„Proč mají všechny ženy patřit jemu?“ zasyčel nejstarší z bratrů a vztekle brousil oštěp.
„Zabije každýho, kdo se jich dotkne,“ namítl nejmladší.
Nejsilnější pohladil kamennou sekeru: „Tentokrát ne.“
Ještě tu noc stihl vůdce tlupy jen zachroptět. Bratři zahrabali tělo v rokli a probudili ženy. V poledne se ale probrali unavení, skleslí a provinilí. Až ten nejstarší vzal sekyru a odešel do lesa. Večer přivlekl postavu s plnovousem, vytesanou ze dřeva a spolu s ostatními ji upevnil vprostřed tábora. A pak, když udusali hlínu a zapálili oheň – konečně to vyslovil: „Ženy jsou pomíjivé, bratři, ale otce… Otce se můžeme bát věčně.“

Text: Dalibor Demel

Foto: Samuel Martins na Unsplash