Mít otcovu ženu, která se odněkud vrátila, je úplně nejlepší. Obešel kolem dokola stojící nahou postavu a v hlavě se mu mlhavě skládala myšlenka, že tohle ženské tělo a duch něco znamenají. Jako čáry hlínou namalované na stěnu jeskyně, jako zalomená větev na cestě, jako stopa zvířete z jezerního dna otisknutá v blátě přímo před ním. A že jen on to znamení může pochopit. Jen on a nikdo jiný na souši, ve vodě, ve vzduchu ani v žádném jiném koutě světa – samozřejmě vyjma mě.

Takže jsem tehdy Julii detailně popsal, jak shodil kožešiny i ze sebe a na včerejšího panice s neobvyklou jemností a pozorností ji povalil na podlahu z udupané hlíny, rozházených kůží a rákosu. Nikam nespěchal, reflexy a hormonální reakce těla ustoupily prozatím marné snaze rozluštit a pochopit to tajemství. Objímání, mačkání, hlazení, ochutnávání, dívání, poslouchání, srkání, olizování, čichání, šimrání, převracení, válení, škrábání, okusování, tisknutí a další výdobytky osobní lidské komunikace – nasadil do akce všechno, co si představoval během několika stovek neklidných a ještě napůl dětských nocí včetně postupů objevených přímo na místě.

Bylo to jako zkoumání staronového loviště. Koupání v proudu známé řeky, která vám najednou přetne cestu na neobvyklém místě. Prvovýstup na horu osazenou povědomými proláklinami a kytkami s náznaky známé vůně. Jenže pak už to nešlo vydržet, a jak říká moje občasná masérka se střední zdravotnickou školou (4000 Kč za 90 minut VIP s happyendingem), „přestal se s tím mazat“. Dovnitř, ven, dovnitř, ven, fantazii a výzkum přemohly mnohem mocnější a jednodušší síly. A když skončil a rozplácl se na ní, jako když mrsknete chomáč vodních řas na kámen, na pár výdechů a nádechů do hlíny mezi jejím ramenem a krkem na všechno zapomněl. Tma, teplo, nic. Tohle bylo nakonec lepší a uspokojivější než všechny ty rozmlžené vzpomínky.

„Mmmmmh, bolí,“ ozvala se a odvalila ho.
Ještě napůl v mrákotách zaznamenal, že se posadila a tře si záda.
„Co je?“
Otočila se a rukou zašátrala na zemi a pak mu na hrudník položila něco malého, tvrdého a studeného. Vzal to do ruky a v šeru poznal svou malou tvářičku. Jedno lesklé očičko chybělo. Taková malá hezká hlavička. Pusinka. Nosánek. Někde tam budou ještě ručičky, ramínka a nožičky. Všechno moc hezká prácička.

Sevřel hliněnou kuličku v dlani, posadil se – a opravdu. V místech, která ještě před chvílí rytmicky stlačovala její záda, ležel drobný hliněný masakr. Zpřelámané lidské nožičky napůl zaražené do měkké hlíny. Tělíčko s vyrýsovanými svaly a miniaturními prsními bradavkami mělo v břišní krajině smrtelnou trhlinu. Odnesla to i zvěř. Beznohý kanec připomínal kámen z potoka a šelma se rozlomila na tři kusy, o ocase nemluvě. Nebýt té lidské mrtvolky, mohlo by to věstit dobrý lov. Hodně masa. Dvě kůže. Možná se to stane, možná ne, ale tenhle roztomilý panáček s rozevlátými vlásky uprostřed skoku u toho nebude. Usmál se, žena si toho všimla.

„Bolelo to,“ řekla vyčítavě a pořád si třela záda.
Prohlédl jí kůži kolem páteře, na dvou místech byla proražená, trochu rozmazané krve smíchané s blátem.
„Počkej.“
Posbíral trosky svého malého těla a zvířat, nadzvedl koženou stěnu stanu a vyhodil je ven. A pak přinesl z jezera vodu, umyl ženě ze zad hlínu a krev a namazal jí rány medem z plástve zavěšené u stropu stanu.
„Promiň,“ opakoval a uvědomil si, že to bylo poprvé v životě, kdy se o někoho zkusil postarat.
Když skončil, řekla větu, jakou by klidně mohla složit i Julie, kdyby se tolik nenechala unášet pravidly a vlastní bizarní představou o chodu světa: „Já jsem to věděla.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 107: Podrobný průzkum těla

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Charles Verlat: Koupající se žena překvapená jelenem
Ikona: Mužská věc a Unsplash