Hodil jsem do vzduchu pár jmen známých z bulvárních webů plus autora alba Somebodyho. To ji samozřejmě ohromilo, ale držela se.
„Fakt jo? A představíš mě?“
Řekl jsem, že jasně, když tam jde jako moje partnerka. Vůbec netuším, proč jsem to slovo použil.
Položila mi dlaň na hřbet ruky na šaltpáce, takové něžné, intimní gesto. Od obchodního honění péra jsme zabloudili do pseudocitového labyrintu a byla to moje vina. Šlápl jsem na plyn, auto zamručelo a vystřelilo dopředu jako raněný medvěd z mnohem srozumitelnějšího světa. Jenže na semaforu padla červená.

Chvíli oddychoval na ženiných zádech, nos zabořený do vlasů zátylku. Uvolnil svaly, ale to už bylo moc, ruce i kolena jí povolily a oba se svalili na bok, pochopitelně s výhledem na mrtvolu. Pach hniloby překryla lesní prsť. Objal ženu oběma rukama a přitiskl k sobě, horkým břichem ucítil její chladná záda, bylo to, jako kdyby skočil do jezera.
„Musíme jít,“ řekla.
Namáhavě se rozpojili a vstali. Po stehně jí stékal pramínek krve. Teď si teprve vzpomněl, jakou měla noc a zastyděl se.
Všimla si jeho výrazu: „Už to nebolí.“
Utrhla chomáč lesní trávy, zmačkala do zelené kuličky a utřela se.
„Tak. A je to pryč,“ dokonce se zvládla usmát. A zatímco se na sebe dívali jako spiklenci slasti a smrti, zabouchl jsem dveře od Range, obešel auto a otevřel Petře dveře. Jako bych do společného výběhu vpouštěl novou samičku kaliče českého – a jak se brzy ukázalo, tak to taky bylo.
Před klubem přistávaly taxíky, vystupovali nápadně oblečení muži a ženy. Některé tváře mi byly povědomé, možná z bulváru nebo porna, těžko říct.

„Hele, není to Mareš?“ pošeptala mi do ucha a mávla řasami k postaršímu chlápkovi v kožené bundě.
„Nevím,“ řekl jsem. „A kdyby jo, tak co?“
„Řekla bych si mu o podpis pro mámu.“
„To nebude on. Tenhle je moc mladej.“
Nejspíš jsem sobě i Leošovi ušetřil trapnou chvilku. Zmizel ve vchodu a zalila ho mnohohlavá marmeláda figur odhodlaných prokrvit hřebínky.

Petra se ke mně tiskla, spíš nervozitou než příchylností, ale jak jsme se blížili ke vchodu, vystrčila prsa a stejně jako většina ostatních žen zkusila znuděný výraz a prodloužila krok. Páry, skupinky i samotáři mizeli uvnitř klubu, vchod občas explodoval bleskem foťáku. Další taxík, další párek, holka na sobě neměla prakticky nic.
„Nejsem oblečená nějak blbě?“ ozvala se Petra. Měla koktejlky s výstřihem vysoko nad žlábek, což vedle titěrných modelů kolem vypadalo málem jako skafandr.

„Ale ne, máš hezký šaty,“ řekl jsem a „přiměřený věku“ už ze slušnosti nedodal.
Vzal jsem ji za ruku, čistě z masochismu a smíchali jsme se s marmeládou. Stiskla mi dlaň. Nelíbilo se mi to, základní nastavení fungovalo. Byla to cizí žena, nepatřila ke mně a tenhle pocit sílil s každým schodem dolů do sálu.
„Ty jo, tady to žije,“ řekla.
Proplétali jsme se k baru mozaikou pachů. Nebylo těžké je přečíst i pod parfémy, většinou šlo o základní pudy. Hudba byla jako obvykle příliš hlasitá a poněkud tupá.
„…jsem chtěla a on normálně…“
„…ty vole ta je neuskutečná, ale zase…“
„…no, nene, kdo to přichází…“

Z hudby vystupovaly drobné konverzační útržky. Kdysi by nejspíš zvýšily můj pocit osamocení, ale teď ztrácely význam, jako když na jednom místě bez přestávky prší nebo dlouho jdete kamenitou krajinou. Pachy a ještě něco, nejspíš elektřina, byly výmluvnější. Petra posílala do vzduchu směs nervozity a zvědavosti. Dorazili jsme k baru a vmáčkli se k pultu. Konečně mi pustila ruku.
„Co si dáš?“
Chtěla koktejl, dostala margaritu a vypila ji na tři loky.
„Ještě jednu?“
„Jo.“

Byla zkušenější nebo vzdělanější než jsem si myslel: Podle biochemie a z hlediska dopaminového kolotoče je mnohem lepší dát si dva tři koktejly rychle za sebou a pak přejít na minerálku než do noci pomalu otravovat organismus alkoholem a odepsat dopoledne.
Druhou margaritu už cucala zády k baru, opřená o lokty.
„Znáš tu teda někoho?“
„Zatím nikoho nevidím.“
„A co teda budeme dělat?“
Zaznamenal jsem agresivní podtón v jejím pachu ještě dřív než mi mozek přeložil zvuk jejích slov. Projela mnou vlnka prastaré nenávisti. Vzal jsem Petru něžně kolem ramen a řekl: „Budeme tu stát, milá Petro, popíjet koktejly, pozorovat, co všechno se tu děje a až nastane vhodná chvíle, něčeho se zúčastníme. Buď oba nebo každej zvlášť.“
A přesně to se stalo.

Předchozí kapitola: Mužská věc 146: Něco tomu chlápkovi stačilo sežrat nos

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Ilustrace: Alexa pro Pixabay