„Je to jen hlína,“ řekl vztekle. „Já ulovil zvířata. Zvířata s krví. Bránila se. Hlína se nebrání.“
Podívala se na něj a zasmála se.
„Hlína se taky brání. Tvůj otec ale ví, jak ji přemoct. Ví přesně, co udělat, stejně jako lovci.“
Řekla to schválně? V nohách mu začalo brnět a cítil, jak mu tuhne krk.
„Víš toho o otci hodně,“ ovládl se a udržel hlas dokonale klidný.
„Něco,“ pokrčila rameny a dodala s lehkostí, jako když list dosedne na vodní hladinu: „Taky jsem s ním byla v jezeře.“  

Bůh zjevných i skrytých souvislostí kýchl a Julie sebou trhla.
„No to ne,“ zasmála se se stejně předstíranou lehkostí jako jezerní žena, „to sis schválně vymyslel kvůli mně.“ Tu první noc, na široké posteli, v níž jsem neležel jako milenec, ale jako pacient. Je fakt, že pár hodin poté, co zanechala svůj parfém na otcově ručníku, měla důvod k pochybnostem, jenže můj problém visel na opačné straně houpačky. Moc rád bych tehdy udělal něco schválně: třeba si v hlavě srovnal, co se vlastně děje, ale ještě to nešlo a dokázal jsem jen mechanicky vyrovnávat na noční stolek události z úchylně probuzené paměti. Jak si mohla všimnout, na překladatele scénářů a bývalého učitele nebyly tak docela obvyklé, a to mi při vší úctě k mnoha barvám lásky a podobně dělalo větší starosti než fakt, že před pár hodinami přivezla mému otci kachní paštiku a soukromou přehlídku spodního prádla.

Jsem na sebe pyšný, že jsem se to Julii tehdy vůbec pokoušel vysvětlit, zatímco vzpomínka na větu „taky jsem s ním byla v jezeře“ se dál řetězila a vím naprosto jistě, že když ji ta žena vyslovila, držela v ruce splihlou rybu s hlavou ohnutou ke straně, pootevřená tlama, lesklé oči.
„Hm.“ V jezeře. Ženy patřily otcům, tak to bylo vždycky.
„Kdy?“
„Minulá slavnost. První lov.“
V duchu počítal úplňky. Tři nebo čtyři. Udělal krok, jemně jí vzal z ruky splihlou rybu, hodil ji na zem k otcově hliněné scéně a položil ženě ruku ze strany na krk. Přivřela oči.
„Ale teď jsi tady,“ řekl bez známek otazníku, jako by ta slova byla z kamene.

Stáhl jí z beder kožešinu a nechal ji spadnout k zemi. Překročila ji. A další sklouzla z ramen. Konečně si její tělo mohl podrobně prohlédnout a ujasnit si, co vlastně získal. Začal vlasy, silnými prameny v barvě jezerního písku s několika šedými prameny kolem uší – to ale věděl, šero uvnitř stanu odstíny setřelo. Silné teplé uši, stařecká průsvitnost se ještě nehlásila. Zasunul jí prsty mezi rty a přejížděl zuby: rovné a silné, žádné ostré hrany způsobené zlomem, vpředu ani vzadu na stoličkách. Rty nalité a pevné, pár jemných chloupků nad koutky, bez svislých vrásek, jen dvě čáry po stranách, jedna hlubší. Jizva na pravé tváři a další menší na bradě. Dvě vrásky mezi obočím, ale takové mají i děti, když se mračí. Zavřené oči, obě v pořádku. Další jizva na krku, zahojený škrábanec. Silná ramena a ruce, oštěp by doletěl daleko. Prsa mnohem mladší ženy, je vidět, že nikdy nekojila. Oblé hladké břicho, stejně jako prsa nepoužité. Možná je nemocná, ale to teď nevadí. Tak dál: Tvrdý svalnatý zadek, zkusil ho promáčknout, pod vrstvou tuku mu dlaň zastavilo napjaté maso.

Nejspíš bude rychlá a vydrží dlouho běžet, to se hodí, když je potřeba nadehnat zvířata před oštěpy mužů – i když tahle žena má vlastní zbraně, chodí lovit, na nic nečeká. Klekl si a zblízka si prohlížel stehna a mezeru mezi nimi, přejel prsty po lýtkách na nohách delších než měly jiné ženy a pod těmi doteky a pohledem mizela malá tajemství. Všechno bylo na dosah a na pohmat přímo před ním jako pláň plná spících zvířat. A všechny ty části těla se pomalu skládaly do povědomé bytosti s vlastním oštěpem. Ženy, která chodí lovit a na nic nečeká a kdo ví, možná se konečně usmívá. Měla by se usmívat a neodcházet, neměla by mít další muže narozené jen proto, aby ho zabili. Takhle divné obrazy mu vířily hlavou, možná pocházely z tmavé jezerní hladiny, nebo z hloubek, kde žijí staré ryby a nepojmenovaní tvorové, kteří nikdy nesmějí vyplout na světlo.

Znovu se postavil, už viděl všechno a dotýkal se všeho. Jasně viděl, koho získal, s rovnými zuby bez prasklin a rychlýma nohama a houževnatými rameny a dětství mizelo rychleji než v noci v jezeře, než při skalním skoku a včerejším ohni a uvolňovalo místo něčemu novému. Mít otcovu ženu je dobré. A mít právě tuhle ženu je lepší, protože žádná jiná nevyvolává tyhle zvláštní představy, dokonce se mu zdálo, že se odkudsi vrátila. Mít otcovu ženu, která se odněkud vrátila, je úplně nejlepší. Obešel stojící nahou postavu a v hlavě se mu mlhavě skládala myšlenka, že tohle ženské tělo a duch něco znamenají. Jako čáry hlínou namalované na stěnu jeskyně, jako zalomená větev na cestě, jako stopa zvířete z jezerního dna otisknutá v blátě přímo před ním. A že jen on to znamení může pochopit. Jen on a nikdo jiný na souši, ve vodě, ve vzduchu ani v žádném jiném koutě světa.

Předchozí kapitola: Mužská věc 106: Nikdo se ničemu nebrání

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons – Jean-Léon Gérôme: Akt ženy
Ikona: MV a Unsplash