Narodila jsem se v silných ročnících komunistické éry. Naše malá rodina se skládala ze směsice těch, kteří byli buď proti a nebo pro toto politické uspořádání. A často se to tak v rodině probíralo a i to jiskřilo. Žádný z nich ale nebyl věřící ve smyslu křesťanské víry. V tom asi byli zajedno. Já jsem tento názor automaticky přebrala a přispělo k tomu i to, že i výchova ve škole, žádné vysvětlení ohledně víry nezahrnovala. Tedy kromě  části v historii a literatuře, která popisovala upalování čarodějnic a která vlastně vrhala špatné světlo jak na církev tak i na zastánce pohanských tradic a lidové léčitele. Když se tedy později představovala lidem z jiných zemí a kultur, mluvila jsem o sobě jako o ateistovi. Možná jsem všechno jako dítě špatně chápala a dělala si tak vlastní závěry. Přesto už tehdy jsem byla velmi citlivá a měla jsem pocit, že je něco většího nebo jiného než jsme my sami, co nás obklopuje a co směřuje naše životy.

S pojmenováním ateista jsem vydržela velmi dlouho. A to až do té doby, kdy jsem po mnoha letech usilovné práce a nikdy nekončící touhy tvořit nové a ještě náročnější neskončila místo na piedestalu na samém dně. Bylo tam obrovské a husté smutno, beznaděj a množství těch nejčernějších scénářů a myšlenek, které nešlo zahnat. Začalo to plíživě a neskončilo prudkým pádem, ale spíš nenápadným postupným úpadkem těla i duše. Vše se navíc zkomplikovalo tím, že můj smysl pro zodpovědnost za druhé a za práci, byl tak silný, že jen málokdo si všiml, jaké drama se ve mě odehrává. Byla jsem uvězněna v kleci. Ale každý den jsem se znovu a znovu vypouštěla do manéže, s pečlivě nalíčenou maskou podle toho, jaké číslo jsem měla odehrát. Trvalo to dlouho. Několik let. A já si říkala, že jsem dost silná na to, abych vše vydržela. Život přede mě stavěl nové zkoušky, kterými jsem na oko zdárně procházela a dychtivě vyhlížela další a složitější. Kdybych jen tehdy tušila, jak moc jsem si tím věci sama přivolávala. Viděla jsem problémy u jiných, ale silné signály svého těla jsem ignorovala. Nakonec se pohár přece jen naplnil a přetekl. Dostala jsem se do péče odborníků a začal můj boj o samu sebe.

Moje obrovská touha hledat nové, se mi v tom momentě odvděčila. Asi za to, jak jsem ji léta trénovala a naplňovala, mě tak nenechala uvíznout v bludném kruhu nečinnosti a utápění se ve smutku. Začala jsem díky tomu hledat možnosti jak žít jinak. Někde těsně před celkovým vyčerpáním stál dlouhodobý kurz pro kouče. Přišlo mi to ideální, protože jsem se stále orientovala ven a ne dovnitř do sebe. Vůbec jsem v té době nechápala v čem je “zakopaný pes”. Celým kurzem jsem roboticky prošla až na jeho závěr. Tam už jsem ale celá znechucená, nechtěla slyšet nic o svých cílech ani cílech někoho jiného. Přišla jsem si naprosto přecílovaná. A nechuť umocnil i nepříjemný pocit, že pokud se sama necítím dobře, jen těžko můžu povzbudit někoho jiného v pozitivní změně. V tom momentě mi už pomalu docházelo, co mi říkali doktoři: „Věnujte se především sama sobě“. A díky další zkušenosti jsem opravdu dostala tu možnost. Byl to opět dlouhodobý kurz. Popsán jako pro manažery a majitele firem. Překvapení tak byl základ kurzu, kterým byla jakási typologie, světem odborníků neuznaná. Neuznaná, ale mě hned pomohla. Minimálně se trochu vyznat v sobě a dát šanci druhým a neodepisovat je hned při první nesrovnalosti nebo nepochopení. Ale tím to jen začalo. Náš školitel, kterému zůstanu už navždy moc vděčná, nám pomohl postupně proniknout do nitra každého z nás. V mém případě jsem to vykreslila obrázkem v prezentaci, kterou jsme měli přednést celé skupině. Sedím na něm v kabině rypadla a urputně převracím hlínu kolem sebe, což znázorňovalo metaforu pro obracení života vzhůru nohama. Všechny jsem tím pobavila. Jenže, tak intenzivně se to dělo i v praxi a to už taková legrace nebyla. V tom momentě jsem netušila, že bude trvat, než si hlína zase sedne a než na ní vyroste pomyslný nový les.

Kurz mě ale naučil mnoho dalšího. Jen bylo těžké v tom momentě věci chápat. A často význam některých lektorových slov a mouder chápu až nyní. Pamatuji si ale dva zásadní momenty. První, když mi opakovaně říkal: „Pečuj o ni o Tinu“ a „Buď na ni hodná“. Přišlo mi to divné a jen těžko jsem přijímala pravdu a váhu těch slov. Především proto, že byla plná starosti o mě samotnou a to mi jaksi vadilo a neuměla jsem to přijmout. A druhý, na samém závěru kurzu, když jsem zažila krátkou meditaci a díky ní ochutnala, jak vypadá, když se člověk koncentruje do sebe a je chvíli „tady a tedˇ“.

Bylo to nepopsatelně uvolňující.  „Ach….všechno je tak krásné……, když vnímám“, rozplývala jsem se. „Vše je zelené, stromy šumí a šišky voní“, nechápavě jsem vrtěla hlavou na procházkách v lese, na které jsem v té době s kamarádem často chodila. Tyto zážitky mě přivedly ke zjištění, že jsem život do toho momentu prožila v minulosti a budoucnosti. Tam jsem se naučila utíkat už jako malé dítě. A tyto projekce mi v dospělosti začaly způsobovat tak nepříjemné úzkosti. Být tady a vnímat byl úplně nový pocit. Cítila jsem se, jako by mi někdo stáhl pásku, kterou jsem léta nosila přes oči.

A tak se mi odhalil nový a lepší svět. První krok cesty do mého nitra. Vnímání toho, co nás obklopuje, vnímání prostoru…vnímání toho, co se děje tady a teď. Pomalu a postupně jsem pak vnímání a přítomnost přenášela do každého dne. A začaly se dít divy. Hlavně jsem zase zažila ten pocit, který jsem popsala jako: „Jsem rada, že jsem zase ráda“. A někdy v té době jsem v jednom překrásném pět set let starém kostele v Normandii poprvé zapálila svíčku. Obklopil mě neskutečně silný pocit, který už jsem z dětství znala a na rukou mi naběhla husí kůže: Rozhodně tady nejsem na vše sama.

Text a kresba: Tina G.

Foto: Thomas Willmott na Unsplash