Byla zkušenější nebo vzdělanější než jsem si myslel: podle biochemie je z hlediska dopaminového kolotoče mnohem lepší dát si dva tři koktejly rychle za sebou a pak přejít na minerálku než do rána pomalu otravovat organismus alkoholem a odepsat dopoledne.
Druhou margaritu už cucala zády k baru, opřená o lokty.
„Znáš tu teda někoho?“
„Zatím nikoho nevidím.“
„A co teda budeme dělat?“  

Zaznamenal jsem agresivní podtón v jejím pachu ještě dřív než mi mozek přeložil zvuk slov. Projela mnou vlnka jakési prastaré nenávisti. Vzal jsem Petru něžně kolem ramen a řekl: „Budeme tu stát, milá Petro, popíjet koktejly, pozorovat, co všechno se tu děje a až nastane vhodná chvíle, něčeho se zúčastníme. Buď oba nebo každej zvlášť.“
A přesně to se stalo. Za chvíli se k baru přimotal Richard. Hudební producent, kamarádi mu museli říkat Ritchie. Já nebyl jeho kamarád.
„Čau Richarde,“ odpověděl jsem mu na pozdrav.
„Kohopak’s to přivedl?,“ kývl hlavou k Petře. „Omlouvám se, nechci bejt nezdvořilej, ale vy už spolu kopulujete nebo jste se akorát potkali?“

Tohle byl asi tak Richardův styl humoru. Díval se střídavě na mě a na Petru.
I v tom šeru bylo vidět, jak zrudla.
Produkoval nové album Somebodyho a já mu přispěl pár set tisíc. Když se přesunete z přítmí humanitních cimer obložených knihami a prázdnými pytlíky od oříšků do světa jídelních lístků v kožených deskách, lidi si vás najdou. Vždycky někdo někoho zná a když mi Richard volal se „zajímavou příležitostí pomoct na svět něčemu výjimečnýmu,“ (kecy), docela se mi líbilo projednou vstoupit do světa kultury pozlacenými dveřmi.

„Ne. My se normálně milujene,“ řekla Petra a opřela o Richarda pohled, jaký se obvykle označuje slovy „vzpurný“, „provokativní“ a podobně. Povedlo se mi nezasmát, z druhé margarity už zbývalo jen pár kapek.

Richard byl ještě starší než já a bohužel, navzdory bohu originality vypadal jako kresba producenta z komiksu: černá košile obepnutá kolem bříška, zlatý řetízek, jen ne tak mohutný jaké nosívají rappeři, chlapi od kolotočů nebo prodavači čehokoli z nonstopů. Šedivé vlasy sčesané dozadu a pojištěné asi tak deseti deky gelu. Otočil se k Petře a zvedl obočí, jako by chtěl kontrovat konverzačním esem, ale místo toho se rozesmál až k slzám, takže já už nemusel.

„Ta je teda drsná, ty vole, “ opakoval a utíral si oči, ale nakonec se přece jen odhodlal oslovit ji přímo. Čekal jsem něco jako „a děláte to dobrovolně nebo za peníze?“, ale Richard vypálil těžší kalibr a mě konečně došlo, že ta lehká vůně pracího prášku ve vzduchu patří ke koksu říznutém nějakou ještě větší sračkou. Ritchie už tu zjevně potkal pár přátel, přinesl si pár dávek z domova, možná mu je v láhvi od šampusu přivezl jeden z těch taxíků nahoře.

„Poslechněte, slečno, nechtěla byste si zkusit něco zazpívat? Nic těžkýho, jen si trochu zarapovat, co? Budeme teď nahrávat pár tracků a potřebujeme takový odpovídačky. Jen byste opakovala něco po Somebodym. Nemusí to být nijak profi, chápete, jde spíš o kouzlo přirozenosti a navíc…“

Vidět sjetého Richarda s prokrveným hřebínkem bylo celkem zábavné, ale ne zas tak moc. Přesto se mi k bezděčné analýze tělesných pachů přidal výhled z časů, kdy kultura, rap, producenti a jiné plody ultratenké vrstvy v šedé mozkové kůře teprve čekaly na svou chvilku slávy.
Petra zírala na Richardovy rty vypouštějící mračna stupidních slov a oči se jí leskly jako hladiny margarit, na nichž už pracovala její játra.

„A co by to pro mě znamenalo?“ zeptala se s potlačovanou dychtivostí a všechno to znělo tak jednoduše, tak roztomile a zároveň legračně a taky nudně, tak průzračně a bezelstně, že moje vzpomínky na události na březích pravěké řeky proti tomu vypadaly jako vrchol spletitosti.

