Drazí uctívači ženských těl,

vy mě chápete, vy už ano! Vaše doba je v mnohém nechutná, ale co do pohlavních otázek a umělecké svobody prakticky bez zábran. Má to své zápory, protože v galeriích se mohou objevit i lejna, jen když jsou součástí jakéhosi osobního programu, ale to je dobrá cena za uměleckou svobodu. Protože omezovat umělce je zločin. Je to jako vraždit život v zárodku. Umělec je a musí být za každou cenu sebou samým, musí být tvůrcem, musí stavět základ bezprostředně, bez použití všeho minulého a tradičního, zcela sám. Teprve pak má právo potřísnit bílou plochu barvou nebo slovem, teprve pak může mít tak odvážný čin význam i pro svět. Protože umění nemůže být moderní už z podstaty – umění je věčnost sama.

Nicméně v době, kdy jsem držel štětec v ruce z masa a krve, vládlo pokrytectví a morálka se zkaženým srdcem i očima. Přitom jsem měl tak nádherné povolání. Kreslit ženy, ty nádherné ženy s jejich geniálními liniemi – může snad existovat něco krásnějšího? A přesto – pořád vidím soudce, jak drží jednu z mých kreseb nad plamenem svíčky a žvaní něco o pornografii a ukazování erotických kreseb mladistvým. Dokonce mě obvinili ze styku s nezletilou. Stejně malý duch jako mí učitelé ve vídeňské Akademii der Bildenden Künste. Příliš tradice, tupé vznešenosti, jakož i vznešené tuposti. Ostatně kantoři byli mými nepřáteli už na gymnáziu.

Dobře mi rozuměla moje sestřička, moje milovaná Gerti. Jestli jsem spal i s ní? Řekněme, že její tělo bylo ztělesněním všeho, co jsem kdy na ženách obdivoval. Ano, měl jsem spoustu modelek a aranžoval jejich končetiny do poloh, o jakých sníte a jaké si mí upocení současníci neuměli ani představit, protože jejich smysl pro krásu a kouzlo ženského těla nepřesáhl velikost kostelního klekátka. Kdekoli úctyhodní občané zjistili, že se u mě scházejí místní děvčata a ochotně mému štětci roztahují nohy a prohýbají záda, bylo zle a musel jsem se stěhovat. Lidé se bojí nahoty, energie nahého těla víc než ohně. Přitom těla mají své vlastní světlo, které spotřebovávají, aby žila. Hoří, nesvítí zvnějšku, ale zevnitř, a já tohle světlo dokázal zachytit.

Samozřejmě že poloslepí úředníci a měšťácká krev to museli nazvat pornografií a vztekle a přitom celí zpocení vzrušením kolem mého díla poskakovat. Jediný Klimt to pochopil. Dokonce mi řekl, že kreslím lépe než on, vyměnil si se mnou pár listů a koupil ode mě další. Ano, nakonec jsem měl úspěch, protože jsem uměl lapit to vnitřní světlo, které nemají jen těla, ale celé krajiny. Třeba Šumava, kde jsem ochutnával tmavou vodu a viděl praskající stromy. Udiveně jsem zíral na rozpadající se zahradní ploty. Slyšel jsem mladé březové porosty a chvějící se listy, viděl jsem světlo a slunce, zvečera se radoval z vlhkých zelenomodrých údolí. A díval jsem se na růžové lidi, staré úctyhodné kostely, líbal jsem zemi a čichal teplé květiny v mechu a pak jsem vytvořil tak krásné věci!

Obkreslování podle přírody ale nemělo význam – maloval jsem vlastní vizi krajiny. Malování samotné mi nestačilo. Vím, že se barvami dají vytvořit vlastnosti a ženské tělo a krajina mi splynuly v jedno. V jedno neuhasitelné vnitřní světlo. Dokud jste ještě na zemi, najděte ho. Všimněte si ho. Nepopírejte jeho existenci jen proto, že ho zrovna nevidíte. Protože jednou poznáte, že to světlo jsme vy sami, a budete se v něm koupat, aniž přesně rozeznáte své hranice. Udělejte to hned, neztrácejte čas. Vykoupejte se. 

Egon Schiele

Egon Schiele
1890–1918

Plaché, uzavřené, tiché dítě. Bez zvláštní ctižádosti, zato s touhou po sebevědomí. Zvlášť když Schieleho otec v roce 1905 zemřel na syfilis a on zůstal v rodině jako jediný muž. Na otce byl silně fixovaný, k matce nijak zvlášť nepřilnul. O rok později se zapsal na vídeňskou Kunstgewerbeschule a později na Akademii der Bildenden Künste. V roce 1907 se seznámil s Gustavem Klimtem, který pro mladé malíře unavené tradicí fungoval jako otcovská postava. Klimta Schieleho talent okamžitě zaujal, podporoval ho v tvorbě erotických kreseb, jimiž Schiele později zásoboval vídeňský trh s pornografií. V roce 1911 Schiele dokonce po Klimtovi zdědil milenku, sedmnáctiletou Valerii Neuzilovou, která se stala jeho modelkou a milenkou. Společně odjeli do Českého Krumlova, odkud pocházela jeho matka Marie (rozená Čiháčková). Moc dlouho tam ale nevydrželi, protože krumlovským měšťanům se nelíbilo, že Egon s Wally žije na hromádce a navíc v erotických pózách zvěčňuje i místní holky. Párek se raději přesunul do Neulengbachu u Vídně, kde si Schiele vykoledoval zatčení za styk s nezletilou dívkou. Tohle obvinění bylo sice staženo, ale Schiele přesto strávil přes tři týdne ve vězení – odkud si samozřejmě přinesl skvělé kresby. Postupně svou techniku rozšiřoval, zajímal se o lept a začal fotit. V roce 1915 se seznámil s dcerou zámečníka Edith, rozešel se s Wally, zasnoubil se a přes protesty Editiny rodiny se oženil. Během první světové války dál tvořil, sloužil jako koordinátor transportů ruských zajatců do Vídně, později jako úředník v zajateckém táboře. Velký úspěch pro Schieleho znamenala výstava Vídeňská secese, kde vystavil padesátku svých děl, a následovaly další nové zakázky. Nervózní, výrazný styl a intenzita Schieleho poslaly mezi expresionisty, ačkoli sám se k tomuto směru nikdy nehlásil. Ovlivnily ho spisy Sigmunda Freuda a jeho výtvarná díla vibrují odrazy úzkostí a neuróz pramenících v nevědomí. Plodná, nakonec velmi úspěšná a originální výtvarná kariéra Egona Schieleho bohužel skončila ve stejném roce, kdy přišel úspěch. Zemřel 31. října 1918 na španělskou chřipku, pár dní po své těhotné manželce Edith. Jako mladý úzkostný, výstřední a – prokletý umělec.

Text: Dalibor Demel; Ilustrace: Jiří Roth