu. Tih Hinan čekala a začínala se nudit.

S mou výškou 184 cm a váhou kolem 90 kg (obojí po ránu) neznamenalo přehození nohy přes pohodlně prohnuté sedlo žádný zvláštní gymnastický výkon. Což se nedalo říct o pražské odpolední zácpě. Nicméně brzy mi došlo, že tahle Aprilia má duši královny Tih i svižného velblouda s hbitostí králíka. Nalačno váží pouhých 187 kg a nasycená všemi dostupnými kapalinami včetně osmnáctilitrové nádrže čtyři kila přes dva metráky. Obvykle se mi mezi auty kličkovat nechce a už vůbec ne na motorce, s níž se znám deset minut, ale tady bylo okamžitě jasné, že jeden ze čtyř jízdních režimů Urban nevoní městem nadarmo. Nejen že štíhlá figura vám dovolí prosmyknout se v mezerách mezi auty, ale nádrž se táhne až za zadní tlumič, chrání ji rám a tohle řešení rozhodně napomáhá těžišti a pomáhá v obratnosti – a kdyby bylo nejhůř, díky úzkému sedlu hodí nohy na zem i menší jezdci. Mimochodem, sedlo…

Na první posed jsem měl pocit, že je vyplněné gelem (Aprilia tuhle variantu nabízí) a jeho měkkost a pohodlnost rozhodně předčila na pohled strašidelně úzký profil. Z Prahy přes Ondřejov až k detašované redakci Mužské věci v osadě na dostřel od Hradce Králové to bude kolem sto padesáti kilometrů a sedací svaly si po příjezdu vůbec nestěžovaly a tvářily se velmi relaxovaně. No a pak jsem zjistil, že tohle sedlo nebylo vůbec gelové, ani zvýšené, tím méně snížené, ale normální sériovka. Tolik tedy k obavám, že při delších cestách hrozí rektální nepohodlí. (No, možná ano, záleží na okolnostech všeho druhu, ale rozhodně nejde o sedlo.) A když vyrazíte na malebné asfaltové duny kopečků kolem Sázavy? Je vážně rozdíl v posedu na svalnatém superrychlém poníkovi typu Aprilia Tuono V4 nebo RS (s nimiž Tuareg sdílí základ motoru) a endurovém velbloudovi, z jehož sedla už téměř zaznamenáte zakřivení zeměkoule. Velmi rychlém a svižném a dokonale předvídatelném velbloudovi.

V modelu RS tluče dvouválcové srdce stovkou koní, zatímco v enduru jsou rychlostní stupně samozřejmě rozložené mnohem pružněji a po přepracování se dvacet koní odebralo na pastvu – což ale ani ve nejmenším nevadí. Výkon máte po ruce v širším spektru otáček a šestku tam můžete kopnout tak brzy, až vám to někdy přijde trapné: táhne od padesáti, šedesáti až nahoru k vrcholu pyramidy. Ano, královna je velkorysá a odolná, zkušené jezdce potěší, začátečníky povzbudí a znovu dokazuje, proč cestovní endura tak často vyhrávají ankety o nejoblíbenější druh motorek. Tahle jednostopá Tin Hinan má další odpovědi. Samozřejmě je stejně dobrá na silnici i v terénu, i když velkolepě okostkované pneumatiky a celková silueta napovídá, že se tu o něco víc myslí na milovníky šotoliny.

Štíhlá a lehká nepotřebuje bůhvíjaké brzdy a naprosto stačí obyčejné čtyřpístkové brzdiče. Nemluvě o tom, že když se zapomenete a zaparkujete předním kolem z kopce do zdi, prostě se omluvíte a vytlačíte ji do rozumnější polohy. (S dvanáctistovkou GS by vás čekala slušná groteska.) Díky uložení spíš stojícího než ležícího motoru snadno proplouvá utaženými zatáčkami a pak, při pohledu na samolepku 54 world titles pod řídítky se stanete součástí příběhu o těžkých začátcích prolnutých do velkolepých výher. Legenda tvrdí, že Tin Hinan přišla ze severní Sahary jako uprchlá princezna se svou karavanou a celá ta skupina by málem zahynula hlady, kdyby v hnízdech pouštních mravenců nenarazila na zásoby zrní. Tuaregové o ní mluví jako o „matce nás všech“ a „ženě ze stanů“ a než archeologové v roce 1925 objevili její hrobku, svět už ji měl jen za hrdinku z fantazijní říše.

Podobně neuvěřitelná by se nejspíš budoucnost Aprilie zdála Albertovi Beggiemu, když v létě po konci druhé světové války tak dlouho uvažoval, jak zahájit novou éru, až přišel na nápad vyrábět jízdní kola. V té době byl jeho synovi Ivanovi rok a když se rodinné firmy v roce 1968 konečně ujal, vystřelil osud Aprilie k motorům, závodům a neskutečným čtyřiapadesáti světovým titulům. Ano, z hlediska výher je Aprilia nejúspěšněnší motocyklová značka. Bez gigantického zázemí konkurenčních japonských strojů, ale s vytrvalostí saharských velbloudů a vůlí královny s nejasným původem, která dokázala kočovné kmeny přetvořit v obyvatele fantastické říše.