Richard navrhl malý konkurs, jehož bych se mohl taky zúčastnit jako přísedící, samozřejmě, „protože já naprosto respektuju, že už spolu víte co“ a nechtěl by jakkoli zasahovat zasahovat do naší lásky a navíc jsme kámoši.
„A kdy a kde by ten konkurs byl?“ chtěla vědět Petra, která si navzdory své minulosti nějak nechtěla uvědomit, že mluví s vyfetlem poháněným jediným záměrem – jen tak z nudy ji dostat na gauč.
„Normálně ve studiu, abychom věděli, jak reagujete na mikrofon a červený světlo,“ pokračoval Richard, samozřejmě aniž by upřesnil, že to studio je u něj doma ve sklepě, ale proč hned zabíhat do podrobností.

Mlčel jsem a poslouchal, co ještě vymyslí, ale fantazie začala prokluzovat.
„Dala byste mi telefonní číslo?“
Dala mu ho.
Za normálních okolností bych mu už nejspíš rozpáral břicho, z jeho vnitřností sestavil mapu starého světa a některé rozvěsil na pseudosecesní svítidla zdejšího klubu. Nikdo kromě současných vymahačů trestního práva by mi to nemohl vyčítat. Jenže moje hladina krevního ohně zůstávala ve vlažném pásmu, protože nejsilnějším poutem mezi mnou a Petrou byl koneckonců jen kalendář jejích eskortních návštěv. To ale Richard nevěděl a vývojově starším částem mozku se to přestávalo líbit.

„…nebo se domluvíme rovnou?,“ vrněl Richard.
„No tak asi můžeme,“ opatrně předla Petra a nad celým tím dvojzpěvem rozdováněných koťátek se vznášel opar ctižádostivé smrti jako tenkrát v ranním lese, když z pravěku vysvištěla motocyklová helma a proměnila nos dotěrného hajného v krvavou kaši. Dnes jsem byl sice o pár let zkušenější, ale jak vědí psychoanalytici a počasí, všichni jsme odsouzení k neustálému opakování stejného příběhu, dokud nezačneme opakovat jiný.

„Tak jak by se Vám to hodilo, hodilo, ho-di-lo…“ opakoval Richard s pohledem zabodnutým do kalendáře v mobilu, kam se chystal zaznamenat Petřinu zkoušku bezpochyby naplněnou mnoha vokálnímu projevy kromě zpěvu.
Odlepil jsem se od baru a odhadl úhel Richardova obličeje vzhledem k pultu, aby vzal v zájmu dvojnásobného účinku druhou o dřevo.

„…třeba teď v pátek kolem půl sedmý večer?“
„To nevím, jestli budu mít hlídání, ach jo, ledaže by…“ podívala se na mě, „ledaže…“
V nervových vláknech už elektrizoval povel vyrazit Richardovi dva tři zuby a postarat se bulvárním novinářům o potravu. Jenže když se na mě Petra podívala, se směsí ostychu a naděje, o jejíž marnosti nejspíš v koutku své masérsky naolejované duše něco tušila, jiskření zhaslo a napjaté svaly se uvolnily.

Její výraz zrcadlil jinou ženskou tvář z dob hlíny mezi prsty: chomáčem lesní trávy si setřela krev ze stehen a zeptala se, jak cizince přivedou do jejich tábora na jezerním břehu, aniž by je to stálo podříznutý krk. Chtěla zázrak a ani tehdy ani teď nebyla vhodná chvíle chovat se jako násilnické hovado. I bez použití pěstí jsem mohl Richarda a Petru ukřižovat na břevnech ironie a komiksových bublin.
„Pohlídat Jirku? No tak jo, klidně,“ řekl jsem místo toho.
Oba na mě překvapeně zírali a Richardovi se mezi pootevřenými pysky napjala slina.

„No tak super,“ řekl trochu střízlivějším tónem, protože mu nejspíš došlo, že se právě do něčeho zapletl.
Petra řekla, že jsem úžasnej a že mi fakt moc děkuje a nemohla si pomoct a dala mi pusu na tvář.
K baru dorazilo pár dalších známých. Koktejly, řeči, rychlé porovnání novinek a za chvíli jsem si všiml, že Petra a Richard zmizeli.

Bylo mi, jako bych se v provoněném letním ránu procházel po louce a ze zadní kapsy mě do zadku hřála baterie z elektronického klíče k vratům mé haciendy. Taková rána moc dobře znám. Trvalo miliony let, než jsem si je dokázal vychutnat. Všechno bylo zase v pořádku. Hodil jsem do sebe zbytek nealkoholického mojita a pomalu vystoupal po schodech na ulici a vydal se k autu. Večírek právě začínal.

Předchozí kapitola: Mužská věc 147: Nenápadná vlnka prastaré nenávisti

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Edouard Debat-Ponsan, Scéna z lázně, 1883,  Wikimedia Commons
Ikona: MV a Unsplash