Životní slasti obyčejného miliardáře 2

Tohle je můj opravdový příběh a nepíšu ho sem pro prachy. Peněz mám dost. Mám jich tolik, že mě asi znáte – zvou mě do anket a zábavních pořadů, kde se mně ale nikdy neptají na to důležité. Takže jsem napsal do Mužské věci a nabídl jim tuhle pravdivou historii pod podmínkou, že mi nebudou nic cenzurovat, nic po mě přepisovat a svoje názory si nechají od cesty. Chci mluvit o tom, že z každého septiku vede cesta do cukrárny. Ke sladkému životu. A taky abych dokázal, že každý může překvapit – svět i sám sebe. Nečekejte ale žádné motivační řeči. Jen fakta a události, díky nimž jsem teď docela spokojený. A jelikož v ničem nemám žádný zvláštní nadání, domnívám se, že to nakonec může zmáknout kdokoli. 

Jiří Boomer

Dojedl jsem pečený kaštany, přišel domů a lehl si na gauč. To člověk udělá, když se dostane na svobodu a ještě teď mi to připadá jako dost blbej způsob, jak ji využít. Celý ty roky v kanclu si říkáte, co byste všechno mohli podniknout, kdybyste nemuseli sedět před kompem a psát tabulky a chodit na porady a vydělávat prachy. Malujete si, jak byste jeli surfovat do Portugalska nebo na Gardu, jak byste si koupili letenku do Amazonie nebo začali psát knihu. Nebo se sebrali a sedli do vlaku a jen tak jeli a kde by se vám líbilo, tam byste vystoupili. Protože život je příliš krátký a vy přece máte tolik úžasných nápadů, jak ho prožít, jen kdybyste nemuseli zítra ráno znovu do háku. Ale jen co vás vyhodí a tím pádem pustí na svobodu a ještě vás zbaví zodpovědnosti za to rozhodnutí – prostě sotva se zvedne klec a vy frnknete ven – najednou je všechno jinak. 

Taky jsem si s pohledem z okna kanclu maloval, jak bych jel na týden sám někam na hory a tam chodil po kopcích a lesích a užíval si přírodu. Splýval s ní a rovnal si věci v hlavě a přemýšlel, kdo vlastně jsem a pak vymyslel dokonalý způsob, jak strávit zbytek svých dní něčím absolutně smysluplným. No, ani náhodou. Možná to někdo dokáže. Já ale přišel domů, lehl si na gauč a pustil si na noťasu Netflix. Dal jsem si Barbary, což je na německou produkci fenomenální dílo a řežby starých Germánů s Římany a germánských kmenů mezi sebou bylo to nejdobrodružnější, čeho jsem se v prvních hodinách volnosti zúčastnil.

Dvířka klece se otevřely, ale Jiří Boomer neodletěl za svobodou, jak si to vždycky představoval, ale pustil si na Netflixu seriál a snil dál o svobodě.

Bylo fajn, dát si to takhle v jedenáct dopoledne a moct koukat až do večera a v druhým plánu si představovat, že jsem jako oni. Že dokážu vzít meč a v zájmu myšlenky nebo nutnosti riskovat kůži a ronit krev. Otevřel jsem si pivo, což mi ke starým Germánům skvěle šlo a pak nechal prázdnou láhev dokoulet doprostřed pokoje. Pak další a ještě jedno a když se jich tam sešla menší skrumáž, sklapl jsem displej a pozoroval celý to zátiší a říkal si, no to jsem to teda dopracoval. Táhne mi na pade, hypotéku mám do sedmdesáti a uprostřed největšího z nejmenších pokojů mám pivní táborák. Začínala mě bolet hlava. 

Tohle je ono? To je teda ta svoboda? Kvůli tomuhle jsem studoval do sedmadvaceti a pak už jen makal a makal? Když jsem sečetl, co mi zůstalo po rozvodu a letech placení alimentů a hypotéky a všech těch pojištěních, kdy vás vždycky vystresujou větama jako „no a představte si, že se vám stane úraz, po kterém už nebudete moci pracovat“ – moc času mi nezbývalo. Díky odměnám a pracáku jsem měl příjem na dalších sedm měsíců, s úsporama bych to mohl zvládnout ještě další rok, kdybych se hodně omezil. Čímž myslím žádný hospody, vařit si doma a čistě biologicky existovat. A pak dno. Nic. Byt dostane banka a mě hrobař. Tohle mi prolítlo hlavou v prvních hodinách pracovní nezávislosti. Samozřejmě jsem si mohl najít hotel někde v horách a chodit lesama, to jo. Ale mně se vůbec nechtělo. Vůbec nic se mi nechtělo. Ani přemýšlet, jak naložit s tolika možnostmi – to vlastně ze všeho nejmíň. Dal jsem si ty pečený kaštany, zahřál zmrzlý prsty a tím slast skončila. Netrvala ani deset minut. 