Tak – tohle všechno se vám může prohnat helmou, když posloucháte, jak si motorka někde uvnitř air boxu dýchá a mluví s vámi přes rukojeť plynu, řadičku a všechny ty stovky drobných stisků koleny, vějíř pohybů, které vás s ní spojí do jediného pohyblivého biotechnologického organismu. Zkoušeli jsme to i ve dvou a mám podezření, že tuarežská královna a její velbloud si ani nevšimli, že přibyl další pasažér. A velmi pravděpodobně by to skvěle fungovalo i s kufry – přivařený podsedlový rám zvládne 210 kg a pevnost zajišťuje šest upevňovacích bodů, takže se nemusíte bát trochu jím v terénu zatřást a motor má výkonu za celou celou karavanu.

Samozřejmě – můžeme meditovat nad nemožností nastavení větrného štítku, což nepotěší zvlášť vyšší jezdce a naopak se usmívat nad detaily jako snadné vyloupnutí gumových silent bloků ve stupačkách pro jízdu v terénu a stejně jednoduché nasazení pro odstínění vibrací na asfaltu. Aprilia Tuareg 660 je dozajista skvěle promyšlená a inteligentní motorka, která se řídí stejně dobře vsedě i vestoje a díky štíhlému středu vám věnuje spoustu místa pro přenášení váhy. Kompletně nastavitelné tlumení od Kayaby si přizpůsobíte pro plavbu dunami podle váhy i terénu, výkon ochotně naděluje už od 3000 otáček, ale… To ale nakonec není to nejpodstatnější.

Ten kluk se chvíli motal poblíž na svém kolečku, pak si dodal odvahy, přiblížil se, zavolal: „Máte pěknou motorku, pane,“ – a s brutálním zrychlením šlápl do pedálů a stáhl se do bezpečí mezi chalupy. Dost možná právě on vycítil to důležité – krásu a příběh. Mezi motorkami koneckonců nejsou žádné superpodstatné rozdíly. Jednička dolů, zbytek nahoru, řídítka, řetěz nebo kardan a motorové srdce. Na tu svou si každý zvykneme a naučíme se žít se zvláštnostmi i dřevní mechanikou, jak vědí majitelé veteránů. Ve světě symbolů a představ se ale dějí věci. V sedle Aprilie Tuareg se propojíte s osudem svobodného národa z pouště, za řídítky Moto Guzzi 85 TT Guardia d’Onore (brzy sem o ní napíše kolega Jiří Roth) vás zklidní důstojnost čestné motostráže italských prezidentských konvojů. Můžete dumat, co se vlastně s Itálií a motorkami od roku 1946 stalo a někde na patře cítit chuť sicilského vína, moře a suga s česnekem.

Dál nejsou cesty, jen vzdušné stezky na moři…

A z takových fantazií a spojení do jednoho těla motorového kentaura možná vzniká to, co měl děda se svým chopperem na mysli „opravdovou láskou“. Touhle nenápadnou trhlinou v realitě stroje dost možná získávají své duše. A když tomu dáte šanci, budete mít na Aprilii Tuareg vždycky za zády nehmotnou spolujezdkyni z 5. století. Tin Hinan své lidi ani stroje nikdy neopustí a na polní cestě východních Čech pak můžete ucítít vůni datlí a písku a ještě něčeho nevyslovitelného. Jak sliboval děda z parkoviště, „vezme vás fakt daleko“. Až do míst, která španělský básník Antonio Machado tušil ve slovech „dál nejsou cesty, jen vzdušné stezky na moři“. Šťastnou cestu.

TECHNOINFO

Motor: řadový dvouválec, chlazení vodou, DOHC, vstřikování, elektronická škrticí klapka
Objem: 659 cm3
Výkon: 80 koní (58,8 kW) při 9 250 ot./min.
Točivý moment: 70 Nm při 6 500 ot./min.
Spojka: mokrá spojka, anti-hoppingová funkce, ovládaná lankem
Převodovka: 6 stupňů
Finální převod: řetěz
Přední zavěšení: USD teleskopická vidlice Kayaba, průměr 43 mm, 240 mm zdvih, nastavení útlumu, odskoku, předpětí
Zadní zavěšení: kyvná vidlice, centrální tlumič Kayaba, progresivní přepákování, 240 mm zdvih, nastavení předpětí, útlumu a odskoku
Velikost kol: 2,15×21″ vpředu, 4,25×18″ vzadu
Přední brzdy: 2× 300 mm kotouče, 4pístové třmeny
Zadní brzdy: 260 mm kotouč, 1pístový plovoucí třmen, vypínatelné ABS
Pohotovostní hmotnost: 204 kilogramů
Objem nádrže: 18 litrů
Dojezd: cca 300 km
Rozvor: 1 525 milimetrů
Výška sedla: 860 milimetrů
Cena testovaného modelu: 335 900 Kč

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Hocine Ziani: Královna Tin Hinan
Foto: Dalibor Demel, Denisa Schücková a Jorge Gonzalez na Unsplash
Ikona: MV a Unsplash