„Miluju tě,“ řekl jsem jí.
Protože jsem si právě uvědomil, že bez té systematické přísné semetriky, která nebude pořád prát a stráví pár večerů lakováním rezavých krámů (nepochybně několika druhy štětečků, více vrstvami a na stole pečlivě vyloženém novinami), by ji vnitřní divočina rozervala na cáry. Žena, která si v sobě nese tuhle pekelnou jámu a zároveň dokáže řídit jednu z největších reklamních agentur v zemi je prostě – naprosto výjimečná. A teď tu je se mnou.

Samozřejmě, takhle je to správně. Někdo ve mně se sice nesměle zeptal, proč právě já, proč ne majitel firmy v Silicon Valley nebo hlavní akcionář některé z komerčních televizí, ale odpověď se dostavila okamžitě, se sborovým doprovodem všech známých i neznámých přírodních živlů: Protože je to moje žena. Žádné pochyby, ani srozumitelné důkazy ani pochopitelné důvody. Jen přirozený fakt, který tu byl dřív než náš společný příběh mohl vůbec začít.

Takhle bych si býval Julii rád zapamatoval navždycky. Jak nahá klečí nad hromádkou starého železa a hladí ji jako by to bylo to nejsladší batole a přitom se na mě dívá, vlasy jí cuknou dozadu a s pohledem, který se nedá popsat jinak než jako po všech stránkách vlhký a plný lásky vážně říká „já tebe taky“.
Tohle byla ta chvíle, kdy do sebe podmořské kamenné desky po milionech let oddělení konečně zapadly a mohl vzniknout nový kontinent. Bylo to větší než já, než ona a já si s tím vědomím absolutně nevěděl rady.

Takže jsem ji vzal zezadu za krk, přitáhl na dlouhý polibek a pak se zeptal, co s těmi řetězy a traverzou sakra dělá.
Beze slova si lehla a dva nebo tři řetězy si nacvičenými ale něžnými pohyby přeložila přes prsa, jeden přes krk a ten s menšími články si vedla od hlavy přes celé tělo mezi nohy. Dech se jí prohloubil, prsty jedné ruky se vzrůstající naléhavosti přejížděla po řetězech, jako by je chtěla vzrušit a druhou mě vzala za ruku: „Teď bych normálně použila robertka, ale když jsi tady ty…“

Jasně. Opatrně jsem se o její tělo podělil se čtyřmi metry použité oceli. Vleže to bylo nepohodlné a myslím, že jsem jí i sobě způsobil pár modřin na žebrech, i když jsem se snažil zůstat na vzepřených propnutých rukách. Mnohem lepší bylo, když se nastavila zezadu. Mohl jsem ji ověsit kovovými vodopády, navrch ještě položit kus traverzy a pak její sadu různě zahnutých skleněných robertků zastoupit jak nejlépe jsem uměl.

Poslouchal jsem její ryčení a kvílení, mnohem hlasitější a děsivější než když jsme v tom předtím byli sami. V jejím polozvířecím sténání znělo vedle slasti i zoufalství a děs z něčeho mimo všechny obvyklé souřadnice. Čím déle jsem to poslouchal, tím víc jsem chtěl slyšet. Zvyšoval jsem rychlost a důraz a občas jí ze stran s plesknutím zaryl prsty do měkkých rukojetí lásky po stranách zadku, jenže to už dávno nebyly love handles, ale místo, kde se drží oběť na jejímž životě ani způsobu smrti nezáleží.

Viděl jsem, jak prokusuje polštář a v náhlé inspiraci olízl prst a pomalu, ale pevně jí ho zasunul do zadku. A tak za cinkotu řetězů, už bez traverzy, která po tomhle překvapení spadla a protrhla prostěradlo, jsme krátce po sobě dospěli k vrcholu a konci sil – a konečně se trochu víc seznámili.

„Ježišmarja, panebože,“ řekla Julie, když se svalila na bok a řetězy ji překryly jako chaluhy mořskou panu. „Co tohle bylo?“
Oddechoval jsem na zádech vedle ní a nedokázal odpovědět, jen jsem opakoval něco jako „ty vole, to snad…“, protože, jak už jsem se zmínil, moje fantazie není nic moc. A hlavně jsem si neuměl vysvětlit pár okamžiků, kdy jsem se na Juliin rozvlněný zadek díval přes něčí svalnaté rameno, které jsem znal ze svých nočních cest nad město.

„Víš, co si myslím?“ ozvala se Julie, když jsme se oba vrátili do svých těl a dech se nám dostatečně zklidnil. „Že si s náma něco velkýho hraje jako s loutkama. Nějaká velká bytost nebo inteligence si s náma normálně hraje.“
„Možná, že jo, “ vydechl jsem, zezadu ji objal a potlačil nutkání zakousnout se jí do krku.
Tehdy se mi to zdálo trochu moc new age, ale ve světle dalších událostí se ukázalo, že se tak docela nespletla.

Text: Dalibor Demel
Foto: Jana Sabeth a Dainis Gravenis na Unsplash

Následující kapitola – Mužská věc 58: Knírač, rodiče a nákupní povinnost