Tolik tedy k pocitu svobody. Díval jsem se na zátiší s láhvemi a uvědomoval si, že mamutí firma, kde jsem poslední roky stagnoval, mě přestala kojit. Mlíko vyschlo. A já se cítil jako ubohej odstavenej kojenec, co se kromě popíjení a jednoduchých zábav všeho druhu v životě moc nenaučil. To bylo samozřejmě přehnaný. Vyznal jsem se v mnoha věcech a moje současná situace napovídá, že takový máslo jsem zase nebyl. 

Tehdy mi to tak ale připadalo, takže jsem vzal mobil a začal psát esemesky  na všechny strany a na FB nahodil status a na LinkedIn taky, jakož i na Twitter. Obsah všude stejný. Jsem zase na trhu práce, volný a mám chuť se do něčeho zajímavého pustit, což byla vrcholná lež. Musíte mi odpustit, byl to jen záchvat paniky. A naštěstí brzy přešel, protože výsledek tohohle snažení byl nula. 

Kámoši, obchodní partneři, známí z večírků a chlastaček i cca 1200 přátel na FB vůbec nevypadali, že by mi chtěli hodit záchrannou síť. V příštích dnech sice přišlo pár zpráv jakože si užívám a brzy se něco objeví. Že mi držej palce a s mýma schopnostma atd., a chlape, ty umíš žít, takhle nabouchat prachy a vypadnout ze Systému, ale že když mi to teda nevoní, jakmile se něco šustne, okamžitě volaj. 

Jinými slovy, všichni se na mě vykašlali a já je chápu. Byli rádi, že se to nestalo jim, každý si hlídal svoje a každý měl svoje vlastní trable. Někomu umřel pes, jinýmu matka, někdo se začal otužovat, další musel do Rakouska ochutnávat víno, život se točil jako centrifuga. Mně ale ne. Svoboda můj už beztak pomalý život zastavila docela. Na tom gauči jsem strávil pár dní. Žádnou knihu jsem psát nezačal. Nikam jsem nejel. Nezačal jsem chodit běhat, jak jsem si myslel. V podstatě nebudu moc přehánět, když řeknu, že jsem akorát koulel flašky doprostřed obýváku, nemyl nádobí, neuklízel a měl z toho masochistickou rozkoš. 

Jo, vyrazili mě. Jo, jsem v háji. Jo, je mi už dost. Jo, reálně mi hrozí, že o všechno přijdu a skončím v papírový krabici. Ven jsem pár dní chodil jenom na nákup, po letech pozorně pročítal cenovky a vařil si špagety se strouhaným eidamem, slaninou a kečupem. Halušky z prášku. A zase špagety. Masíroval jsem se představou osobního krachu a choval se, jako by už nastal. A pak mi jednou zazvonil telefon a byla to samozřejmě Lucie.

„Tak co děláš miláčku, ani se neozveš? Uvidíme se?“

Nebo něco takovýho. A jak jsem slyšel ten její hlásek a vybavil si, jak voní a její tělo a vůbec, udělalo se mi nějak smutno. Protože tohle byl hlas z mýho starýho života, co se za těch pár dní nekonečně vzdálil. A nebyl to jenom hlas. Byla to reálná žena. Byl to problém jako prase. A já ho musel vyřešit co nejdřív.

„Tak přijeď, broučku,“ řekl jsem jí. A zavěsil tak do vzduchu další průšvih, jak jinak.

Po stopách Jiřího Boomera 2

Obrázek 5 z 5

Lucie si v bytě Jiřího Boomera nechávala náhradní spodní prádlo a J.B. se na něj rád díval a představoval si, že patří někomu jinému.

Předchozí kapitola: Podivuhodný Jiří Boomer přichází ke štěstí 1: Novoroční slasti zplihlého zvířátka

Následující kapitola: Životní slasti obyčejného miliardáře 3: Lucie to má ráda lesklé

Text: Jiří Boomer
Foto: Jiří Boomer
Koláže a ikona: MV