„Julie? Lásko?“
Ne, už odešla, ráno jsem se v posteli probudil sám a nebylo ráno, ale skoro jedenáct. Těžké závěsy prodloužily noc a pro člověka, kterého kvůli prověšeným žaluziím v okně nad postelí budilo slunce sotva vyšlo, znamenala tma luxus. Takže jsem se ještě dlouho povaloval ve umělé noci, vychutnával kvalitní matrace na posteli metr nad zemí a hladké saténové povlečení, které chladilo a hřálo zároveň. Nad nočním stolkem jsem si všiml dvou kovových plošek vypínačů – klepnutím se kulatá lampa na čtení rozzářila naráz a když jste prsty přiložili jemně, rozsvěcovala se pomalu. Tahle hračka mi vydržela dalších několik minut a když mě omrzela, ťukl jsem na sousední vypínač a nad postelí se měkce rozsvítila obrovská koule s peřím na povrchu.

Tlumené žluté světlo vytékalo péřovým povrchem dvoumetrové hvězdy jako med a teklo na moje chlupaté nohy se zažloutlými nehty o jejichž pedikůru jsem se staral jednoduchým zatrháváním. Ne že bych se chtěl vyžívat v kontrastu nádherně vybaveného bytu se svou chudobou a zanedbanými tělesnými detaily, ale – bylo to až příliš zjevné. A to jsem tehdy o sebe pečoval mnohem víc než teď, kdy už mám služby typu pedikůra nebo holič absolutně na háku, možná proto, že podobných postelí a trojúhelníkových křesel z Vektry, ručně vyráběných péřových hvězd a reprobeden Bank&Olufsen bych si mohl pořídit náklaďák a nejspíš bych to na účtech ani nepoznal.

Tehdy jsem se ale pod tím medovým světlem usmíval slastí z luxusu. Když jsem se konečně uvolil spustit nohy na podlahu a šel se vyčurat, připadal jsem si jako kdybych v nějaké slabomyslné soutěži vyhrál los na pobyt v pětihvězdičkovém hotelu. A pak mi to začínalo docházet – když jsem jen v trenkách pleskal nohama o leštěné dřevo, potápěl chodidla do vysokých koberců v obýváku a nasával teplo ve vyhřívané mozaikové podlaze v koupeně: ocitl jsem se v nádherném, architektonicky a designově propracovaném hotelovém apartmánu.
„Navrhovala mi to tady jedna filmová architektka, nechala jsem to celý na ní. Lidi by se neměli plést do něčeho, v čem nejsou dobrý, ne?“

Tohle řekla u večeře a zpochybnila tak celý můj život. V té chvíli mě nenapadla žádná sebeobrana, takže jsem vágně souhlasil, ale teď, při pohledu na neporušenou plochu béžové lednice mi bylo jasné, že v celém tom bytě něco důležitého chybí.
Julie i ta architektka jako inteligentní ženy věděly, co znamená útulnost, ženskost a možná i pelíšek, takže ten byt nepůsobil studeně. Ani sterilně a neosobně. Promyšlená kombinace teplých barev pokojů s chladnějšími tóny koupelny, dřevo na podlaze, pastelové odstíny a vzory na křeslech a pohovkách, potahy z přírodních, hladivých materiálů. Vedle lednice otevřená police s mísami s ovocem, oříšky, zázvorem a kořenkami, na provensálském stole kytka ve váze, police s knihami, některé položené jen tak na přes pestrobarevnou řadu.

Byly to živé, čtené knihy, žádná dekorace. Hlavně antropologická literatura, Ženy, které běhaly s vlky, Dějiny tortury, něco o tantře, šamanismu, slovanských bozích a bohyních, Syrové a vařené od Lévi-Strausse, tři díly Eliadeho Dějin náboženského myšlení. Mezitím pár beletristických kousků, kniha rozhovorů s hypnotizérem, něco o reklamě a marketingu a slušná sbírka kuchařek jako připomenutí, že mozek sídlí v těle, které potřebuje jíst. Včerejší kari chutnalo skvěle, ale nejpočetnější oddíl patřil české kuchyni a Julie koneckonců sama řekla, že vaří strašně ráda a nejradši má koprovku podle receptu své babičky z Moravy. Rozhodně se uměla dobře nakrmit a podobné tradiční hodnoty se odrážely i v detailech. Patchworkové polštářky na pohovkách a hlubokých křeslech, stojací lampa s proutěným stínidlem. Na nenápadných místech stály voňavé dřevěné tyčinky v lahvičkách s bytovým parfémem, takže včerejší vůně kari mohla klidně spočinout na peřině z růžové esence. Na podlaze pár chlupatých podložek, parapety ozdobené péefkami a roztomilými drobnostmi typu svícínek, krabička, porcelánová kytička, několik kamínků, miska s vysušenými kapřími šupinami, soška fénické bohyně – byl to nepochybně útulný a ženský byt. Něco tu ale chybělo.

Nebylo to zjevné na první pohled a kdybych s Julií právě neprožil noc plnou podivných vnitřních obrazů, chřestění řetězů a řevu, nejspíš bych si toho nevšiml. Jen – na lednici, kam si lidé obvykle přicvaknou pár rodinných fotek, školní rozvrhy dětí nebo narozeninová přání byl jen magnetický trhací blok se seznamem věcí, které je potřeba koupit. Plus momentka s černým kníračem, jak skáče pro kost v čísi ruce. Jinak čistá béžová plocha a stříbrný nápis Electrolux. Vrátil jsem se do ložnice s matnou vzpomínkou na pár fotek vystavených na polici nad nočním stolkem, ale ne, byla tam jen jedna. Malá holka s kníračem na vodítku se těžkýma očima dívá do objektivu a za ní muž a žena, nejspíš rodiče: muž na něco ukazuje a zamračená žena se založenýma rukama se dívá jinam. Každý si samozřejmě fotky nevystavuje, ale Julii bylo už přes čtyřicet a z nějakého důvodu jí stálo za to mít na očích jen psa, rodiče a nákupní povinnost.

Text: Dalibor Demel

Foto: Renè Müller a Julian Hanslmaier na Unsplash